když jde člověk stále rovně, daleko nedojde
Tohle by neměl být konec. Měl by to být začátek. Ale pokud by měl někdo po přečtení pocit, že jsem v koncích, není daleko od pravdy. Jak to vlastně začalo. Jednou jsem běžela na autobus. Já, sportovkyně, taekwondistka, volejbalistka, basketbalistka, gymnastka, cyklistka, výletnice a já nevím, co všechno mě to vlastně za ten…
Jan Balabán – Možná že odcházíme „Je čas hledat i čas ztrácet.“ Věta uvozující tuto sbírku je nadevše výmluvná. Nic víc by vlastně ani nebylo třeba psát. Jan Balabán ukazuje lidi hledající, co ztratili. Ztracené lidi, co hledají. Čas který neplyne, protože je někde ztracený. I s lidmi. Pokud otevřete tuto knihu nesoucí titul Možná že…
Nemůžu si vzpomenout, kdy mi kdo naposled na otázku „Jak se máš“ odpověděl jinak než – „Je to blbý, na levačku, vyhodí mě, nevzali mě, nesehnal jsem, nemám, chybí mi, poslední dobou nic nestíhám„. Vlastně si nepamatuju jediný moment, kdy by mi někdo vykládal, jak je to všechno skvělý, nepočítám-li ovšem hodiny angličtiny, kdy všichni…
Tak. Chtěla bych vám povědět o tom, jak jsem na podzim pekla dort na narozeninovou oslavu ve stylu „Pána prstenů“. Nechtěla jsem, aby to byl jen tak ledajaký dort, a tak jsem vsadila na banány a čokoládu v hobitím stylu. A musím vám říct, všichni se olizovali až za ušima. 🙂 Co je potřeba a…
Dneska to na mě nějak dolehlo. Už jen necelé tři měsíce do státnic. Přes sto okruhů z historie. Dalších padesát z češtiny. Ještě jsem nezačala. Nikdy se to nemůžu stihnout naučit. Vyhodí mě. Zůstanu bez vysoký školy. Budu muset vzít kytaru a sedět někde v cizině na hlavním nádraží a doufat, že jim budu připadat…
Jahody. Zase ty smyslné, krásné jahody, tak šťavnaté a tak sladké. A ta čokoláda. Tak křupavá a hebká. Člověk by se v ní nejradši rozpustil. Podobný dortík jsem tu už zmiňovala. Tentokrát jsem ho ale dělala velký a trochu vylepšený. Nevydržel ani den. Byl sněden rychle a zběsile. Rvačka o jahody. Rvačka o čokoládové plátky….
Na základce jsem ji potkala poprvé. Setkání na prvních sto stran. Bylo to příliš brzy. V prváku na střední to bylo podruhé. Tentokrát na sto padesát. Ale k tomu, abych ji opravdu našla, bylo potřeba o pár let později stran sedm set. Nebudu tu psát žádný rozbor knihy. To si můžete najít od všech těch…
Začalo to nevinně pár slovy. Já chci ptačí budku. Krmítko. Chci mít na balkoně spokojený ptáčky. Budu se na ně dívat Budu je krmit. A fotit. Bude to príma. Pak přišel Jirka a povídá mi: „Hele, to jsou hrozný ptáci vopruzáci. Já je měl na koleji za oknem. Fakt hrůza. Nejdřív jsem je krmil, ale…
Řeknu to na rovinu. Bílou čokoládu moc nemusím. Je na mě moc sladká a mám radši hořkou. Ale! Jsou lidé, jako moje mamča, kteří se po téhle sněhově-smetanově-krémové lahůdce mohou utlouct. A přesně pro takové lidi je tenhle elegantní dortík. Já ho výročně pekla k velkému životnímu datu, ale jak s ním tvarově či záměrově…
„Obraz musí být pojednaný, ne vylízaný.“ Jiří Krásl Procházela jsem svou knihovnu a říkala si, koho vyberu pro další setkání. Je tolik lidí, o kterých bych chtěla světu říct. Než jsem ale stihla vybrat dalšího velkého autora a spolu s ním stoh knih, které mě s ním seznámily, narazila jsem na knihu malou, jedinou,…
