Děti? Díky, nemám zájem.

Děti? Díky, nemám zájem.

Začínám z toho být trochu otrávená. Kdykoli něco takového řeknu, tak se na mě sesype parta lidí, kteří to nechápou. Přesvědčují mě, že k tomu dospěju, že to jednoho dne pochopím. Matky, které jsou už skutečně matky, se na mě dívají z vrchu, protože ony vědí něco, co já ne. Protože ony objevily ten obrovský smysl života a tím je ten uzel, co jim tropí usoplený randál v kočárku.
A mě je to ukradený. Bad bad girl…
Ironií je, že jsem člověk s velmi pečovatelskými sklony. Moje spolubydlící už si taky neodpustila pár poznámek a já uznávám, že to tak je. Jsem maminkovskej typ. Baví mě péct, mám takové ty výchovné manýry a svačiny dělám zaručeně nejlepší. Starám se a baví mě to.
Moje babička se celý život taky starala. Nevím, jestli jí to bavilo, ale myslím, že jo. Problém je, že si její muž, děti a děti jejích dětí hodně z toho uvědomilo, až když tu nebyla. Jak málo lidé děkují, když je péče samozřejmost, je až zarážející.
Jsem z té nejhlubší podstaty velmi sobecký člověk. Nemyslela jsem si to, ale je to tak. Strašně ráda vařím a peču a opečovávám. Hrozně ráda dávám dárky a chystám drobná překvapení. Když mi lidé začali opakovaně tvrdit, že to je známka mateřských sklonů, uvědomila jsem si, že vůbec ne. Nejsem ochotna se nechat navěky věků svázat a mít bezbřehou a nikdy nekončící zodpovědnost za další osobu. Jsem sobec. A když už poskytuju radost a péči, tak to dělám proto, aby mě lidé měli raději. Baví mě péct koláče, ale pochybuji, že by mě to bavilo, kdyby mi pak spolubydlící neřekla, že v životě nejedla něco tak úžasnýho a jak to sakra dělám?!. A přesně ten moment obdivu je podle mě mým celoživotním sobectvím, které se zároveň vylučuje s tím, na co to všichni shazují.
Obecně děti dost hejtuju. Nesnáším, když běhají po kavárně, kde si chci vychutnat kafe, nenávidím je v restauracích, když řvou jako paviáni a slintají do talířů. Nenávidím, když mi v autobusu kopou do sedačky a když mi na koupališti čůrají do bazénu. Fakt mi to vadí.
Abych to ale upřesnila. Vystudovala jsem mateřinku a v rámci praxe jsem si toho celkem dost odučila ve školce. A bylo to fajn. Děti mě z nějakého tajemného důvodu zbožňují a já si s nima dokážu celkem obstojně poradit, takže nám to klape. Jen mám vysokou hladinu komfortu a na poslední praxi – po měsíci v kuse, kdy jsem na plný úvazek pracovala ve školce, jsem věděla, že ta praxe končí tak akorát. Měsíc a dost.
Nechci děti. Rodina mě nikdy neutvrdila v tom, že je to to nejdůležitější na světě. Mám poměrně dost plánů zahrnujících svět a rozhodně se neslučují s tím, že by na svět měl přijít nějaký uječený hlen. Nejvíce se potýkám s tím, že moje okolí to chápe jako neskutečný problém. Jako můj defekt. Stavím se proti přírodě, že prý.
To, že děti hejtuju, neznamená, že k nim chovám nenávist. Pevně si stojím za tím, že dítě je takové, jaké ho rodiče vychovají. Pokud mi cizí děti lezou po hlavě a ječí, je to zkrátka tím, že jeho rodiče si s ním neumí poradit. Možná by se tedy dalo říct, hejtuji děcka, protože nenávidím jejich rodiče. Koneckonců, právě rodiče je berou do restaurací a kaváren a znehodnocují tím mou nejoblíbenější záležitost života – jídlo a kafe.
Nejsem úplně dogmatický člověk a přiznávám, že se to klidně může stát. Jednou se zblázním a řeknu si, že teda přece jenom jo. V tuhle chvíli ale vím jistě, že vrcholem mého života není stvoření potomka a pokud po mě má na světě něco zůstat, nechci, aby to bylo jen pokračování rodinné linie.
Ale i kdybych si to někdy rozmyslela, po tom všem, co chci, už na to stejně nejspíš nebude čas… 🙂
P.S. Jestli se vám to zná naštvaný, je to tak. Protože (!) dneska na mě zase zírala v tramvaji ženská, která mi nejdřív přejela nohu kočárkem a potom se na mě vyčítavě dívala, že nepustím její asi desetiletý dítě sednout. Pche.
Mladý nohy, levná lítačka X pracující, s drahou lítačkou = sedím já!
P.S.2 Jo, vážně jsem na těch fotkách já. Ten malý Budha, zamračený (rozuměj zamyšlený)… No vy byste to chtěli? Nenažráně? 😀
P.S.3 Všem čtenářkám matkám se omlouvám, pokud své dítě netahají do restaurací a zakazují, aby lezlo po hlavě cizím lidem…

