Možná, možná ne

V mém podivném běhacím úboru jsem se opatrně vyplížila z domu, procupitala dvěma ulicemi a mihla se přes silnici, abych byla co nejdříve skrytá za stromy lemující náš nádherný rybník. Tak. I dnes jsem se nikým (známým) neviděna dostala na svou startovací čáru.

Už pěkných pár dní bylo naprosto strašný počasí, že by ani mě běhat nevyhnal a já netrpělivě vyhlížela, kdy vykoukne slunce, vysuší trochu to bahno a já budu moci pokračovat ve svých zatím spíše směšných pokusech o běh. Na začátek shrnu jaká je doposud bilance mého běhacího úsilí. Jednou fiasko venku, jedno fiasko doma, mírné nepodložené nadšení na běhacím pásu, a pak poslední pokus a fiasko opět venku. Dnes ale slunce svítí a mě neodradí nic od toho, abych uskutečnila svou vizi – vidím se, jak klušu jako plnokrevná klisna s vytrvalostí a elegancí pumy. Na splnění této vize pracuji.
O tom, že začátky jsou nelehké, jsem se už párkrát přesvědčila. Dneska jsem si proto stanovila menší cíl. Nepoběžím až k posedu, ale jen ke křižovatce. Tak ušetřím celý kilometr z mé trasy. Ano. Bylo to geniální rozhodnutí, ale ještě geniálnější by patrně bylo vůbec nikam neběžet.
Rozběhla jsem se pomaličku a snažila se nemyslet na čas ani vzdálenost. Opakovala jsem si, že nejlépe bude dívat se na krajinu kolem sebe. Pokud ji však přes mžitky před očima nevidíte, je to samo sebou problém. Počítala jsem a soustředila se na dýchání nosem. Vůbec to nešlo. Nos nestíhal pobírat tolik kyslíku, kolik bylo potřeba, ale já zase někde načetla, že dýchat pusou se nemá. Prekérní situace. Ještě prekérnější bylo, když jsem po pár metrech funěla jako historická lokomotiva a za mnou bylo sotva pár desítek metrů. Tohle není dobrá cesta. Kousek půjdu. Po pár metrech mě přemohly myšlenky “ty to dokážeš” a vyběhla jsem znovu. Nosem nadechnout, pusou vydechnout, párkrát to šlo. Víc už ne. V čem je asi problém? Možná mám na běhání příliš malý nos.
Nechci čekat na ten moment, kdy budu konečně schopná normálně oběhnout rybník. Na to jsem příliš nedočkavá. Je to tak moc, chtít běžet bez myšlenky na náhrobek s nápisem “zde leží ta, co nedoběhla do konce” ? Pořád jen dumám nad tím, že běh s kyslíkovou maskou asi nebude možný. Uvažuji o tom, jestli nejsem astmatik. Možná mám zúžené cévy vedoucí do plic. Možná bych se neměla dát na běhání, ale na medicínu. Možná bych o tom neměla tolik přemýšlet a prostě běžet. Možná by to celé bylo snazší, kdybych nebyla takový lenoch a lempl. Musím vymyslet něco na kondičku, čím se připravit na nadcházející hezké počasí. Bez výcviku se obávám syndromu vyhoření přímo za běhu. Možná bych doma mohla trsat třeba hodinu v kuse. Je to ale samé možná. Možná budu jednou běžec, až všechny ty překážky překonám. Možná budu běžec až se správně nadechnu.
Dneska jsem toho moc nenaběhala. Řekla bych, že to byl zatím nejhorší výkon v mých pokusech. Ale je to asi tím, jak jsem nedočkavá. Potřebuju léto a teplo a pro organismus to možná nebude pak takový šok, se z ničeho nic zahřát pohybem.
Je fajn, mít své neúspěchy na co svést. Může za to počasí. Nedočkavě tedy vyhlížím nejen kondičku, ale i slunné zítřky. Možná mě nakopnou. A možná že taky ne. Uvidíme. 🙂

About The Author

8 thoughts on “Možná, možná ne

  1. Ja som predminule leto zvykla behavat pravidelne. Odbehla som tak 5-6 km vkuse. Potom som s tym prestala a teraz sa snazim znovu zacat a ide to velmi velmi tazko 😀 Asi tak, ze tiez neviem obehnut jazierko a v pocas mojho behu si podaktori myslia, ze idem zomriet 😀 Takze uplne chapem.

  2. Začínám každé léto o prázdninách, kdy jsou zavřené tělocvičny. Mým snem je půlmaraton. Mým rekordem je měsíc a tak pět kilometrů šnečím tempem.

  3. Já věřím, že vydržíš, ale věř, že malým nosem to není, že nemůžeš pořádně dýchat. Chce se to napřed naučit. Kolikrát já to zkoušela – nadechnout nosem – vydechnout ústy, ale určitě bych to při běhu nezvládla a to nemám ten nejmenší nos – moje "bambulka" by měla stačit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *