Život se scvrknul do modrého světla monitoru. Celý den v práci sedíte a koukáte do počítače. V tramvaji hledáte na telefonu přátelský kontakt, který vám chybí. Pak přijedete domů a jdete zase za modrým světlem, psát seminárky, rešerše, vymýšlet projety. Na cestu mým životem momentálně nesvítí žádné slunce, jen bledé světlo, ze kterého na mě ustavičně poblikává kurzor.
Ve čtvrtek ráno jsem jela do práce. Odsud, s provinilým pocitem, že je žádám o tak obrovskou laskavost, jako aby mě na dvě hodiny pustili pryč, jsem se vlekla na zkoušku. Z té zkoušky jsem letěla zpátky do práce a postupně to na mě padalo. Když jsem z práce ještě spěchala vrátit půjčenou knihu, říkala jsem si, jak moc bych chtěla, aby si ten, komu jí vracím, všimnul dna, po kterým se rozpačitě procházím a stydím se to přiznat. Aby mě prostě obejmul a vzal mi tím trochu té tíhy na sebe. On se ale usmál, pronesl „díky“ a „musim zase letět“ a já se pokorně přesunula na zastávku a spořádaně čekala na tramvaj.
Byla mi zima a uvažovala jsem, jestli je to vážně počasím nebo čím vlastně. Jestli to tak nějak nemůže jít zevnitř. Zvenčí jste pořád stejný, ale čím víc si toho uvnitř schováváte, tím víc vás to mrazí, až se z toho nakonec rozklepete. A zatoužíte po nějakém hřejivém konejšení. Jiném než vám nabízí obrazovka počítače nebo telefonu. Prostý lidský kontakt, kdy vás někdo vyslechne.
Občas si uvědomuju, jak strašně špatně jsem vychovaná. Vždycky mě vedli k tomu, abych nikoho neobtěžovala. Celý dětství jsem se snažila být neviditelná, abych náhodou někomu nějak nevadila. Dříve jsem měla, za to, že je to součást slušnýho vychování. Nebýt na obtíž se mi jevilo jako běžná norma. Poslední dobou o tom víc přemýšlím a zdá se mi, že je to nebetyčná hloupost.
Sešněrovalo mě to. Utáhlo se to a nejde to povolit. Jako by ta neviditelnost prostupovala všechno mé jednání. Jako bych se pořád snažila nebýt na obtíž ve všem, co dělám. Nevyčnívat, být normální, poslouchat ostatní. Jako až příliš utažený korzet, kvůli kterému nemůžete dýchat. Tak nějak se mi to jeví. Kdybych byla co k čemu, řekla bych to narovinu. Když jsem vracela tu knížku, řekla bych jak na nic mi je, a jakej smutek na mě padá. Ale nechtěla jsem obtěžovat.
Mohla jsem ve třech větách říct, že poslední týdny skoro vůbec nespím a jsem strašně unavená. Taky mám strach, že v nové práci jsem jen malá a hloupá holka a že mě tam vlastně vůbec nepotřebují – třeba mě po měsíci s klidem pošlou pryč, a co si pak počnu? Do toho všeho zkouškový na obou školách – zkoušky, na které nemám kdy chodit, protože jsem pořád v práci a nemám se na ně ani kdy učit. Jediné, co je v mém životě jisté, je to modré světlo monitoru a blikající kurzor, který mi jako vykřičník připomíná, kolik znaků a normostran chybí do konce další seminární práce.
Ve skutečnosti to není tak, že bych se utápěla v nějakých depresích nebo proplakala noci. Jsem od podstaty veselý člověk, který si i v největším vypětí umí zachovat solidní dávku vtipu a sarkasmu. Svým způsobem si dokonce ten stres užívám. Je to pro mě životní přísada, která mě nutí posouvat hranice vlastních možností stále dál. Má to tu výhodu, že běžná zátěž mi pak připadá skoro jako bohulibé lelkování. Je to můj životní rytmus, který mě v určitý moment velmi uspokojuje. Ale jednou dvakrát během takových období se mi stane, že to na mě zčista jasna dolehne a mám pocit marnosti, zbytečnosti, nejistoty a protože jsem sešněrovaná svojí hloupou výchovou, tak i samoty.