88 Replies to “Děti? Díky, nemám zájem.”

  1. Já ti rozumím, taky nechci děti. Nejsem rodinný typ a navíc profesi kterou chci dělat, je trochu nebezpečné mít rodinu. Takže já jsem na tvé straně.

  2. Přesně! Nesnáším ten nevychovaný a rozmazlený druh dětí, který si zkrátka myslí, že vždy bude po jejich. Připadá mi to potom jako chyba rodičů, protože jim nepředali dobré společenské dispozice. Takové děti za to sice nemohou, ale opravdu nemám kolikrát daleko od toho, abych se s někým kvůli jejich chování nepohádal. Nejhorší jsou již zmíněné restaurace a hromadná doprava.

  3. Naprosto ti rozumím, ač bych děti jednou chtěla (klildně co nejdřív). Ale nebojím se říct, že nenávidím ukřičené a ustarané maminky a poblázněné těhulky. Zkrátka ty ženy, které si myslí, že když mají dítě (ať už v sobě či vedle sede), že jsou najednou něčím, co se musí uctívat a všichni je musí zbožňovat. Fakt nemusí.

  4. [3]: Tak nějak to mám, teda i když ne s tou určitostí. Možná někdy. A mám to i podobně jako autorka, že se ráda starám, vařím, peču, připravuju dárky a vůbec prostředí a "pozadí", ale na druhou stranu absolutně odmítám, aby to bylo bráno jako samozřejmost a aby ostatní měli dojem, že se všechno magicky dělá samo, takže jsem schopná sjet kohokoli, že špinavé prádlo patří do koše, jsem schopná pět minut stát nad bratrem, dokud to nádobí nedá do myčky místo aby ho hodil na stůl a podobně. Možná to je ještě větší známka, kdy se k pečování přidává i snaha o výchovu (i když už dospělých :D), ale neznamená to nutně touhu po dítěti a "blitíčkové blbnutí".

  5. [4]: Ale naštěstí mi to nikdo nevnucuje a v okolí jsem se nesetkala s tím, že když někdo nechce děti nebo maximálně jedno, je vyvrhel. Berou to tak, že je to soukromá a individuální záležitost, ale taky je to možná tím, že plno lidí tu pochází ze tří a více sourozenců a jelikož jde o malou vesnici s dalšími malými vesnicemi v okolí, dobře chápou, že čím víc krků, tím mizerněji na tom jsou.

  6. Já mám malou sestru a tak taky vím, že rozhodně nechci dítě ve třiadvaceti, ale klidně až po třicítce. Nestavím se proti tomu, ale dítě je prostě výzva. Aby bylo šťastné, ale zároveň nelezlo na nervy všem takovým, jako jsi ty. (bez urážky ;)) Vždycky mě dostává, když moje spolužačky vyslovují své plány o dětech a tak. Jasně, já jsem ještě s nikým tyhle bio záležitosti nezkoušela, ale jejich výsledek mohu už tři roky pozorovat u nás doma a fakt rada pro všechny rodiče – pokud vaše 10+ děti prosí, abyste jim udělali sourozenečka, nenechte se oblbnout a dál buďte opatrní. .:D

  7. Ja te chapu. I jako matka. Kazdej ma svaty pravo deti nemit, proc ne? Lidem, co to kdekomu vymlouvaj, bych fackovala, protoze co je sakra komu do toho, ze si nehodlas nicit rozkrok i zivot detma? 🙂

  8. Děti mám ráda, ale též nechci. Nejbrutálnější na celém článku mi přijde to, že je tvé rozhodnutí někdo (navíc k tomu někdo blízký) schopný brát jako defekt. To člověku hned pomůže k lepšímu sebehodnocení, a přitom je to tak omezený názor. Uh. Teď jsem naštvaná já 😀

