Proč o ní píšu. Znáte to, jak potkáte slečnu s pankáčem na hlavě, tak růžovým, že z něj nemůžete spustit oči? Nebo když potkáte jinou s tak krásnými šaty, že na ně musíte pořád koukat, připadáte si hloupě, ale nemůžete si pomoct? Přesně takhle totiž působí ona. Je tak zvláštní, že na ní musíte nevychovaně zírat.
Nebyla mi úplně sympatická, když jsme se spolu potkaly poprvé. Ale všimla jsem si jí. A nedalo mi to, postupně jsem vstřebávala jen tak mimoděk informace o ní. A pak jednou, jsme spolu mluvily a já jí začala mít ráda.
Stejně, bylo snazší říkat vám, jaká není, než jaká je. Když ji náhodou potkáte a nebudete extra pozorní, nevšimnete si jí. Není moc společenská. Moc se nesměje, i když má hezký úsměv. Není to ten typ, co vyčnívá z davu. Přesto dokáže být určitým způsobem velice výjimečná. Není ani trochu obyčejná, jak by se to mohlo nezkušenému oku zdát.
Co vím určitě – je alergická na tempery. Poslouchá jinou muziku („jinou“ ale musí definovat každý sám, protože nevím jakou). Je umělkyně a krásně fotí. Je mladší než já. Studuje psychologii na Karlově univerzitě. Má opravdu ráda knihy Haruki Murakamiho. Ale.
Nic z tohohle ale neuvidíte, když ji potkáte. Vy uvidíte něco jiného. Oči orámované dlouhými řasami, veliké, připomínající arktické moře, džínový lány nebo hrnek vysypaných borůvek. Nenajdete ani stopu po jakémkoli líčidle. Naprosto čistá a nahá tvář, světlá, vypadající jako písečná poušť, jemně posetá tisícem malých pih. A bledé rty, které se vzdouvají jako vlna vprostřed oceánu. Vlasy má světle hnědé, ale jak na ně zasvítí večerní slunce, paprsky se po nich rozjiskří a zbarví je do tmavých kaštanovo-pomerančových tónů. Padají jí pod ramena, a když se neposlušné prameny pletou, kam nemají, odhrne je letmo jen jedním prstem. Z celé tváře jde svým způsobem světlo, vyzařuje něco naprosto čistého a snad až křehkého. Vypadá tiše. Je štíhlá a není o moc vyšší než já. Když hraje na kytaru, je vidět jaké má dlouhé úzké prsty. Svým způsobem naplňuje mou představu ledové královny. A co já vím. Třeba jí vážně je. A trochu jí tu její zvláštní krásu, auru nebo co to vůbec je, závidím.
Ale zpět do toho momentu, kdy jsme spolu poprvé promluvily. Potřásly jsme si rukou, při seznamování během jednoho školního projektu. A já si všimla té maličké drobnosti. Na zápěstí měla vytetovanou maličkou šipku, na konci přeškrtnutou. Musela jsem se usmát. Léta jsem ten znak nosila také. Od té chvíle mi byla sympatická. Nechci totiž nikomu nadržovat, ale my střelci, jsme nejlepší. 🙂
Nádherně jsi popsala onu tvoji neznámou. Jsem ráda, že jsi vysvětlila to tetování, já se v těch znacích nevyznám. A co my BÝCI? My si to také myslíme. 🙂
Musí to být úplně anděl podle toho popisu a krásná a zajímavá bytost. A mimochodem, díky, taky jsem střelec.
Až do konce mi to spíše připomínalo minulé téma týdne,jsem ráda,že se to nakonec vysvětlilo 🙂 Neznámá střelkyně musí být krásná 🙂
Krásný popis, donutilo mě se to usmívat 🙂
Juuu, to je krásnej popis. 🙂 A závidím slečně, že se nemusí malovat. Já mám vlasy barvy světle hnědé, v létě spíš do blond, ale abych nevypadala "vyblitě" tak potřebuju řasenku a tužku na oči. 🙁
[1]: Myslím, že si to o sobě myslí každé znamení. 🙂
Týjo.. nádherně zacházíš se slovem 🙂 leckterý spisovatel by mohl závidět.
Ouu, to bylo až … napínavé ! 😀
Wow! Článek jsem zhltla jedním dechem! Vážně jsem nevěřila, že na téma týdne ,,šipky" se dá vymyslet něco zajímavého!
A já jí to závidím též.. 🙂