/něco mě tíží, asi, snad ve vzduchu, nevím… /
Otevřená,
spadla jsem
na zem
jako kniha
a stránky se mi
pomačkaly.
Cosi tu zůstalo,
tíha
nepřečtených slov
tiká.
Otevírá
moje prázdno
v tobě.
Tak trochu si mě svlékl
a nechal v dešti.
Potrestanou.
Že jsem tě
nepřečetla,
nehodila na zem,
nezmačkala tvé stránky.
Krutá kniha. 🙂
A co se stalo se záložkou?
pěkné 😉
[2]: Správná otázka.
Výborně napsáno, citlivě, vážně a přitom nepateticky. Docela by mě zajímalo – kdyby ses k téhle básničce vrátila s odstupem, třeba za rok – které části ponecháš,
[5]: Žádnou. Už za týden mě budou svrbět prsty a budu si říkat, jestli to raději nesmazat. 🙂
[6]: Nesmíš to smazat! :O je parádní!
[6]: to je to kouzlo básniček. Člověk je v jednu chvíli napíše a už o pár minut později může být všechno jinak. Rozhodně ji tu nech. Bude ti připomínat, jak ses v danou chvíli cítila, a to je nejdůležitější.
[8]: No jo. Je to tak. Jak se to rozleží.. 🙂