  9. A já doufala, že si Otyl jednou vezme malou Teedu za ženu a zajistí mi tak v rámci širokorodinné pohody pravidelný přísun tvých dobrot! (A klidně bych tě za to měla radši!:)

  10. Já osobně děti chci, pač je mám strašně ráda, ale tvý rozhodnutí naprosto chápu. Mám totiž podobné zkušenosti, jako ty z kavárny nebo restaurace. Je totiž "úplně super", když jedeš vlakem, chceš se učit a nějaký 5 letý dítě za tebou pořád něco vyřvává a máma si něco ťuká do mobilu. V tuhle chvíli ale nemám chuť něco říct tomu dítěti, ale tý ženský, která když si to dítě pořídila, by se mu měla i věnovat.

  11. Úplně ti rozumím. Zrovna nedávno jsem psala članek o nevychovaných dětech v kavárně. Taky mi strašně vadí děti, které svým rodičům skáčou po hlavě a oni u nich nemají žádnou autoritu.

  12. V tomhle beru věci tak, jak přicházejí. Nikdy jsem nepovažoval děti za nějaký svůj velký životní cíl, ale taky jsem proti nim nebyl nijak vysazený. No a teď děti "na zralá kolena" nemám a nepovažuju to ani za dobré ani za špatné a nepachtím se za tím, abych to nějak za každou cenu napravil. Nebudím se v noci hrůzou, že po mně na světě nic nezůstane. Ostatně – proč by mělo; není toho tu už tak dost? A o tebe nemám strach, právě proto, že nebereš věci dogmaticky jako něco, co je jednou provždy dané a rozhoduté. Prostě uvidíš.

  13. Článek je hodně jednostranný v tom, že dítě pořád vidíš jako hlučný, usoplený uzlík. Jenže dítě roste a taky dospěje. A ještě před tím se s ním dá společně podnikat mnoho zajímavého, např. cestovat, chodit po horách, plavat v moři, inspirovat se a poučit se ze znalostí, ke kterým bychom se už ve svém věku a mezi svými vrstevníky nemuseli dostat. Dítě se postupně stane partnerem, inspirujícím oponentem a možná někdy i oporou.

  14. [16]: Ještě k tomu dodám, že my jsme začali lyžovat kvůli dětem, abychom se na ně nemuseli jen dívat, a dnes to patří k našemu životnímu stylu.

  15. Tak tohle mám docela podobně. Jsem pečovatelský typ, baví mě vařit, kolem návštěvy skákat, na akcích se starat, ale na dítě jsem sobecká. Svoje peníze chci vrážet jen do sebe, nechci přemýšlet co s dítětem, když budu chtít něco podniknout a nechci něco rušit, protože budu mít dítě. Neláká mě to a taky mám upřímně trošku strach, že se mi nepovede vychovat morálního, inteligentního člověka s dobrými zásadami, protože jsem neměla zrovna nejlepší rodičovský vzor. Sice vím, z jakých jejich chyb se poučit, ale stejně se mi do toho nechce. Raději smečku psů a koček, než dítě.

  16. Moje děti nikam nesmí, dokud se nenaučí chovat 🙂 A tak byli všichni tři nebývale zakřiknutí, když je moje máti vzala do cukrárny na pohár. I ti pubertální to brali jako velký svátek 🙂

  17. [12]: Tech co jo neni vubec hodne, totiz. Rozhodne jich neni vetsina. Jenze sporadany matky a vychovanejch deti si clovek vetsinou ani nevsimne, ale blbky, co nahlas telefonuje nebo krafe s kamoskou, zatimco jeji dite nici vybaveni objektu a vsechny depta, to se cloveku do pameti vryje, a pak ma pocit, ze takovy jsou vsechny co porodily. 🙂 Pritom je to jen o tom, ze ty normalni a lepsi nevnima.

  18. Tohle téma je teď hodně probíraný. Jsme ve věku, kdy na nás každých pět minut z facebooku vykoukne nová ultrazvuková fotka spolužaček, nenápadně podstrčený prsteníček, na kterém se nápadně blýská kus šutru nebo rovnou fotka v bílém a velkou slávou v pozadí… A můžu ti říct, že dotazy okolí, kdy teda tam bude i moje fotka (jedno jaká) mi začínají tak trochu lézt na mozek. Ne, že bych to nebrala… ale prostě vnější okolnosti mě zatím nutí dělat něco jiného, než sázet rodinné stromy. Co se týče chtění/nechtění dětí, je to každého věc. Proč se do něčeho nutit?! Osobně teď zažívám poslední dobou dost schizofrenní stavy, protože jeden den bych brala špunta klidně hned a další den se mi začne honit hlavou, co všechno chci ještě udělat, že s dítětem to už nikdy nebude takový, už napořád na mě bude někdo závislý… je to fakt blázinec 😀 Ale jedno vím – pokud dítě mít budu, tak rozhodně řvát v kavárně nebude, protože i já sama to nesnáším 😀

