O letadýlku, nevěstě a ženichovi

Zní to jako pohádka. A vlastně skoro jo. Byla to krása. Tohle svázání bylo ztělesněním svobody a tohle “navždy” bylo symbolem “teď”. Byla to mladá krásná svatba neuvěřitelně zajímavých lidí. A to nesoudím jen podle ženicha a nevěsty. Lidi totiž můžete prohlédnout i podle toho, jaké mají přátele. A taková je svatba vlastně vždy. Taková, jací lidé na ní jsou.

Kromě lidí, by stálo za zmínku místo. Letiště. Nebo spíše letišťátko. Malá letadýlka, cesny, prostě svatba jednoho pilota a jeho fajn žáby. Celé se to konalo na louce, kde stály bílé stany s pár stoly, ale to hlavní se konalo na trávě pod nebem. Hosté posedávali na dekách a občas se zvedli a šli si pro točené nebo pro kousek koláče. Když se vzduchem rozlehl zvuk přistávajícího letadla, všichni se krokem vydali k blízkému hangáru. Právě tam totiž ty dva oddali.

Fotila jsem celkem málo. Nebo se to tak zdá. Dva a půl filmu. Nakonec jsem tedy měla něco přes sto fotek. Udělat malý výběr je nad slunce nemožné. Ale udělala jsem ho. Některé povedenější fotky nedostaly místo na úkor těch, které možná nejsou tak ostré a správně nastavené, ale mám je z tajemných důvodů raději. Jako vždy… 🙂

Tak mrkněte, jaká vypadá taková svatba na letišti přes staré sklo Helios 44-2 na starý Zenit E…

Myslela jsem si, že to je nejhezčí a nejpohodovější svatba, na jaké jsem kdy fotila. O tom, že to může být ještě hezčí, jsem se ale přesvědčila o dva týdny později. Příště vám ukážu obrázky ze svatby, na které jsem já (starý cynik) měla slzy v očích dojetím. 🙂