Thomas Mann – Smrt v Benátkách
„To byly Benátky – ta lichotná a podezřelá krasavice – to město zpola pohádka, zpola past na cizince, v jehož hnilobném vzduchu kdysi hýřivě bujelo umění a jež vnuklo hudebníkům zvuky, které ukolébávají a záletnicky uspávají.“
Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, se kterým se každý z nás jistě setkal, ať už v podobě čtenáře nebo třeba studenta, který se snažil zapamatovat si rok 1929, kdy se tento spisovatel stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Ale jak už to tak bývá, je tu toho více, proč je dobré o tomhle chlápkovi vědět. Třeba jen proto, že se mu daří vyvolat tu osobitou nevolnost spojenou s potěchou. Nebudete litovat přečtených stran…
Smrt v Benátkách je novela, která byla poprvé vydána v roce 1912. Těžko říci, co přimělo Thomase Manna zasadit tento příběh vztahu umění, lásky, života i smrti právě do míst Benátek. Možná na něj zapůsobila léta, která strávil pobytem v Itálii se svým bratrem Heinrichem. Možná se mu to prostě jen tak hodilo.
Na zvláštním pozadí Benátek odehrává podivný a tragický příběh. Postava Gustava von Aschenbacha se vymaní ze svého životního stereotypu a zabředává do zoufalých citů, které vyvolává osudové setkání s polským chlapcem Tadziem. Benátky jako by vyjadřovaly nevyhnutelný smutný cíl, ke kterému hlavní postava dospěje.
Pokud se zeptáte někoho, kdo ta místa navštívil, na jeho dojmy a chcete po něm, aby vám vyprávěl o atmosféře místa, tak z naprosté většiny uslyšíte cosi o kouzelném šplouchání, romantických vyjížďkách na gondole. Něco o neuvěřitelném unikátním městu, které jinde nespatříte a kam se stojí za to vydat. Citovala bych svého známého, který Benátky navštívil celkem nedávno: „Tam to na tebe dýchá, to moře a zvláštní lidi a domy, si součástí moře, prostě s ním dýcháš a jsi v tom rytmu pořád, dokud neodjedeš.“ Víte, já bych do toho obyčejného kluka nikdy neřekla, že dá dohromady rozvětvené souvětí. A tak jsem byla překvapená. To na něj muselo zatraceně hluboce zapůsobit, když byl schopen takového projevu.
Nicméně Benátky které spatříte, když čtete Mannovu útlou knížečku se rozhodně naprosto rozchází jak s obecným obrazem Benátek, tak i s obrazem, který mi přítel vylíčil. Jistě to souvisí se zvláštním příběhem, do kterého vstupujeme, ale věřme také tomu, že autor jistě vybral prostor Benátek úmyslně. Věděl, že se ono místo zachová dokonale podle hlavní postavy a pohltí ji něčím zvláštním, co by se jinde nemohlo stát a nestalo.
Postava Aschenbacha není Benátkách poprvé. Z příběhu je zřejmé, že už ta místa navštívil a nebyl s nimi úplně spřízněn – Benátky tehdy opustil ze zdravotních důvodů. Přesto ho nevysvětlitelné nutkání nutí znovu se sem vrátit i přes nepříjemné vzpomínky.
Vidíme krásný a nadějný vstup, krásu Benátek, a pak už jsme spolu s postavou zaplaveni. Pocity mluvící o zvláštním tichu vodního města, které jakoby mírně pohlcovalo hlasy, odhmotňovalo je, rozptylovalo po vodách. Při jízdě na gondole cítíme nezvyklou malátnost, sladkou, těžkou. Stísněnost kterou vyvolává podoba gondoly – „podivné vozidlo, zcela beze změny dochované z baladeskních dob a tak podivně černé, jak jsou ze všech věcí už jen rakve, připomíná bezhlesá a zločinná dobrodružství ve šplouchající noci, připomíná dokonce samu smrt, (…) poslední mlčenlivou jízdu.“
Postupně se propadáme do pocitů dusna, hustého vzduchu plného pachů, které jakoby stály. Cítíme bídný stav, který vyvolává mořský vzduch a sirocco. V tomto stavu nám Mann ukazuje tiché náměstí Benátek. Dojem zapomenutého a zakletého místa. Ano, přesně tak to cítíte. Tichý vzduch, který páchne, pražící slunce nebo kalná voda ve které se zrcadlí zahrady visící přes zpuchřelé zdivo. Žebráci utopeni bídou a lakotní obchodníci, kteří vás falešně lákají. Vidíte najednou Benátky jako krásné ovoce s prohnilou peckou.
Přes všechnu nemoc města, páchnoucí laguny a těžký vzduch, který vás dusí, když čtete Mannův obraz, je jasná velikost Benátek. Kouzlo a záhadno, které vás sice dusí, ale zároveň přitahuje. Skutečně – zpola pohádka a zpola past. A vy, i když tušíte smrt, si přesto kousnete.
Německý spisovatel Thomas Mann žil v letech 1875 – 1955. V roce 1929 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Je autorem desítek novel, povídek a románů. Mezi nejznámější patří Doktor Faustus, Buddenbrookovi a Smrt v Benátkách.
Přiznám se, že knihu jsem nečetla, i když název i autor jsou velmi známí. Píšeš o ní tak poutavě až mám chuť si ji přečíst. Mám co dohánět. 🙂
Knihu neznám, spisovatele a Benátky ano. Když jsme tam byli s manželem, bylo to takové krásné romantické místo.
Neznám, ale po tvém článku mnou zmítá nutkání to napravit. 🙂
Tuto knihu som citala 🙂 Ako jedna z mala, ktore sme mali ako povinne citanie, sa mi pacila. Pretoze je ina. Uz len vztah Aschenbacha k tomu chlapcovi v cloveku vyvolava zimomriavky. Celkovo preferujem kratsie zanre, preto mi aj dlzka vyhovovala (co sa o Buddenbrookovcoch povedat neda) a koniec bol epicky 🙂 Je super, ze si sa rozhodla tuto knizku aj takto zviditelnit na blogu. Ako si sa k nej dostala?
[1]:[3]:
Knihu jsem taky nečetla, ale v Benátkách jsem byla a je fakt, že ty gondoly mi taky připomínaly rakev. Jsem ráda, že v tom nejsem sama…
[6]: Neslyšela jsem o tom vůbec. A musíš být hodně motivovaná, abys četla něco co nechápeš a nebaví tě to. 🙂
Knihu jsem četla, ale přiznávám se, že mě osobně se moc nelíbila. Čte se dobře, ale děj mě nezaujal.