  19. [23]: Jo, mnyslím, že tohle maličko stupňuje mojí nechuť. Dřív jsem taky uvažovala o tom, že děti mě nelákají, ale právě ten tlak mého okolí (svatby, děti) to všechno stupňuje. Více lidí se mě na to ptá, více lidí mě tlačí ke zdi, jak je to možný, že se k tomu nemám. Možná i proto ten článek. Přetlak. Jsem z toho hrozně otrávená.

  20. Celý ten článek jsem četla s jistým sebezapřením, protože já děti obecně děsně miluji. Samozřejmě, že nevychované děti nejsou příjemné nikdy, ale já děti zobecňuji na tu roztomilou část, která spinká tatínkovi na břiše a směje se s chrastítkem v ruce. Nicméně PS. PSS a PSSS mě velmi pobavilo 😀 Tvá logika s lítačkou  je neprůstřelná!

  21. Já osobně naprosto chápu tvůj postoj, protože já ho léta měla velmi podobný, ale pravdou je, že čím jsem starší a čím déle jsem s partnerem, se kterým plánujeme budoucnost, začínám vidět trochu jinýma očima. Druhá věc je, že je to setsakramensky vážná věc a jedna z mála, která bohužel nejde vzít jen tak zpět, když mě dítě bude štvát, nemůžu ho jen tak odhodit, odložit, někomu věnovat, prodat na aukru… Prostě k němu mám jisté pouto, závazky a povinnosti. Takže se ani nedivím, že jsou lidé, kteří děti nechcou, někdy když vidím co se ve světě děje, myslím, že by mělo být víc těch, které ho nechcou a nemají než těch pitomců co ho nechtěli a mají a chovají se k němu jak největší sprominutím svině. 🙂

  22. Tak pod tenhle článek bych se sice podepsat nemohla, ale pod jeho hlavní myšlenku ano. Ne pod to, že nechci děti, ale pod to, že TO JE VĚC KAŽDÉHO JEDINCE!!! v  otmto případě každé ženy, jak se rozhodne.

  23. Článek se mi líbil, roli v tom určitě hraje i to, že taky nechci děti (ale pozitivní vztah k nim nemám a nejen o nevychovaných, ale i moc mladých dětech si myslím, že je nesnáším).

  24. Mluvíš mi z duše a taky mě nebaví, jak mi pořád všichni opakujou, že jednou dojdu k závěru, že je úžasný mít dítě.. To, že je člověk mladej ještě neznamená, že neví co chce a nemá představy o tom, jak má jeho život vypadat. Vím na milion procent, že dítě taky nechci.

  25. Přesně takhle to mám i já. 😀 Už jsem se bála, že jsem jediná…. také mám silné pečovatelské sklony, až mi to přáteé vyčítali a dospělí se rozplývali nad tím, že budu mí "miminko", ale to v žádném případě mít nebudu. Děti ráda opravdu nemám a mimina snad ze všech nejvíc, nemohu vystát ani pohled na ně. Tvrzení, že "bez dítěte není žádné štěstí" je pro mne pitomá hláška matek, které tím akorát maskují, že jim děcko narušilo život.

  26. Taky jsem to kdysi říkala, ale můj názor se změnil. Ale nechci tě krmit kecama, že taky dospěješ k dětem. Je to blbost. Někdo prostě chce a jiný ne. A i když patřím mezi maminky, tak mě fakt vytáčejí ženské, co když porodí, tak si najednou připadají jako nějaké hvězdy, co se povyšují nad ostatní a křičí: Já jsem matka a jsem nejdůležitejší….

  27. Neviem koľko máš rokov. Tipujem, že nebudeš staršia ako 24 rokov. Ja som dlho deti neriešila, stále ich nemám a ani sa mi nedá riešiť, lebo v podstate nie je s kým, keďže ten s ktorým som ma berie asi len na nejaké dočasné bláznenie. Vek sa mi pomaly ozaj pomaly blíži k 30-ke a doma len počúvam od mamy, že kedy budem mať deti a kedy sa vydám. Ale to je vec, ktorá sa nedá ovplyvniť, ani keď chceme.

