když jde člověk stále rovně, daleko nedojde
Praha je krásná. Jsou věci, které tu ale skutečně nenajdete. A tak jsem v půlce května zapakovala ranec a na dva dny se vydala do těch našich jihočeských kopců. Do nejkrásnějšího kouta naší země. Za vůní lesa, za tichem. Na Šumavu. Nová Paka – Swarzenberský kanál Základní výchozí bod nám byla Nová Paka, kam můžete…
Vůbec nemám čas. Fakt na nic. Tedy na nic, co bych měla. A když už mám čas, tak ho špatně využívám (flákám se!). Stává se ale, že něco poetického do toho života přece jen musím vtěsnat. Třeba tenhle dortík. Narozeniny se zkrátka odložit nedají. Takže tady je moje přání. Maličké, jemné, nadýchané, s trochu alkoholu….
Seděla jsem na zídce a červánky za mnou dávaly všemu zvláštní podvečerní atmosféru. Měkkou a jemnou. Praha, která mi ležela u nohou, začala postupně rozsvěcovat světla a vedle mě si sedla partička cizinců. Ten, co mi seděl nejblíže, se občas otočil a podíval se na mě. Sympatickej tmavovlasej kluk. Cítila jsem ten pohled, a taky…
Slovo za slovem. Hltám. Přelehávám a vrtím se na gauči. Lampička svítí do noci jediná. Čaj dávno vystydl. Otáčím na další stranu a cítím, že se blížím. Ke konci. Poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta, poslední slovo. Zaklapnu jí, obejmu rukama a přitisknu k sobě. Dívám se prázdně do prostoru a moje mysl víří. Myšlenky…
Bylo to právě na Zelený čtvrtek. Ve čtvrtek před Velikonocemi zradil Jidáš Iškariotský Ježíše, a pak se oběsil. A v tento den by se také jidášky měly péct a na Velký pátek jíst. Sladké, kynuté, s medem, symbolicky ve tvaru provazu. V mých představách to bývalo zbožné tajemné jídlo. Až minulý rok jsem narazila na…
Je mi zatěžko napsat přesný recept nebo postup. Nikdy nedělám vše stejně a dost často se řídím hlavně stavem ve spíži, než nějakým recepisem, což vám mohu vřele doporučit. Vznikají tak často nezapomenutelné zážitky. Sem tam se ale vyskytne hvězdná stálice, kterou jsem nucena opakovat dokola, do přežrání, do bezvládného odpadnutí. Rajčatové s tymiánem Co…
Je to už asi měsíc a půl. Vypravila jsem se do Dubí v severních Čechách. Takový malý výlet. Jen já, foťák, tatranka a jízdenka na vlak. Cílem byla bývalá dětská psychiatrická léčebna někdy přezdívaná Tschinkelova vila. Dnes už v podstatě ruina. Trocha urbexového dobrodružství… Mělo mi být jasné, že je to něco prokletého. O lesním…
Nám se náš pomalý internet líbí. Zapneme ho a než naběhne, v klidu si přitom dojdeme do kuchyně pro kafe a zatancujeme na písničku, která hraje v rádiu. Je to zábavné. S rychlým internetem není žádná zábava ani tanec. Je to jen práce. Něco na tenhle způsob říká Lorelai v jakési epizodě Gilmore Girls. Z…
Když jsem koncem střední školy přečetla knihu Na cestě, slavnou a opěvovanou beatnickou bibli, byla jsem velmi zklamaná. Nikomu jsem o tom neříkala, protože „On the Road“ byl, a zdá se mi, že pořád je, pojem. Pro mě ale celý Kerouac ztratil kouzlo a nechtěla jsem o něm ani slyšet. Už nikdy. Jenže zvědavost je…
Přistoupíš blíž. Ještě kousek. A když už cítíš, jak voní, tak se chytíš a přitáhneš. Jednoduché, že. Když už, tak obejmu jeho. Holku neobejmu. To neumím. A neumím obejmout ani ty kluky, když mě s nimi nepojí nějaký druh přitažlivosti. Celá já. Speciální. Neumím zkrátka objímat lidi. Zóna, kterou má osoba vyžaduje nedotčenou, je obdivuhodně…