Pravdou ale je, že nakonec ten blikající kurzor vždycky úspěšně dotlačím do konce poslední stránky.
Nejsi v tom sama. Skoro každý najdeme něco špatného na své výchově. Ty, já, oni…Záleží jen na nás, jak se s tím popereme. Takže? Vzhůru do boje!!!
Jestli by někdy nebylo lepší všeho toho snažení, školy, práce a stresu nechat, sbalit si jen ranec buchet (pochopitelně tebou upečených) a odletět kamsi do Indonésie učit ty nejchudší děti psát a počítat 🙂
Rozumím…
Mezilidský kontakt se změnil v obrazovku schovanou v kapse či na stole. A dojímá nás, když si napíšeme, že bychom se objali. Ale jít ven? A obejmout se? Ne.. Nepřichází v úvahu.
Krásně napsané 🙂
Výchovu "k nevadění" dobře znám, moji rodiče mě k tomu vedli taky. Ale občas je dobré přejít z druhé do třetí skupiny lidí "podle doktora Vlacha" a začít proslulé "saturninovské koblihy" v kavárně prostě házet na ostatní a ne si to jenom představovat jako dobrý nápad :-). Nevadit všem ostatním totiž z principu nejde, tak je dobré vadit jim – když už – především tím, co sami považujeme za správné. A to někdy vadí zatraceně hodně :-).
Smutná obrazovková realita… Stále častěji se ale setkávám s názorem, že to ani jinak nejde. Materiály ke studiu online, studijní skupiny online, peníze online, život online. Nemusí to ale prostoupit do všech aspektů života. 🙂
Velmi smutné, ale pravdivé.
[2]: To by bylo bezva. Ale to je v plánu až dodělám ty školy a našetřím na letenku. Do té doby se ovšem budu s patřičným potěšením alespoň cpát buchatama (vlastnoručně upečenýma samozřejmě). ,)
[6]: Já bych si tak hodila… ani netušíš jak ráda. 🙂
Hodně štěstí, ať ti to všechno dobře dopadne a vždycky znovu ho dotlačíš až do konce stránky. 🙂
A kde jsou všichni reální kamarádi?
Občas to mám hodně podobně. Člověk se pořád snaží být slušný, nepřekážet, neobtěžovat… až pak zapomene, že vlastně nepřekáží, ale snaží si jenom najít to svoje místo na světě. Těžko se mění zakořeněné zvyky a povaha, ale někdy to chce mít ostřejší lokty a uvědomit si, že ostatní nejsou hrubí a sobečtí, když něco chtějí a o něco nás požádají, ale že si prostě narozdíl od nás uvědomili, že je to naprosto normální říct si o laskavost…
Nemohla bych mít práci PC, nevydržela bych u toho.
[12]: Mají zkouškové, jsou v práci… Je to kruh. Lednový a červnový většinou.
Myslím, že chápu, jak to mělo vyznít – ani zoufale, ani stěžovačně, ani vychloubačně. Snad. 🙂 A taky si myslím, že svět bude o mnoho krásnější, až zas bude léto a budeš vařit marmelády a přemýšlet, co proboha s tím vším ovocem "z jihu" uděláš 🙂
[16]: Ano. Úplně přesně takhle, jak si to napsala, to všechno je. 🙂
Úplně Tě chápu, občas to mám dost podobně. Přesně jak si napsala- jsou v životě chvíle s období, kdy bych nejraději vedle sebe měla nějakého člověka 24 hodin na hlazení a obejmutí.
Tlač ten kurzor dál! Nakonec se to vyplatí a všechna ta krev, ten pot, ty slzy se vyplatí, když si můžeš svoji hotovou práci vytisknout a šoupnout do poličky. Buď silná. Takové, jako ty, svět potřebuje! 🙂