  28. Já si myslím, že každý jsme jiný, takže každý nemusí mít nutně v hlavě zakódováno, že se musí usadit a rodit děti. 🙂 Sama děti chci, ale předtím si chci něco prožít, cestovat, žít v cizině, vidět svět, abych si pak jednou s dítětem na krku neříkala, o co všechno jsem přišla. Děti mám ráda, ale jak sama píšeš, musí být vychované a to se vše odvíjí od rodičů. Problém ovšem je, že spousta dnešních rodičů dítěti raději strčí telefon či tablet, než aby si s nimi třeba hráli nebo je jakkoli vychovávali… :-/

  29. Můžeme si podat ruce! Mám ráda děti, ty krásné tvářičky s velkým, roztomilým kukučem, ale pouze tu chvilku, kdy poslušně sedí v kočárku, jdou u maminky apod. Jakmile si začnou vymýšlet, fňukat a trucovat, nejradši bych byla na pustém ostrově, sama v tichoučku. 🙂

  30. Do jisté doby mě také všichni strašlivě přesvědčovali, že děti prostě mít jednou budu a nemám říkat, že ne. Pak se dočkali vlastních potomků či vnoučat a najednou neměli čas se do někoho opírat a dávat mu rady. Dneska mě s tím už nikdo neotravuje. A pokud náhodou začne, stačí pár slov kolem mé sexuální orientace a je ticho po pěšině.

  31. Milá Teedo, naprosto ti rozumím. Že děti nechci vím odjakživa a upevnila jsem se v tom ve svých 13 letech, kdy jsem viděla mamku po porodu bratra. Jen představa těhotenství ve mě vyvolává nevolnost, nemluvě o tom, že z dětí obecně taky nadšená nejsem. Ne, mimina mi nevoní ani mi nepřipadají roztomilá a když se kamarádky rozplývají nad nějakým drobkem v kočárku, stojím stranou a tahám je, ať už jdou. Proti maminkám a ženám, které děti chtějí nic nemám, probůh, vždyť je to naprosto přirozené, já jim fandím 🙂 Jen bych byla ráda, kdyby ony mě brali aspoň s poloviční tolerancí, jako já je. Je mi 18, jsem mladá, ano, ale přísáhám bůh, až mi zase někdo jednou s úsměvem řekne, že si to rozmyslím, že ještě ničemu nerozumím, tak ho asi čeká velmi dlouhý a nepříjemný proslov z mé strany. Proč, proboha proč, nemůžou lidi nechat být takové věci tak? Mamka je na mě naštvaná, kdykoli se o tomhle bavíme, protože chce vnoučata. Promiň mami, miluju tě, ale nezničím si kvůli tobě život něčím, co je mi tak proti srsti.

  32. Nepotřebuješ souhlas druhých lidí. Je to tvoje věc. Na základní škole jsme byly dvě, které řekly, že nechtějí děti. Dopadlo to šikanou a sníženou známkou z chování. Vyslechla jsem si řeči typu: Za deset let budeš mluvit jinak, je to patnáct let, děti nemám a nechystám se je mít. Odpovídala jsem, že si raději adoptuji 10 dětí. Což jsem taky před pěti lety udělala, adoptovala jsem si na dálku jednoho indického chlapečka. Moje volba. Nenech se od nikoho do ničeho nutit, ani se otrávit jejich rádoby moudry.

  33. Měl jsem to podobně, možná stejně. Děcka mi šly na nervy tím jak řvou, otravují, vyžadují neustále pozornost… Zkrátka mě vyloženě sraly. Ale pak se u nás doma nějak objevily dvojčata a kupodivu nejen pořád žiju, ale nyní jsem za ně dokonce rád. Možná do toho člověk potřebuje dozrát. Já se stal fotříkem až po třicítce, a i když to je po třech a půl letech pořád občas solidní záhul, tak nelituju.

