Jak jsem se seznámila se Sophií

Na základce jsem ji potkala poprvé. Setkání na prvních sto stran. Bylo to příliš brzy. V prváku na střední to bylo podruhé. Tentokrát na sto padesát. Ale k tomu, abych ji opravdu našla, bylo potřeba o pár let později stran sedm set.

Nebudu tu psát žádný rozbor knihy. To si můžete najít od všech těch přemoudřelých referátistů kdekoli na internetu. Fakta o postavení černochů na americkém Jihu, antisemitismu, rasismu, důsledky nacistických teorií a provázání toho všeho, to vše si asi taky dokážete vyhledat, pokud o tom už něco nevíte.

Chtěla bych psát bez teorie. Jen obraz poskládaný z dojmů. Jen to, co ve mně uvízlo tak hluboce, že i po šesti letech, co mé oči ty stránky opustily, to stále vidím.

---

Měla jsem vůbec jeden čas takové válečné období. Četla jsem Remarqua a jeho knihy. Pak se tam připletl Jánský a jeho Nebeští jezdci. Pak zase pan Lustig. Pravidelně jsem knihy dočítala uprostřed noci, když už moje spolubydlící spala. Četla jsem, a pak nemohla spát, protože jsem ty válečné hrůzy sledovala uvnitř hlavy jako film. Všechno jsem to viděla a topila se v slzách opovržením nad lidskou rasou a celým tím pocitem bezmoci a vědomím, že tyhle věci jsou holým faktem, který si dnes už ani nemáme snahu pamatovat. A když už ten nával pláče přešel, stejně jsem nemohla spát. Ležela jsem a doširoka otevřenýma očima zírala do tmy, ochromená hrůzou, která vámi, spolu se slovy z knihy, prochází. Ale druhý den to bylo lepší. Za týden jsem se otřepala a nechala jsem si jen čtenářskou zkušenost a nějaké určité povědomí o ději, stylu psaní, vykreslených scénách, o postavách.

A pak přišel pan William Styron a zbořil můj zažitý stereotyp. Když jsem se totiž prokousala nakonec Sophiiny volby, nechtělo se mi brečet. Bylo to, jako by se někde ve mně rozhostilo naprosté ticho. Jenom přemýšlíte. To vnitřní ticho vás totiž nesmírně bolí. A vy v sobě hledáte odpověď proč. Proč to tak bolí.

Abych řekla něco k tomu čtení. Z prvních tři sta stran budete šílet nudou. Cože? Proč by někdo o někom takovém, jako je Stingo, vůbec psal. Jaký to má význam? Pak se tam mihne Sophie a vy zbystříte. Ano, čtete zprávně. Objeví se asi až po tři sta stranách. Další stovky stran se prodíráte šíleným vztahem Sophie a Nathana, a ještě se objevuje jedna rovina, a tou jsou nesmírně zajímavé Sophiiny vzpomínky.

Až když to dočtete, pochopíte význam těch prvních tří set stran. Stingo a Sophie – dva tolik odlišné životy. Bude to ten kontrast, který vám způsobí největší šok. Nebýt toho začátku, nepřišli byste na to, co je smyslem celku. Nešlo to vynechat. Má to smysl s velkým S.

U Lustiga najdete vykreslené scény hrůzy do posledních detailů. Uvidíte je v hlavě reálně. Sophie je jiná. Jde mnohem hlouběji. Je to vše založené na pocitech, které ve vás hlodají, dokud vás nerozkoušou. Je to o vině, o výčitkách, o tom, jaké šrámy zanechá válka ve vaší mysli. Je to o tom, že konec války neznamená konec boje. Poskládané kousky lidské duše vždy nedrží slepené dohromady. Nic a nikdo nedokáže způsobit takové zlo, jako člověk člověku.

Nelíbí se mi, jak jsou čítanky v tomto směru zavádějící. Když si přečtete úryvek, který se všude uvádí, bude o momentu, kdy Sopfie v koncentračním táboře volí, které ze svých dvou dětí pošle na smrt. Víte, nevypovídá to o té knize nic. Zhola nic. Většina z těch sedmi set stran má jiný spád, jiný druh textu a není tak dramatická. Nebo alespoň na první pohled ne. A tahle komerční ukázka, víte, já si dokonce ani nemyslím, že to je volba, kterou měl spisovatel v názvu knihy na mysli. Celý život Sophie je totiž protkán volbami, které její život směrovaly tam, kam došla. A právě důsledky toho, co jsme zvolili, nás tíží nejvíc.

Nechci tu tvrdit, že ta kniha není o válce. To je nezpochybnitelné. Nacismus a jeho důsledky jsou zde zpracovány tím nejhlubším možným způsobem. Ale myslím, že mnohem víc jde o nitro člověka, o lidské zlo tak hluboké, že ho život neunese. Přítomnost a její souvislost s minulostí. Hluboko zasazené rány, které se nikdy nezahojí.

Když jsem tehdy tu knihu přečetla, nemohla jsem o ní příliš mluvit. Bylo to jako balvan, který ve mně zůstal ležet. A stalo se něco jiného než u ostatních knih. Místo toho, aby se dojmy pomalu vytrácely, zasekly se někde hlouběji a ještě celé měsíce mi nedávaly spát. Jak je to zvláštní. Po přečtení vám zůstane velká jizva. Troufám si říct, že napořád.

Ta kniha je jako tma, kde občas někdo škrtne sirkou a ta zapraská a zhasne. Vyškrtáte celou krabičku, než zapálíte pochodeň. A ta vám nakonec upadne a vzplane úplně všechno.

Američan William Styron žil v letech 1925 – 2006. Studoval na Davidson College a na Dukeově univerzitě. Než se stal spisovatelem, působil krátce jako nakladatelský redaktor. Za svou knihu Doznání Nata Turnera získal Pulitzerovu cenu. Je představitelem jižanské prózy a zároveň psychologického románu.