Tak jsem trochu smutná, naštvaná nebo nevím co vlastně. Včera jsem měla takovej hloupej nápad. Ráno jsem vstala v osm a říkala jsem si, že když mám volno, bylo by fajn vymyslet nějaké smysluplné zaplnění dopoledne. Vrhla jsem se tedy na výrobu šperků na blížící se festival a k tomu jsem si pustila záznam procesu s Miladou Horákovou a její skupinou.
Prostě, nevím jak to úplně shrnout, ty pocity. Vždycky jsem se o tom učila a vstřebávala šokující informace. Na vejšce jsem na tohle téma vedla dvouhodinovou diskuzi a byla jsem si proto vědoma veškerých faktů. I přesto jsem seděla jako přikovaná a sledovala hodiny slovo za slovem to, co se na té obrazovce odehrávalo. Den za dnem se přehrávalo soudní přelíčení, výpovědi pokřivené systémem, naučené nebo vynucené. Všechno se to prolínalo se záznamem rozhovorů s historiky a také s dobovými záběry lidí, „dělníků“ a celé dohromady to dávalo strašný obraz.
Napůl s nevolností, napůl v slzách jsem sledovala soudobého historika, jak vysvětluje, že po odsouzení k smrti byla povolena dvacetiminutová návštěva, která se odehrávala přes stůl, a byl zakázaný dotek. Na jedné straně Milada Horáková. Přítelkyně T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a silná a odhodlaná, bez hněvu na komunistickou instituci. Na druhé straně stolu sestra s jejím manželem a Miladina šestnáctiletá dcera se slzami v očích.
Dívala jsem se, jak historik vysvětluje druh popravy pro čtyři k smrti odsouzené. Není to ten provaz, kdy se vám pádem a škubnutím zlomí vaz. Tenhle způsob pověšení vaz nezlomí. Odsouzený se dusí deset až patnáct minut, než konečně zemře. Těla se uložila do rakví z hrubých nehoblovaných prken, a pak byla odvezena do krematoria. Nic víc.
Rozhlasem se nesly překroucené výpovědi a falešné informace o rozvracečích našeho státu. A lidé naslouchali a věřili. Po vynesení rozsudků se ozývaly stížnosti, že deseti odsouzeným udělit jen čtyři tresty smrti, několik doživotí a těžké žaláře na desítky let, je málo. Lidé se dožadovali větších trestů. Ano. Všech deset mělo přeci dostat trest smrti.
Z obrazovky mluvila dáma zavalená papíry z archivů. Ukazovala zápis z jednání před zahájením procesu. Všem byly stanoveny tresty před samotným soudním procesem. Bylo rozhodnuto dřív, než se celá ta vykonstruovaná fraška vůbec spustila.
Po vynesení rozsudků se ozval svět a snažil se prosit o milost. Důležití státníci západního světa, dokonce Albert Einstein. Nikdo nebyl vyslyšen. Západ se díval, že se tu zjevně porušují základní principy lidských práv a svobod a nic s tím neudělal. Radši.
Nechtěla jsem o tom psát, ale dneska jsem zase shlédla video, kdy se mi vybavil ten pocit bezmoci. Ten pocit, kdy v historii vidíte moment, kdy měl někdo něco udělat a neudělal. Dneska je výročí konfliktu malého státu v Africe. Rwandy. A strašně krvavého dějinného momentu, kdy zase nikdo nic neudělal. (Kdyby vás to zajímalo, tak tady – krátké video)
A víte co? Skoro si přeju, aby se Severní Korea pustila do války. Třeba až jí svět přemůže, tak se tam režim změní a lidé tam přestanou umírat hlady, zatímco Kim Čong-un zbrojí. Třeba, když rozpoutají konflikt, tak s tím konečně začne náš „vyspělý svět“ něco dělat.
Přesně souhlasím. Zajímám se o tohle všechno – historii a dějepis zbožňuju. To s tou Koreou…podle mě, kdyby na jejím území byla možnost těžby nějakejch surovin nebo tak, američani už si pro to jedou. Ale takhle asi nemají důvod. Je to nechutné. Rozhodně by s tím něco udělat měli. Třeba by ten konflikt vážně k něčemu vedl.
Souhlasím s poslední větou Carry: Z všech těchhle věcí mi vážně mrazí, připadá mi, že někteří lidé ani nemůžou být lidmi, když dělají takové věci…
[1]: Bohužel vyšší tresty žádali i obyčejní lidi. Dokonce psali třídy a školy dopisy a žádali vyšší potrestání. Bylo to proto, že do rozhlasu vysílali líčení, které ale sestříhali tak, aby vyznělo co nejhůř.
Mne naplňuje pocit obrovské nespravedlnosti a zděšení. Ten proces jsem neviděl a popravdě neznám tolik faktů, ale znám jich dost na to, abych byla dostatečně zastrašena před tímto režimem, kde jsou si "všichni rovni".
Klobouk dolů za tvůj článek, názor a mysl.