  34. Článek je velice trefný a velice hezký napsaný 🙂 Zasmála jsem se u formulace ,,uječený hlen" 😀

  35. Co na to říct… Lidé v dnešní době neumí nic jiného než utíkat před zodpovědností a při troše nepohodlí utíkají. Za kariérou, zážitky, seberealizací…

  36. Souhlasím, taky nechci děti. Bohužel, v dnešní době nám všichni vtloukají do hlavy, že mateřství je "životním posláním ženy". Nas*at, fakt. To, že mám (bohužel) reprodukční orgány neznamená, že mým posláním je je užívat, taktéž by se to dalo říct o jiných orgánech – to, že mám nohy neznamená, že ze mě bude běžec a že je to mým životním posláním. Není přece žádný manuál na to, co máme dělat se svým životem, ne? Prostě podle mě má každej rozum, takže se sám/sama rozhodne, co chce dělat a co je jeho životním posláním. Pro někoho jsou to děti, pro někoho ne. A tak je to v pořádku. Abych to shrnula – naprostý souhlas 🙂

  37. Přesně jsi vystihla můj názor. Když vidím jakej je svět teď, tak nechci aby v něm vyrůstalo malý dítě. Já jsem ráda že jsem dospělá a rozhodně bych teď vyrůstat nechtěla.

  38. Tvé rozhodnutí je tvé, nedej si ho vzít. Znám též 30 letou slečnu, která děti nikdy nechce. Umí neuvěřitelně dobře vařit, má se ráda a svým optimismem a krásou si vystačí nejen sama (nechce ani partnera), ale dokáže obdarovat tímto darem své rodiče a kamarády a kamarádky. Je velmi šťastná a rodiče též. Čas se ale nedá zastavit jen na tom nejhezčím, nastane doba, kdy tu rodiče nebudou, ona je vypraví na jejich poslední cestu a zbyde si tu už jen a jen sama. Bez dítěte jí bude smutno a nikdo se o ní nepostará až jednou zestárne ona. Samota je zlá…

  39. Sama jsem rodiče ztratila- zemřeli, když mi bylo 6 a 8 let. Žila jsem v dětském domově do 8,5 roku a pak u příbuzných otce. Měla jsem se materiálně dobře, bez problému se učila, pomáhala v domácnosti, prostě obyčejný život dítěte neznajícího pohlazení. Dítě jsem chtěla a měla ho s manželem  v 22, pak v 25 a nakonec toho třetího ve 40. Jsou z nich dobří manželé a otcové- povedli se a když se rodina sejde, jsem v ten moment šťastná.

  40. [57]:Mimochodem k tomu pozdnímu dítěti- nebyl první a ti jeho o dost starší bratři mi říkávali, že kdyby se s námi něco stalo do domova ho nedají. Bylo to naše nejméně prob,lémové dítě. Milované, přitom nerozmazlené, brášci se postarali o patřičnou výchovu. Chválili si to, že s ním chodívali znovu na dětské filmy, jejich milé jim dokonce pomáhali občas hlídat, vozit a pod. I pro nás to bylo jednodušší. A nejvíc jsme si užili dovolených, zájezdů a pod.Takže komu vadí, že se mu narodí nečekaně za dost let potomek a je ta matka zdravá, prodlouží si mládí- musí být déle ve střehu, není z toho trápení, že mu děti odešly a pod. I vnoučat má dvě generace.

  41. [58]: To, že si člověk nepořídí dítě, neznamená, že musí být nevyhnutelně celý život sám. Pracovala jsem v domově důchodců a přesně bylo vidět, že na tomhle na konci záležet vůbec nemusí.

  42. [60]: Vím, jak píši je to každého volba. Také  jinak uvažuje  mladý člověk a pak ten ve stáří. Teta, u které jsem žila prý nechtěla děti, ale nakonec kvůli manželovi jednoho syna měla. Moc se mu nevěnovala, ovdověla mladá, měla ho na čas u svého bratra, který neměl zatím své děti a byl ženatý. Nakonec, už jako stará "vdova" po o 11 let mladším manželovi byla ráda, že toho syna měla. Dosloužil jí i jeho rodina k ní jezdila a ona v 90 letech zemřela po mrtvičce.

  43. Mám podobné problémy a to dítě mám. Podobné v tom, že vždy a všude budou lidé, kteří se budou cítit natolik nad věcí a poučení, že se ti budou snažit cpát rady horem dolem bez ohledu na to, jestli o ně stojíš nebo jestli bys spíše uvítala jinou pomoc (v mém případě). Smůla je, že jakékoli poučování hrozí opravdu v jakémkoli případě a ani varianta, že bys dětí měla celý kredenc, tě neuchrání před bombardováním přihlížejících kolemjdoucích.

  44. [62]: Měla jsem právě s tím domovem důchodců na mysli něco jiného. Když lidi do takového zařízení musí, protože potřebují péči na kterou děti nemají čas, tak se ukazuje, že ti bezdětní se tam klidně mají na stáří lépe nebo stejně. Děti na své stařenky a staříky totiž dost často kašlou, což je smutné, ale je to často tak. Tak o to mi spíš šlo. Že tady už nerozhoduje jestli kdo děti měl nebo ne.

