když jde člověk stále rovně, daleko nedojde
Tohle je trochu stará sekce, protože od určité doby jsem s sebou všude začala nosit jenom analogový foťák. 🎞 Sem už vlastně nepřidávám nic nového a asi se ani nechystám… tedy, pokud tě zajímají fotky z analogu, mám na ně jiné úložné místo, hezky po galeriích ➡️ Analogové potfolio schamte📸
Přesto je v téhle sekci něco, co jinde nemám a to popsané moje začátky a hledání. Úplně první krůčky s filmem jsem totiž udělala v červnu 2013 a na tady blogu zůstalo vysvětlené třeba to, proč fotit zrovna na Zenit E nebo na čem jsem se úplně poprvé zasekla. ⚙️
Zní to jako pohádka. A vlastně skoro jo. Byla to krása. Tohle svázání bylo ztělesněním svobody a tohle „navždy“ bylo symbolem „teď“. Byla to mladá krásná svatba neuvěřitelně zajímavých lidí. A to nesoudím jen podle ženicha a nevěsty. Lidi totiž můžete prohlédnout i podle toho, jaké mají přátele. A taková je svatba vlastně vždy. Taková,…
Letošní léto se trochu roztrhl pytel s bílými šaty. Nebo alespoň mě se to tak zdálo. A protože v mém okolí nikdo takové věci na film nefotí, nějak se náhodou stalo, že jsem se k tomu nachomýtla já. Byla to třetí svatba, na které jsem kdy byla, druhá svatba, na které jsem fotila a první…
Je to trochu ironie. Svatby mě totiž vůbec neberou. Ale na druhou stranu, jít to fotit se ukázalo jako hezká věc. Je to první svatba, na které jsem byla s foťákem a svým způsobem mě to bavilo. O fotky mě požádala Bára, protože chtěla mít něco čistě analogově a já řekla „jo“, protože jsem si…
Člověk by chtěl takhle na úvod vytáhnout nějaké to moudro a pěkně ty fotky uvést. Háček je v tom, že v mém letošním trávení léta nic až tak geniálního nebylo. Jen takové to pražské dýchání teplého vzduchu, pikniky, dost (hodně) vína, courání po zapomenutých ulicích. Foťák zůstal dost dlouho v šuplíku, než mě vůbec napadlo…
Ani jsem to nepostřehla. V jednu chvilku bylo září a já se všech ptala: „Co je za měsíc? Devět?“. A teď jsem se konečně připravila na to, že budu za datum psát desítku a to tedy pozor, nebudu. Protože už je zkrátka a dobře listopad. A já se ptám, kam se, krucipísek, ten říjen poděl?…
Přemýšlím nad tím teď snad každý den. Vždycky jsem byla trochu cíťa. Emotivní děvče. U hymny pláču a Němou barikádu nedokážu předčítat nahlas. Jsem tak hrdá Češka, až se toho bojím. Je v tom jistý patos. Přesto vždycky dokážu vytáhnout z kapsy dávku kritiky a ironie. Což je mimochodem typicky české. K tomu všemu jsem…
Cítila jsem to už při cvaknutí. Něco není, jak má být. Klade to trochu jiný odpor. Zvuk zní trochu jinak. Dva filmy jsem dokonce vytáhla v půlce, protože jsem měla pocit, že se něco stalo. Poslední film mi nevyšel vůbec. Z posledních dvou jen maličko. Abych pochopila, co je špatně, rozhodla jsem nechat vyvolat špatné…
Barevné mají své kouzlo, ale černobílá vytáhne věci, které tam cítíte a očima nevidíte. Ale na tom filmu, tam jako by vážně byly. Budova staré zničené restaurace a kavárny Terasy Barrandov. Kdysi skvostné místo prvorepublikových dýchánků, které jsou teď už jen ztracenou vzpomínkou. Dnes pochybná ruina s pochybným osudem a ještě pochybnější budoucností. Co a…
Vlastně bych je vůbec neznala, kdybych nejela autem po nedaleké silnici a neviděla čnít nad Prahou nebohou zříceninu jakési podivné budovy. Abych zjistila, co je to vlastně zač, otevřela jsem mapu a zkoumala, kudy jsem jela. A tak jsem na ně přišla. Slavnou restauraci a kavárnu, s legendárním bazénem, jejichž slávu odvál čas a lidská…
Skončil mi zase jeden větší kus volna a kromě jiného měl i tu výhodu, že jsem se letmo stavila doma. Má bezscenerová situace je bezútěšná, a tak pokaždé, když se mamince mihnu na zápraží, hned se tasím s vyvolanými kousky a okupuji počítač. Výjimečně přeskočím pořadí focení, protože předchozí dva filmy na sebe navazují a…
Vrátila jsem se tam ještě jednou. Do neexistující čtvrti, kterou na základech starých fotografií vystavěl pan Foglar. O tom, jak jsem se k tomu vlastně dostala a proč jsem tam bloudila s foťákem hned několikrát, to už jsem psala. První zachycení, které mělo být černobílé, nevyšlo, protože veškeré úsilí bylo přetrženo i s filmem. Nezbylo…
Jak to začalo. A proč jsem to vlastně fotila. Dostala jsem výplatu a zcela neuváženě prošla kolem Luxoru. Chyba a nebo taky ne. Jak se to vezme. Vlastně jsem se chtěla jen tak porozhlédnout. Další chyba, protože kdo mě zná, tak ví, že se nerozhlížím dlouho a ihned po něčem zatoužím. Už je to delší…
Držím se hesla – když nemáš co říct, tak mlč. Je nutno dodat, že takhle dlouhá odmlka tu asi nikdy nebyla. Mojí plochu počítače zaplnilo pár nakousaných věcí a v hlavě mám asi tisíc nápadů. Jenže, znáte to. Dokud to není hmatatelné, tak to není. Ale, přeci jen tu pár drobků s pevnými rysy mám….
Konečně jsem ty dva tajemné svitky mohla dát vyvolat. Čekaly od konce léta, od podzimu, a já byla na finančním dně, což prostě focení vůbec neusnadňuje. Konečně jsem tedy zjistila, jak dopadl v souboji se mnou a Zenitem můj celkově čtvrtý a pátý film. Fotky vyšly. A já se teď v nich můžu přehrabovat. A…
Po neúspěchu prvního filmu, kde nevyšlo skoro nic, jsem vyfotila druhý film. Co se nestalo. Když jsem ho vymotávala, tak jsem si nedopatřením (!) pootevřela na chvilku deklík a to byla zásadní chyba. Osvícený film totiž není ideální věc. Nicméně se mi podařilo setkat se s jedním pražským pánem, který byla tak laskavý, že očíhnul…
Mohla bych dělat tolik užitečných věcí. Zpracovávat další třešně, co na mě zírají z košíku, učit se, vyrábět trička na vodu, uklízet pokoj, měnit rybičce vodu (žumpu). Ale ne. Já se prostě musím vrtat v expozici, časech, světle a pořád mám pocit, že mi to ani za mák nepomáhá. Jenže já se prostě nehodlám vzdát….
Obyčejně dávám svým článkům prozaičtější podobu, ale tentokrát chci vlastně hlavně klást otázky. Vás prosím o zasvěcené, odborné, obohacující komentáře nebo jen Vaše názory. 🙂 Kdo tedy rád fotí nebo ho to k tomu táhne, čtěte dál. Už uplynul pořádně dlouhý čas od doby, kdy jsem psala v článku Retrolove, že si brousím zuby na…