Začátky, konce a jarní sliby

Tohle by neměl být konec. Měl by to být začátek. Ale pokud by měl někdo po přečtení pocit, že jsem v koncích, není daleko od pravdy.

 

Jak to vlastně začalo. Jednou jsem běžela na autobus. Já, sportovkyně, taekwondistka, volejbalistka, basketbalistka, gymnastka, cyklistka, výletnice a já nevím, co všechno mě to vlastně za ten život potkalo. Ale pár let na vejšce udělalo jednu zásadní věc. Konec s tím vším. Co si budeme povídat. Cesta ze školy a do školy (autobusem), cesta do čtvrtého poschodí (výtahem) a běhání pouze na zastávku (pozdě), to není zrovna výcvik. A jak jsem se tak hnala na ten autobus, schvácená a polomrtvá, s pícháním v boku, plicích, hlavě, se sípavým dechem, věděla jsem, že ten moment, kdy se ze mě stal lenoch, musí skončit a to HNED!

 

Další motivací mi je moje sestřenka Lucie. Víte, ona nikdy nepatřila k těm, kteří by byli vyloženě pohybově bůhví jak zdatní. Není úplně štíhlá, ale jí to sluší, vypadá prostě hezky, i když není právě vychrtlina. No a je to tady. Lucie začala běhat. Co, začala! Ona už asi rok a půl pravidelně běhá! A já si říkám, sakra! To přece není možný. Co až spolu budeme jednou utíkat před nějakýma lupičema a ona mě nechá kilák za sebou. Já se budu muset hanbou propadnout a měsíce se pak plížit kanálama. Takhle by to nešlo. Musí to skončit HNED!

 

Hned za půl roku, po tomto slavném předsevzetí, jsem se rozhodla, že tedy začnu běhat. Nikdy jsem na běhy nebyla. Moje atletické kategorie jsou krátké sprinty, vejška, skoky do písku a podobný vylomeniny. Ale dlouhý běhy, ty byly vždy mou smrtí. Nechci je ale jen tak zatratit. Spíše to asi je o tom, že nás na základce vždy nutili běhat z ničeho nic, jednou před a jednou na ostro na čas. Nikdo s náma vlastně nikdy pravidelně netrénoval. Znamenalo to maličkej (pro někoho obrovskej) tělesnej šok, a z toho šoku pak vyplývá nejen zhroucení, ale také předsevzetí k absolutní nenávisti tohoto odvětví pohybu. Všechno to šlo s vysokou školou ruku v ruce a teď jsem v tom bodu, kdy je moje kondička schopná tak leda vlastního udušení. Tak. Čas na změnu.

 

Bylo krásné pozdní letní odpoledne a já se rozhodla – dnes nebo nikdy. Vzala jsem kecky, tříčtvrťáky, půl hodiny stála před zrcadlem a říkala si, jestli takhle mám vylézt, a pak jsem překročila práh a vydala se rychlou chůzí k rybníku. Až když jsem byla na hrázi a stromy kolem mě trochu kryly, pomalu jsem se rozběhla.

 

Bylo to príma. Vážně skvělej pocit. Zeleň kolem mě a radost z pohybu. Celých téměř 500 metrů. Jenže pak. Myslela jsem, že zahynu na místě. Chtěla jsem spadnout do trávy, ale proti mně šla mladá rodinka a já chtěla vypadat jako děsnej běžec, a tak jsem dál rádoby elegantně klusala kolem nich. Jen co zmizeli v zatáčce, padla jsem na výpusť vedle pěšiny a uvažovala, jestli jsem takovej lempl nebo co vlastně. Nakonec jsem posbírala svoje bolavé a těžké končetiny a pomalu šla vytyčeným směrem. Sem tam jsem popoběhla, ale zoufalost z těch pohybů přímo čišela. To byl ale blbej nápad. Tss. Myslet si, že já budu někdy běhat. Takovej nesmysl. Jak jsem na to proboha přišla?

 

Dovlekla jsem se domů a byla překvapená, že jsem byla pryč tak krátce. A já přitom měla dojem, že je to celá věčnost. Dala jsem si sprchu a pak usnula jak dudek. Jeden kladný fakt tu rozhodně je. Už dlouho se mi tak dobře nespalo. Jenže druhý den! Trest za to zhovadilé rozhodnutí. Bolest nohou v trvání celých tří dnů. Chodila jsem jak kačenka a tvářila se, že nic, že v pohodě, jen aby se mě náhodou někdo nezeptal, z čeho to mám. Ouvej.

 

Dneska je to půl roku, co jsem byla na svém prvním běhu. A hádejte co. Chystám se to udělat znovu!

Vsadím se, že to bude se vším všudy. Bolest, vyčerpání, puchýř, hysterie, proklínání. Ale já přísahám, tentokrát se nenechám odradit.

 

A budu to dělat tak dlouho, dokud jednou ten pitomej rybník neoběhnu.