Neudělala jsem nic a zabralo mi to veškerý čas. A myslím, že zdaleka nejsem jediná, kdo se teď po začátku léta probral, aby zjistil, že z venku mu na okno ťuká podzim. Po čtvrt roce jsem nedostala vyhazov z žádné práce, žádné školy, kupodivu ani z autorského klubu ne. Takže je to vlastně zatraceně úspěšný období.
Slavnostně navíc přísahám, že všechno, co se mi navršilo za tu dobu (děsně dobrý recepty, sympatický svatební focení, nejlepší knížky a božohódový výlety), sem vážně dostanu. A to dřív než za dalšího čtvrt roku samozřejmě…
Tenhle víkend jsem měla lákavý plány. Nakonec jsem místo toho uvařila dýňovou polévku s chilli a zázvorem a volný čas strávila v peřinách. Mezi jiným jsem dumala taky o tom, co se dá teď udělat s tímhle místem. Z pracovních důvodů mám obavu, že je trochu na ráně a možnost, že sem zabrousí nechtěný čtenář je velká. Možnosti mám tři…
Zabalit to. Smazat a dělat, že tohle místo nikdy nebylo. Možná se odstěhovat na jinou adresu.
Zmrazit to. Hodit titulku, která toho neřekne moc, bude matoucí a nechat jen schovaný archiv.
Pokračovat. Jen nebýt tak sdílná a osobní. Prostě počítat s tím, že by to mohlo číst moje nejbližší okolí.
Než dojdu ke správnému řešení, bude to chvilku trvat. Zatím se kloním k možnosti třetí, kterou nějakou dobu zkusím praktikovat. Co ale s články, které tu už jsou a osobní jsou dost, to nevím. Taky vlastně nevím, jestli vůbec dokážu být neosobní. Přece jen, celá tahle mozaika o mě vypovídá hodně ať chci nebo ne. Tak co mám, krucipísek, dělat? Jak psát na místo, které může číst bývalý přítel, rodina a dost možná i někdo z práce, kde se snažím působit jako dospělá (a neztřeštěná) seriózní holka?
Rady přijímám, šetřit si je nemusíte, tak sem s nima…
Moje „nevím“ je totiž tíživější než to uplakané podzimní počasí tam venku…
A daří se ti to působení?:)
A co prostě přijmout skutečnost, že by to někdo z okolí mohl přečíst a nevnímat ji jako zlo? Ať si škubnou. Nemáš se za co stydět. 🙂
Mám teď období kdy jsem na blogu otevřená možná až moc. A zrovna ráno mi přišla zpráva od kamarádky, že ho našla a že celou noc trávila čtením. A pak jsem si řekla, že je to vlastně fajn. 🙂
Nemyslím, že by tady bylo něco proti něčemu, navíc, někdy je třeba se z myšlenek vypsat, potom člověka tolik nepronásledují. Ale ubrat někdy na osobnosti není od věci, to je myšleno obecně….
Taky si říkám, že ještě existuje čtvrtá možnost, kterou zmiňuje Lenin. Blog je prostě osobní záležitost, hodně osobní. Jen v některých věcech nemusí být zcela konkrétní, ale i tak se ti, kterých se to bezprostředně týká, samozřejmě poznají.
[1]: Je to fajn. Pořád jsem tam ráda. 🙂
Řeším teď něco podobného. Pokud můžu poradit, nesnaž se to psaní za každou cenu oklovat od úplně osobních záležitostí, o to jsem se snažila já a výsledkem byl přes půl roku zaprášený blog v hlubokém spánku. Člověk najednou neví, o čem vlastně psát a má pocit, že už to ani nemá smysl.