Doteky Jana B.

Jan Balabán – Možná že odcházíme

„Je čas hledat i čas ztrácet.“ Věta uvozující tuto sbírku je nadevše výmluvná. Nic víc by vlastně ani nebylo třeba psát. Jan Balabán ukazuje lidi hledající, co ztratili. Ztracené lidi, co hledají. Čas který neplyne, protože je někde ztracený. I s lidmi.

---

Pokud otevřete tuto knihu nesoucí titul Možná že odcházíme a dočtete ji až do konce, nebudete nejspíš překvapeni, že si odnesla ocenění Magnesia litera. Prozaik a překladatel Jan Balabán se narodil roku 1961 a téměř celý jeho život byl spjatý s Ostravskem. Rok narození i místo pobytu zanechalo stopy i na této sbírce povídek.

V malebné knize nejrůznějších osudů používá spisovný a vcelku úsporný jazyk. Místy poetický, ale nepřemrštěně a citlivě. Obraznost, kterou vám nabízí, se vymyká plochému vidění. Působí na smysly, a když prstem přejede po skle auta, tak jasně a zřetelně cítíte těla drobných muších lepkavých mrtvolek. Spojením slov, metaforou, přirovnáním a něčím, pro co žádný jazyk nemá slova, nutí myslet, vnímat a uvědomit si jaké to je, když někdo „dýchá zamřížovaný vzduch“ nebo když ve svých „metaforách a podobenstvích obtížně hledá úzký průchod„. Maluje slovy atmosféru. Nenutí nám ji, ale my ji vidíme, dotýká se všech smyslů, cítíme chuť, vůni, chlad, barvy. „Veliké slunce viselo za kopcem jako podivný plod naložený v jedovatém sirupu.„, „… ona také cítí ten nasládlý zápach vystupující z hloubi plevelné vegetace, tu medovou smrt, která povléká tento kraj.“ Cítíte to?

Daří se mu vykreslit detaily, zdánlivě nedůležité, po bližším zkoumání však hlubšího rozměru. Téměř každá z povídek je protkaná popisy. Jsou to popisy svobodné, neúmorné, nenucené a způsob, jakým klade slova do vět, místy rafinovaně značí podtext. „… něco v lesklém obalu, tolik se jich tu všude povaluje. Lesklé lepkavé obaly od sladkostí obalují svět.“

V povídce Diana jedna z postav říká: „… když už musím být prasklý, měl bych být aspoň prasklý dobře.“ Každá z postav, kterou nám vykresluje je nějakým způsobem prasklá. V každé povídce, kterou nám tu autor předkládá, se setkáme s osudem člověka, který se nějak zmítá v marnostech, ve vzpomínkách, v životě, každý jeho hrdina je v krizi. Obyčejné lidi ukazuje nenaplněné, nerozhodné. Ukazuje věci naprosto všedního charakteru, životní momenty a chvíle vykreslené na malém prostoru a dává jim existenciální rozměr. Je zajímavé, že každý ten rozměr má schopnost se vás dotknout. Neznamená to, že by snad měl autor snahu vás dojímat. Je to věc, kterou na něm lze velmi ocenit. Je střízlivý. Zanechá jen ty doteky a zase jde dál. Nepitvá se. Nechá vás dýchat.

Jan Balabán vám nedá šťastný konec. Jeho konce jsou neurčité. Zůstane jen prázdno, kterému konec jaksi chybí. Možná právě proto, že postavy opouštíme v momentech, kdy stále hledají. Jeho nedořečenost nás nechává na pochybách, přesto v této knize lze objevit i nalézání.

Obyčejně neobyčejné postavy, uvěřitelné skutečné skutečnosti, nenucený jazyk upřímného projevu. Je nesporné, že Jan Balabán má, měl a bude mít moc dotknout se každého z nás. Možná, že neodejdeme. Možná se k němu ještě častokrát vrátíme.

Jan Balabán žil v letech 1961 – 2010. Vystudoval angličtinu a češtinu na Palackého Univerzitě v Olomouci. Působil dlouho jako překladatel. Vyšlo celkem 14 jeho děl, z většiny povídkové soubory. Sbírka Možná že odcházíme se stala Knihou roku (2004) a v roce 2005 mu za ni byla udělena cena Magnesia litera.