  45. [64]: Na toto téma jsem mluvila s jednou paní, která do domova chtěla. Nebyla už tak zdravá, aby žila sama. Jeden syn jí zemřel, druhý podniká od rána do večera musí být v obchodě, vnuk jezdí do práce poměrně daleko. Ona chápala, že nemohou být neustále k dispozici, ale zájem o ni mají. Kdyby ji vzal syn k sobě, byla by celý den stejně sama. Byla rozumná.Viděla život takový, jaký je.

  46. Vážně Ti děkuju za tenhle článek. Už dobu si říkám, že jsem asi fakt divná, přehnaně sobecká a extrémně netrpělivá na to abych mohla vychovat dítě.

  47. Píšeš mi z duše. 😀 Mám na tohle stejná názor, akorát nemám praxi z mateřinek, nýbrž z rodiny. A kdyby rozkošná holčička s kterou se zbožňujeme, moje malá neteřinka nebyla dcerou mé sestřenice, ale mou, tak by už asi nežila. 😀

  48. Hele, ja jsem v levelu sobectví, že vařím slaného maso s knedlíky, řízky na večeři, muffiny a pletence. .. a mám strach mit deti,protože by je Můj miláček mel radši než mne. A po práci ve školce mam i strach,aby jednou naše možna dite zapadlo do společnosti těch deti, co máme ve školce ….

  49. Já jsem všehovšudy osoba co  má ráda děti dokud se jich může zbavit. To znamená pomazlit se, pohrát si a vrátit a mít svůj klid. Protože jsem i jako dítě (nejstarší ze všech příbuzných) vyrůstala v obklopení menších dětí než jsem byla já sama po nich netoužím. Na jednu stranu mi přijdou otravný. Nejhorší je, když v práci mi ve frontě stojí maminka s uřvaným rozmazleným harantem. Bohužel na to jsem měla vždycky smůlu a tyhle otravy jsem odnesla já a jejich ukňouraný a ublížený řev, že jim maminka něco nedovolila se nesl celým krámem. Sice je mi jen 22 ale po dětech netoužím dalších cca 5 – 6 let. Kocour stačí. Nechci si ničit mládí když si ještě mohu splnit svá tajná cestovatelská přání. V tomhle třeba nechápu své spolužačky ze střední školy. Neustále čtu jak je tahle a tahle těhotná atd. A ani by jsem asi nebyla dobrou matkou.

  50. Nikdy neříkej nikdy. Nikde nevidím údaj o tvém věku, ale soudě podle výrazů jako je "hejtuju" bych tipla, že ti asi nebude přes třicet. Uvidíš, jestli se něco změní s přibývajícím věkem, až třeba budeš mít partnera. Většinou touha po dítěti přichází až ve chvíli, kdy žiješ s partnerem, jsi zamilovaná a už máš pubertu dávno za sebou. Ale kdyby žádná touha po dítěti nepřišla, tak si myslím, že je to v pořádku. Všichni přece děti mít nemusí. A jestli vnímáš děti jako usoplené hleny, myslím, že bude lepší, když je mít nebudeš.

  51. Tak děti mi obecně mi moc nevadí, teda do doby než mi dospělí nebo další z rodiny šoupnou zrovna caparta či předškoláka a na pár hodin se starej. To prskám pod fousy 😛

  52. Ujeceny hlen – nejvtipnejsi hlaska dne. 😀 az nejakeho usoplence dnes uvidim, se smichem si na tohle.vzpomenu 😀

  53. Vychovala jsem tři děti a jsem vděčná tomu, že v době, kdy nebyly mobily, internet a podobné vymoženosti. Kdy se smělo dítku dát za zadek, aby vědělo co smí a co ne, kdy nebyly tak velké třídní rozdíly, nechodily do stejné třídy děti zbohatlíků, mocných podnikatelů, kteří škole přispívají a děti střední vrstvy žijící od výplaty k výplatě, či dokonce děti nezaměstnaných. Děti se sice také popraly ve škole i venku, ale nekastovaly se podle oblečení, mobilů, nepovrhovaly někým, kdo nemá značkové oblečení a super hru v počítači a nebylo to jen s tebou nekámo, s tebou kámo. Děti, kterým rodič nic neřekne a nechá ho otravovat druhé lidi nenávidím stejně jako jejich rodiče. Když visím v autobuse na tyči a upřeně se ně mne dívá dítě, které sedí mámě na klíně pode mnou a kope mě a pozoruje, co já na to, dítě, které má už v očích výraz škodolibosti a matka nic neřekne a dítě ví, že si může vůči komukoli cokoli dovolit, jsem znechucená. Pak bych té matce s chutí vylískala. Ale je taková doba, kdy se nesmí dítěti nic říct zvýšeným hlasem. Zkusit okřiknout cizí dítě už se bojím. Nestojím o to, aby se na mne ještě nějaká bréca vrhla, co si to dovoluju k jejímu mazánkovi. Stejně je to s nevychovanými psy. Mohou za to páníčci a rodiče, tedy dospělí, díky kterým nenávidíme děti.

