Okupuje mě podivný klid a cuká mnou vědomí, že něco nehraje. Zkoušky dělám až příliš snadno, práce se mi až moc líbí, lidi kolem sebe mám zbytečně moc ráda. Můj život je v nerovnováze. Být šťastná na obě strany je obrovsky těžké.
Řeklo mi to nezávisle na sobě několik lidí. Něco se změnilo. Já. Jsem jiná. Dospělejší, sebevědomější, pohodovější. Neznám ten moment ze dne na den, ale vím, že to tak je. Něco je jinak. Už dobře rok. Nevím, co přesně a ani proč. Poprvé v životě pro mě škola není tím hlavním. Mám pocit, že už nechci studovat. Ne, že by mě to nebavilo. Mám to moc ráda. Ten ruch, nestíhání, seminárky, hory knih, pocit po zkouškách. Postrkuje mě to dál. Ale tentokrát mám pocit, že se chci věnovat něčemu jinému.
Můj spolužák mi řekl, že ho nesmírně motivuju a posouvám. Podle něj je ale moje největší neštěstí, že mi jde až příliš mnoho věcí. Doslova řekl, že jsme dobrá ve všem, na co sáhnu. Hezky jsem se na něj usmála a přemýšlela nad něčím, co by mi ve škole vyloženě nešlo (už jen to, že jsem neoponovala, je znamení, že je to ve mně nějak jinak než dřív). Nevím. Všechno jde tak nějak samo od sebe. Uvědomila jsem si ale, že má v něčem pravdu. Musím si vybrat, jinak nikdy nebudu vědět, co chci, budu celý život roztříštěná a budu umět od všeho trochu a nic pořádně.
Vybrala jsem si před třemi měsíci. Něco, co mě nesmírně baví, má to budoucnost a rozšíří mi to obzory. Nastoupila jsem do práce na částečný úvazek a od té doby se snažím zapadnout mezi všechny ty dospělé a seriózně vypadající kolegy. Potýkám se ale něčím trochu typickým pro mě. Jsem flákač a perfekcionista dohromady. A taky, strašně to všechno chci a přitom se vlastně stydím.
Mám pocit, že jsem nesmírně pomalá. Vážně. Nejpomalejší na světě. Mám strašnej strach, že si v té práci, kde jsem šťastná a mám kolem sebe hrozně príma partu lidí, někdo všimne, že mě nepotřebují a že toho vlastně nevím dost. Doslova se stresuju z každé výtky a poznámky, která hatí mé dílo. A jsem pečlivá. Zbytečně. Navíc kladu zbytečný důraz na to, co si lidé o mě myslí. Nejvíc ze všeho se bojím, že zklamu ty, kteří se za mě zaručili.
Místo toho, abych psala seminárky nebo řešila, že za tři týdny končím závěrečnýma zkouškama jednu ze škol, tak bych si radši studovala věci do práce. Chtěla bych si dělat doma v klidu, co jsem v práci nestihla, abych se pak nemusela stresovat tím, že to nestíhám podle ideálních představ. Mám pocit, že na tom najednou závisí vše. Jestli úvazek bude celý, jestli konečně přestanu balancovat ve studentské finanční tísni, jestli plnohodnotně zapadnu do kolektivu a především, jestli mě ti lidé, se kterými pracuju, budou mít rádi.
Zároveň s tím jsem v té zvláštní euforii, že není možný, že mám takové štěstí a jsem právě tady a teď. Tak si jen přeju, abych ty zkoušky udělala. Abych už měla čas na to, co se chci učit, kvůli nové práci. A aby si do té doby v té práci neřekli, že mě tam třeba nepotřebují. Zavírám oči a opakuju si, že musím víc věřit. Sama v sebe. A v to štěstí, které mám.
Celý text mi připomněl mé každodenní domněnky o tom, jak působím na lidi…hrozně mě frustruje, jak moc si připadám sama, i když to ve skutečnosti vypadá přesně naopak.
Já to mám momentálně přesně na opak. Mně se to pro změnu na všech stranách hroutí.
Věřím ti!!! Jen se zkus méně,nebo vůbc nestresovat 😉
Ach jo, to je prostě neuvěřitelně boží článek, víš to? Navzdory pochybám, nejistotě jsi v euforii, jak sama píšeš a z písmenek to jde dál 🙂 mám z toho radost a doufám, že státnice vyjdou a ty budeš moc dělat tu úžasnou práci a věnovat jí tolik, kolik potřebuješ a chceš. A myslím, že je zbytečné se tak bát, na druhou stranu to neber vážně, protože bych na tvém místě plašila pravděpodobně stejně 😀
Pěkné je, že lidi se pachtí za štěstím, a když ho mají, zdá se jim, že je něco v nepořádku :-). Tak takového nepořádku a nerovnováhy ti přeju dost i do budoucna. Protože, myslím, není štěstím štěstí mít, ale poznat ho a umět si ho užít!
Ten článek mi připadá trošku rozpolecný. Neboj se, všechno bude dobré, rozumím tvým pochybám, ale všichni v práci určitě chápou, že teď prostě doděláváš školu. Budu držet palce 🙂
Celá jsem taková rozpolcená.. jsem spokojená a přitom plaším… je to vtipný a přitom stresující… 🙂 Prostě celá já.
Tvé pocity jsou mi velice blízké. Já se ale nadmíry štěstí a dobrých emocí bojím, protože vím, že u mě se to střídá a následuje pád na dno, kdy vidím všechno černě, pak zase to příjemné zdvíhání…Jo a taky se chci vždy učit to, co není na pořadu dne! 🙂