Stává se to. Někdy potkáte někoho, kdo je vám sympatický, něčím blízký a i když přesně nevíte proč, máte pocit, že jste přátelé. Čím jste starší, tím méně nových přátel nacházíte a víc těch starých mizí. Proto si těch vzácných náhod, jako je tahle, tolik vážím. Poznala jsem člověka, který se mi zdál něčím blízký,…
Když jsem ve čtvrtek v noci dokončila proces výroby sáhodlouhého elaborátu na poslední zkoušku, ani jsem si nešla lehnout. Jen jsem přes tu postel tak upadla. A zůstala ležet. Během pátku jsem sebrala poslední síly na poslední výkony. Když jsem celý ty svý plány vymýšlela, nenapadlo mě, že mít dvě zkouškový najednou… no… že to…
+ Je to tady. Období podávání přihlášek na vysokou. Plány, sny, znechucení, scia, lži, prachy a především otazníky. Ty životní. Mám kolem sebe celkem dost lidí, kteří si podávají přihlášky. Někteří poprvé, jiní už zase a zase a zase. Já už to mám za sebou. Nikam se nehlásím, ale dívám se a myslím si. Měla…
Je to stejný typ dortu, jako dělávám vždycky. Můj oblíbený sachrův korpus a ten nejvděčnější lehoučký šlehačkovo pudingový krém. Jenže tentokrát tu hlavní roli hrají pistácie. Nevím proč, ale když jsem se chystala péct dort na vernisáž k výstavě Place and Taste, zdálo se mi, že se žádná jiná chuť ke skupině umělců nehodí tolik…
Každý den se po Praze nacestuji tramvajemi a metrem hodinu až hodinu a půl. Knihy se vrší a pronikám do nových, stejně jako se vracím k těm starým, oblíbeným. A chci o nich mluvit. Peču a vařím, když to jde, a složky s fotkami receptů se pomalu plní a zakládám další a další. A leckde…
Ke každému Jing by mělo existovat jeho Jang. Stejně tak se stalo zvykem, že když už máte rohlíčky vanilkové, doplnit je těmi kakaovými je jen otázka vyváženého talíře a chutí. Dělávala jsem trochu jiné, ale pak jsem vyzkoušela tenhle recept a bylo jasné, že se s ním už nerozloučím. Troufám si říct, že nebudete schopni…
Nejjednodušší a nejkrásnější cukroví. Jen taková pusinka. Můžete je udělat sněhobílé, klidně do nich přidat barevné duhové kuličky. Dají se dělat ve tvaru sněhuláčků, které pak dozdobíte nebo z nich můžete udělat úplně jednoduché čepičky. Vaše fantazie, vaše cukroví. Letos jsem tuhle pusinkovou klasiku dala do podoby vloček. Viděla jsem to v jednom časáku a…
Je to tady. Peču cukroví. A všechno vám chci dát okusit. Jistě že postupně. A začnu tím nejklasičtějším, čím vůbec můžu. Protože je mám stejně nejradši. Babiččinými rohlíčky. Těmi pravými. Nejlepšími na světě. Žádná vejce, žádné mandle. Prostě ty pravé, jak se dělávají, a jak je nespíš děláte doma taky, jestli máte babiččiny recepty. 🙂…
Můj kamarád, který je vyhlášeným kuchařem a vaří v jedné luxusní restauraci v Pařížské v Praze, je zmlsanej čumák. Kamarádí s těmi nejlepšími olivovými oleji na světě, s lanýži a vůbec s chutěmi, které jsou mým financím naprosto nedostupné. Ale přesto jsem ho dostala. O mém nakládaném hermelínu prohlásil, že „v životě snad nejedl tak…
Už jsem se jednou zmiňovala ve své svlékací teorii, že máme v „módě“ typy zákazníků dělitelné podle svého chování v kabinkách. Čím déle však v obchodě s oblečením pracuji, tím více získávám pocit, že tahle práce má několik dalších rovin, o kterých jsem dříve skutečně nemusela přemýšlet. V momentě, kdy se v téhle práci posunete…
Přemýšlím nad tím teď snad každý den. Vždycky jsem byla trochu cíťa. Emotivní děvče. U hymny pláču a Němou barikádu nedokážu předčítat nahlas. Jsem tak hrdá Češka, až se toho bojím. Je v tom jistý patos. Přesto vždycky dokážu vytáhnout z kapsy dávku kritiky a ironie. Což je mimochodem typicky české. K tomu všemu jsem…