  54. Naprosto tě chápu. Tak do 25 roku jsem si říkala, že někdy jako asi ty děti mít budu, ale potom mi došlo, že po nich vůbec netoužím. Vůbec mě neomezuje kariéra nebo cestování nebo peníze – prostě a jednoduše po dětech netoužím a absolutně si nedovedu představit, že bych je měla. Nějakou dobu to bylo hrozný, pořád jsem řešila proč musím být tak divná a ne jako ostatní, kdy ženy touží po miminkách a udělají pro to cokoli. Samozřejmě neustálé dotazy okolí mě děsně štvaly, a nejhorší bylo když jsem někomu řekla, že mě prostě žádné mateřské pudy nepopadly tak prý až to dítě budu mít tak se to všechno změní. Nikdy jsem se ale nesetkala s nějakou vyloženě negativní reakcí, spíš to lidi nechápou. Ale obecně soukromí s nikým moc neřeším, takže většina nemá ani odvahu se zeptat a když jo tak je odpálkuju, že to je moje věc. Naštěstí je mi už 40 a jednoduše jsem na děti stará a už se skoro nikdo konečně neptá!!! Ale občas se přece ještě někdo zeptá asi v rámci toho že je dnes asi normální mít dítě i ve 40. Ale na to už klidně odpovím, že bych to nemohla dítěti udělat aby mělo takovou starou matku. Každopádně mi děti absolutně neschází a nemám vůbec pocit, že bych o něco přišla. Prostě se u mě nepotvrdilo takový to "počkej ve 30, 35, to se to úplně změní a budeš po dětech strašně toužit". Každopádně každému kdo po dětech touží fakt přeju aby se to povedlo a dítě bylo zdravé.

  55. Hele, já mám 35, 2 děti, a taky ještě dost plánů zahrnujících svět! 🙂 Ne, vážně – myslím, žes ještě k dětem neuzrála. Měla jsem to podobně – nikdy jsem nechápala, proč bych si měla chtít pochovat cizí díte…

  56. [84]: Šla jsem na mateřinku, protože tam byly hlavní předměty výtvarka, tělocvik, hudebka, divadlo a čeština. O těch dětech jsem vůbec nepřemýšlela. Ale to není tak, že bych k dětem vyloženě chovala nenávist. Nikdy mě nebraly, ale celé to myslím tak, že mám jen v životě jiné hodnoty. Jak píšeš – nemusí mít všichni ten život stejně nalajnovanej. 🙂

  57. [9]:Přestaňte se vytahovat ohledně mít, či nemít děti. Ani jedna se nemáte právo vyjadřovat k názoru toho druhého.Navíc bezdětní lidé NIKDY nepochopí pudy opravdových matek s dětmi. Nechte se být a učte se jedna od druhé, bez komentování. Mladá generace dnešni doby hejtuje všechny – mladé, starší, staré, s dětmi, a bez…Mlčte a učte se! Všichni!! A nepublikujte kraviny na netu, už tak je jich tam dost.

  58. To mas jeste dobry me vsichni rikaj ze sem zvlastni,sobec ze toho budu jednou litovat a ze budu jednou sama…jo mrzi me to protoze ten nejakej pud toho ze bych chtela dite do svyho zivota proste do tyhle doby neprisel … a nikdo to v CR nedokaze pochopit ze to neni tim ze sem sobec..proste kdyz ti nechutna treba koprovka tak ji taky nebudes jist jen proto ze ji ostatni jedi ne? Proto utikam..utikam do ciziny dovvelkomesta kde se ztratim a kde nikdo neresi ze v 35 nemam dite tudiz sem hroznej sobec co si nezaslouzil se narodit….jo to sm bohuzel taky slysela….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *