Jak jsem se seznámila s Harukim

To jsem celá já. Nabalovačka. Jdu do knihovny a chodím mezi regály. Člověk by řekl, že si prostě mohu jednu knihu vybrat a jít. Ale ne. Já hledám to, co potřebuji a mezitím se jich na mě nabalí deset!, které mě cestou zaujmou. Nezřídka se tak stává, že odcházím z knihovny a prohýbám se pod náručí knih. Všech, které se na mě nabalily. A velice často se stává, že ty knihy, pro které jsem původně šla, nakonec vůbec nemám. A nějak takhle jsem se potkala s Harukim.

---

Bylo to v době, kdy tu ještě nevládla ta murakamiovská mánie jako dnes. Možná se mi to zdá, ale dneska, kdo ho nečetl, jako by neměl v „moderní rádoby cool“ společnosti co dělat. Číst ho je prostě „in“. Když jsem ale tehdy uviděla jeho knihu, bylo to poprvé, co jsem četla jeho jméno. Byla to rovnice o třech neznámých – autor, název, text. Když jsem pak od něj přečetla pár titulů, začala jsem ho doporučovat na všechny strany. A já vám přísahám – nikdo ho tenkrát neznal. Dnes by se mi každý vysmál. Dneska přece všichni četli Murakamiho. Ale víte – trochu mě to hřeje. To prvotní odhalení. Ten pocit objevení něčeho, co ti ostatní ještě nenašli. Je to jako vykopat poklad první. Je to jako napít se vody, dokud je ještě studená. Skáčete do prázdna bez jištění. Nikdo vám nic neřekne. Nevíte co čekat. Žene vás jen vlastní touha a vlastní zvědavost. A to je na vstupování do neznámých vod nejkrásnější.

Hledala jsem zase vlastně něco úplně jiného – Thomase Manna na seminář světové literatury. Stála jsem mezi desítkami regálů v nejvyšším patře vědecké knihovny v Hradci Králové. „Dok“, jak jí říkám pro podivné betonové vzezření s malými kulatými okny. Prstíkem jsem jela po hranách knih. Zastavila jsem se. Na jih od hranic, na západ od slunce? To je ale zvláštní název. Originální. Evokuje ve mně něco. Nevím co. Ale má to rozměr. Opatrně jsem vyloupla titul ze sevření sousedních knih a zkoumala jsem přebal. Hm. Nic závratného. Japonský autor. Mohla bych to zkusit. Vždyť to má pár stránek. A vypadá to jako něco jiného, než jsem do téhle doby vyzkoušela. A tak se v mém náručí odebral na kolej spolu se mnou i pan Murakami.

Kniha neležela v polici dlouho. Nedalo mi to a hned první večer jsem se ponořila do toho zvláštního japonského vidění světa. Zamilovala jsem si tajemnou Šimamoto, v mých představách tmavomodrý svět jazzového baru, mlhavý způsob předávání myšlenek autora a přesto tak ostrý a jasný. Hadžime byl můj přítel a já, spolu s ním, hledala tu pravou životní cestu. V malém okouzlení jsem se druhý den rozběhla do knihovny, abych načerpala více. Zase jsem prstíčkem váhala v záplavě titulů. Norské dřevo. Ách, to je název. Představím si tisíc a jednu věc. Zní to dobře.

Norské dřevo mi bylo těžké číst. Byla to nádhera. Smutná a těžká nádhera. Jakkoli mě fascinovaly Reiko a Naoko, Midori byla ta, kolem které se zaseklo moje vnímání toho světa. Byla mi vánkem ve všudypřítomné smrti. Smrt, která byla možností cesty, když na rozcestí postava nevěděla, která z cest je ta pravá. Smrt, která se lepila kolem Naoko, dusila všechny. Jediná Midori mi připadala živá. Nejživější ze všech. Kniha spletená ze sexu, smrti, hledání cesty od někoho k někomu. Z nějakého důvodu mám pocit, že o tom nechci nic víc napsat. Tóru a Naoko pro mě ale odráželi Hadžimeho a Šimamoto. Našla jsem v těhle dvou knihách podobné stíny, i když byly myšleny pokaždé jinak. Nevím, proč si pan Murakami tak lebedí v těchto psychologických hlubinách postav. V jejich vlastním niterném utápění. Možná, že jedináčci nemají s kým mluvit. Možná, že jsou tak zvyklí trávit svůj čas ve svém nitru, že jim to připadá jako jediná cesta.

Mám v Norském dřevu několik oblíbených míst. Ale nejradši mám Midorinu myšlenku jahodových perníčků ze strany 82 a nedá mi to, nepodělit se.

„Tys hledala dokonalou lásku?“

„Ale ne. Tolik jsem nežádala ani já. Já jsem jednoduše chtěla bejt sobecká. Dokonale sobecká. Třeba bych ti řekla, že mám chuť na jahodový perníčky. A ty bys okamžitě se vším ostatním přestal a hned je běžel koupit. A když by ses celej zadejchanej vrátil a řekl Koukej, Midori, jahodový perníčky jen pro tebe, řekla bych, Hm, už je nechci, a vyhodila je z okna. To jsem chtěla.“
„Tak tohle podle mě s láskou opravdu nemá nic společnýho,“ řekl jsem překvapeně.
„Ale má. Akorát tobě to nedochází,“ řekla Midori. „Pro holky je občas přesně tohle hrozně důležitý.“
„Že vyhoděj z okna jahodový perníčky?“
„Přesně tak. Chceme, aby kluk přišel a řekl Chápu, Midori, popletl jsem to, měl jsem hned poznat, že jahodový perníčky vůbec nechceš. Jsem trouba, co nemá víc rozumu než oslí bobek. Víš co, půjdu a koupím ti něco jinýho. Co to bude? Čokoládová pěna? Nebo tvarohovej koláč?“
„A co z toho máte?“
„Máme ho pak za to rády.“

Ta scéna mi připadá jako skvělá momentální touha žít. Oba sedí na střeše a dívají se na požár. Smrt je blízko a daleko a oni dva tam sedí a hledají se navzájem. Je to kouzlo okamžiku a pan Murakami má vůbec cítění pro ty zvláštní chvilky. A nemám pocit, že by to prováděl nějak komplikovaným jazykem. Jako by nepotřeboval k metafoře metaforu, ale jen prosté věty. Dělá to atmosférou, kterou vytváří z podivného vzduchoprázdna. Možná je to jen japonská exotika. Exotika ve způsobu uvažování. A možná ne. Nejsem kovaný literát, abych to dokázala zhodnotit, jak by se slušelo a patřilo. Jsem jen čtenář. Ale nakonec, právě pro mě ta kniha přece byla napsaná.

Mohla bych psát o jeho dalších knihách. Nebo bych mohla vysvětlovat, proč mám tyhle dvě nejradši. A nebo bych místo toho všeho mohla vzít do ruky kytaru a zahrát tu písničku od Beatles. Je to můj soundtrack k Murakamimu. Je jedno kolikrát jí zahraju, kolikrát jí zazpívám. Nemá pro mě dno. Broukám si to i teď…

♫ … And when I awoke I was alone, this bird had flown
So I lit a fire, isn’t it good, norwegian wood… ♫

Haruki Murakami je japonský spisovatel narozený roku 1949 v Kjótu. Absolvoval tokijskou univerzitu Waseda, ale místo zaměstnání v oboru si založil jazzový bar. Psát se rozhodl z náhlého popudu. V češtině bylo zatím k dnešnímu dni vydáno celkem devět jeho knih.