Začalo to nevinně pár slovy. Já chci ptačí budku. Krmítko. Chci mít na balkoně spokojený ptáčky. Budu se na ně dívat Budu je krmit. A fotit. Bude to príma.
Pak přišel Jirka a povídá mi: „Hele, to jsou hrozný ptáci vopruzáci. Já je měl na koleji za oknem. Fakt hrůza. Nejdřív jsem je krmil, ale oni nikdy neměli dost. Pak mi začali klovat do věcí, co jsem měl za oknem místo v lednici. Normálně mi proklovali jogurt, ti vopruzáci. Ráno mě budili! Ťukali mi na okno! Celý hejno! No prostě strašný. Házel jsem po nich boty a nic nepomohlo!“ Neposlouchala jsem jeho strašení, výhružky o nesnesitelnosti ptáků, nekonečná upozornění na jejich ptačí zákeřnost.
K mým prosincovým narozeninám jsem dostala od Jirky dárek. Vlastnoručně vyrobené ptačí krmítko. Překrásné. Klasický dřevěný domeček, ve štítu vyříznuté srdíčko. Žádný béčko pro ptáky. Pak jsem dostala ptačí krmení. Tři pytle. Každý pytel jiný druh. Celkem 5 kilo. Jásala jsem. Ptáci mě budou mít rádi. To je jasný. Byla jsem vybavena k uvítání ptačí společnosti ve velkém stylu. Krmítko jsme přivrtali a já jsem s ptačí láskou něžně nasypala do korýtka první vydatnou hrst slunečnicových semínek. Byla jsem velmi natěšena.
Uběhl první den a semínka zůstala netknutá. Uběhl druhý den a nikde ani zobáček. Uběhl třetí den a nikde ani pařát.
Po měsíci má nálada procházela krizí. Ach jo. Nepřiletí. Kde jsou? Vždycky tu lítali. Vyhrabávali vajgly z popelníku. Roznesli je po celém balkoně a pak se pelešili v popelu. A teď nic. Nikde ani pírko.
Mé odrazovače patrně pálilo svědomí za ty průpovídky a kvůli mému neštěstíčku vynakládali nejrůznější úsilí. Jirka začal nastražovat po celém balkoně semínka. Že prý, kdyby přiletěli, aby je našli a zjistili, že tam je zdroj. Pak přivedou kamarády. Mamka někde sehnala lojové koule. Ačkoli byla celou dobu naprosto jasně proti ptákům (Kočka nám je uloví, bude to boj, slzy, krev!), teď sama jednu kouli pověsila na budku a začala vymýšlet, jak dostat druhou na dva metry vzdálenou korunu lípy před naším balkonem. Zajímavé. Opravdu musím říct, velmi zajímavé. Jenže! Nic nepomohlo. Ptáci pořád nikde. Nepomohly nástrahy, ani tříchodové menu umístěné v krmítku. Ptáci jsou prostě fuč.
Pořád čekám. Je to nekonečný. Tak je to vždycky, když čekáte na NĚCO. Na výsledek zkoušky. Ve dlouhé frontě. Až vám k hladovému stolu číšník donese baštu. Autobusy a vlaky mají vůbec smlouvy s nekonečnem. Je to tak krásně relativní pojem. Asi jako dlouhé minuty a dlouhé hodiny. Někdy se to prostě nekonečně vleče. Jako třeba, když už třetí měsíc čekáte na ptáky. Jirka měl pravdu. Ptačí zákeřnost je nekonečná…
/Jak to celé dopadlo najdete TU / 🙂
No, to mne mrzí, ale já věřím, že JEDNOU přiletí a ty se dočkáš, uvidíš! Moc bych ti to přála!
Parádní článek. Do naší budky taky ze začátku nikdo nelítal, ale teĎ už je to lepší. Třeba se to poštěstí i tobě 🙂
Mne sa kedysi na balkóne usadili komináriky 🙂 Každý rok sa vracali do svojho hniezda a mali maličkých vtáčikov ktorých čvirikanie som počúvala každý deň.
Začala jsem sypat na okno zrní, protože mi sýkorky začali roztrhávat sítě na oknech (mám je v oknech celoročně kvůli mým agapornisům). Ale braly jen slunečnice, zbytek nechtěly 🙁
Moc krásné, příjemné čtení! A žasnu jak jsou slunečnicová semínka fotogenická. Na fotce takhle zblízka vypadají úžasně.
možná, že až na ně přestaneš myslet a nebudeš je vyhlížet každý den, přiletí ani nemrkneš 🙂
To mi máme budky a krmítka všude možně po zahradě a balkónech. V jednom krmítku si udělali hnízdo + 3 další a na naší zahradě se usídlila jedna kosí rodinka, co tu vychovala už asi 5. generaci… Jeden kosák na mě pravidelně dělá nálety (fakt nevím, co má za problém). V zimě jsme pod útoky vrabčáků. Pohled pěkný, ale uklízet pak ten nepořádek není zrovna úžasné… 😀
Tak to je smutné, třebas se bojí kočičáka. Sousedovic kočka Žofie na ptáky furt poštěkává a občas i nějakého chytne. Moc se nedivím, že ptáci sedí tak maximálně na anténě.
Doufám, že taky přiletí! Ale asi to bude tím, že nejsou tolik vyhladovělí a jak taky venku není taková zima, tak oni můžou sehnat tu potravu všude venku, když není přikrytá sněhem.
Mrzí mě, že takto trpíš ptačí zákeřností, ale přiznám se, že mě tvůj článek pobavil a bavil:)
Tak si to představte, včera se v krmítku objevil ptačí bobek. Někdo tam asi byl! 🙂
[11]: Já, když přivazovala na zábradlí kus loje jenom tak s provázkem, lítaly sem sýkorky jako o život. Začala sem ale lítat straka. Bušila do kovového zábradlí jako splašená, až to rezonovalo široko daleko. Vždycky jsem jí odháněla, pořídila krmítko, ale od té doby sem přestali ptáčci létat. Asi se jim to krmítko nelíbí.
Jéé, tak to je škoda, že nepřiletěli! 🙁
Už lítají! Je to tři dny. Asi museli krmítko objevit. Teď dělají davové nálety. 🙂 A jen doufám, že mi je kočka neuloví! 🙂