Miluju, když moje plnicí pero klouže po papíře. Někdy píšu a najednou se soustředím místo na text, na tu linku, kterou hrot zanechává. Zkoumám hladkost a lehkost tahu a tichý šustivý zvuk pohybující se kovové špičky. Nechám se tím unést a vnímám jen ty oblé pohyby, rychle ubíhající řádkem. Minulé Vánoce jsem dostala věc! Jeho!…
Zatracenej čas. Tlačí mě jak kámen v botě. A nejen mě. Tlačí potraviny, co se mohou zkazit. Tlačí ledovce, co mohou roztát. Tlačí války, které se mohou prohrát. Tlačí vzpomínky, které mohou být zapomenuty. Tlačí termín, kdy se to má odevzdat. Tlačí ženy, které chtějí obojí. Tlačí nemocné, kterým hrozí smrt. Tlačí ptáky, kteří letí…
Na střední škole jsem se naučila leccos. Psát taháky, psát omluvenky, vymýšlet příběhy, když je to potřeba, předstírat pozornost, když se to vyžaduje. Na střední škole jsem také poznala skvělé lidi, převážně z řad učitelů. Můj dějepisář, moje češtinářka a můj učitel na kytaru, to byli lidé, kteří můj život ovlivnili více, než sami mohli…
Říkejte si tomu jak chcete. Mají to všichni mlaďoši tohohle světa, co se mají učit a neučí se. Myslím, že je to o příležitostech. Abych to vysvětlila, mám tu malou vzpomínku. Když jsem byla na vejšce ve třeťáku, první skoro dva měsíce mi nešel internet. Vyzkoušela jsem vše, ale všechno bylo nastaveno tak jak mělo,…
(moje malá poezie o tom, že vzpomínky mají barvy, chutě a emoce) Vůně té chvíle mámivá, smělá. Vzpomínky na něj, na ni, na jednu duši, dvě těla. Její vlasy jako pomeranče se skořicí Jeho ruce jako boj v kleci s lvicí Její oči jako lžíce borůvek a džíny Jeho hlas jako večer…
Asi bych k tomu měla dodat pár zásadních informací. Valentýn mi nikdy nevoněl, říkala jsem si, že je to hloupacatej komerční svátek a nechci s ním nic mít. Jenže. Ukázalo se, že je to bezvadná záminka na kino, vaření véči, pečení, a vůbec.. je evidentní, že když máte s kým, tak je to fajn. Pro…
„Terez, si v pořádku?“ napsala mi Lucie 18.12.2011. Věděla, že u mě to bude trochu jinak než u ostatních. Totiž, že já to mám trochu jinak. Že právě zemřel člověk, kterého jsem měla zatraceně ráda a byla jsem si tím jistá i před tím, než odešel.. Ten den strhl obrovské davy. A další dny se…
Začalo to, když mě učitelka vyčapila na střední v hodině češtiny, jak si pod lavicí čtu a nedávám pozor. Tenkrát to byl svět Mika Waltariho v podobě Egypťana Sinuheta. Místo aby mi vynadala, začala se vyptávat, jestli se mi to líbí. Byla nadšená. Netrvalo to dlouho a přišla za mnou s knihou, kterou si musím…
(moje malá poezie o dopadech každodenních realit) Hořké objevy v nahořklém dechu s prázdnou skleničkou hořce a beze spěchu. Ledové pohledy v ledovém tichu a mezi ledy na dně ledovou hrdou pýchu. Třpytivé oči v třpytivých krůpějích jsou přemítáním o dně a třpytivých nadějích. Hluboké rány v hluboké duši za každý…
Hladový studentský salát. Studentský, protože je to moje jednoduché kolejní jídlo. Hladový, protože jak ho ochutnáte, budete mít pořád hlad. A ten hlad nezmizí dokud nesežerete na posezení celou velikánskou mísu tohohle. Co je potřeba: – těstoviny (nejlepší jsou mašličky nebo krátké trubky, ale v nouzi poznáš kolínka.. hm nebo chleba :D)…
Když člověk žije ve větším městě, zná to. Paneláky. Kdo žije přímo v nich, zná to. Protější paneláky. V prvním patře, v druhém okně zleva, žije starý pár. On má vousy a vypadá přísně. Tak nějak si představuji šerifa z divokého západu. Je trochu snědý, ale ne moc. Má ostré rysy, je to vidět i…