korzo národní - díky, že můžem

Díky, že můžu.

Přemýšlím nad tím teď snad každý den. Vždycky jsem byla trochu cíťa. Emotivní děvče. U hymny pláču a Němou barikádu nedokážu předčítat nahlas. Jsem tak hrdá Češka, až se toho bojím. Je v tom jistý patos. Přesto vždycky dokážu vytáhnout z kapsy dávku kritiky a ironie. Což je mimochodem typicky české. K tomu všemu jsem byla vždycky “havlova holka”. Táhlo mě to tímhle směrem protože kromě toho, že jsem emotivní idealistka, jsem ještě děvče, co má rádo dějiny. A v nich vůni svobody.
… A jako taková, jsem musela jít 17. listopadu na jediné místo. Hrozně moc bych o tom všem chtěla psát. O panu Havlovi, jehož myšlenky mi chybí. O Zemanovi, kterýmu dávám červenou kartu. O tom, že společnost cítí napětí světa. Porovnává dějiny. Nejdříve světovou hospodářskou krizi. Vychloubačnou olympiádu Hitlera v Berlíně v roce 1936. Okrajové konflikty krize a napětí, vůči kterým nikdo nezasáhl, protože nevěřil. Rozebrání jedné země, které nikdo nepřišel na pomoc. Dějiny se točí a opakují. Jakmile začnou umírat pamětníci, máme pocit, že je to dávno. Že už to není to živé. Jenže… jako by se vše mělo stát ještě jednou…
Nechci psát víc než je třeba. Jsou věci, které si každý musí uvědomit sám v sobě. To, že pak vlastní názor může říct nám všem, to je něco, co tu máme a můžeme za to děkovat. Jen bych ráda připomněla, že jsou na světě místa, kde se nemusí vyplatit svůj názor říkat nahlas… znovu na východ…
Děkuji, že můžu napsat všechno, co chci a co nechci, to psát nemusím.
Všechny fotky jsem fotila 17. listopadu 2014 na Národní třídě v Praze.

About The Author

21 thoughts on “Díky, že můžu.

  1. Historie se opakuje, to je přesně můj pocit, když poslouchám páně Zemana. Prezident svobodné země by se neměl stavět otevřeně za porušování lidských práv. To je naprosto nepřípustné. Je smutné, že byl demokraticky zvolen. Svědčí to o tom, že něco není v pořádku… Kdybych byla 17. listopadu na Národní, ukázala bych mu červenou kartu taky.

  2. Jsem rada ze to nekteri vidi stejne jako ja. Podle me je Zeman ostuda nasi zeme a jeste vetsi ostuda je, ze si ho vetsi polovina naroda zvolila sama. Presne jsem vedela, ze to takhle dopadne. Ze kdyz dojde na lamani chleba, vsichni jeho podpurci po nem zacnou hazet vejce. Osobne mu ale davam za pravdu, ze ty vajicka byly trochu moc. Spis by meli protestovat pred hradem, a ne na verejne akci, kde byli i dalsi hosti. Pana Havla mam velice v oblibe a souhlasim s jeho idealy, i kdyz vim, ze ne vsechny jdou splnit. A kolikrat je mi docela i do place, kdyz vlezu na nejakou diskuzi napr. ke clanku a tam ho vsicni hani a urazeji. Toto me opravdu rani, jelikoz tolik jako on pro nas udelal malokdo. A ano, historie se opakuje, vzdycky se opakovala, bohuzel. A taky se vzdycky najde nejaky blazen ktery zblbne pulku naroda, druhou si podmani silou a zavede diktaturu. Jinak omlouvam se, ze je to bez diakritiky, pisu z mobilu.

  3. Krásné fotky! A článek obsahující myšlenku. Já se zase čím dál častěji ptám, jak daleko to až necháme zajít. Nejen politiku, společnost. Škoda, že bydlím daleko od Prahy – byla bych tam. Přemýšlím, jak dlouho to naše planeta ještě vydrží. Máme dvě možnosti. Buď zničíme planetu, nebo se zničíme sami, ještě předtím, než to planeta vzdá. Ale to je trošku jiné téma.

  4. Moc pěkné fotky a taky hezké vyznání, kterému rozumím a v mnoha ohledech sdílím. Ano, přiznávám, měl jsem rád Václava Havla a oceňuji ho za to, že podřizoval politiku určitým cílům a ideálům, od kterých by se podle mne měla politika odvíjet. Samozřejmě, proti praktikům moci měl jako solitér pramálo šancí, ale České republice zásadně pomohl tím, že úplně změnil její vnímání v zahraničí.

  5. Havel udělal pár přešlapů, ale kdo ne, a možná byl taková pěkná loutka, ale každá velká věc potřebuje symbol, tak co. Nemám na něj vyhraněnej názor, není mi proti srsti, ale ani naopak. Jen je mi strašně líto, jak na něj po smrti začal národ házet špínu a nadávat. To si rozhodně nezaslouží, protože ať dělal co dělal, určitě to dělal jak nejlépe uměl a v dobrém úmyslu. Ti, co mají dneska plnou pusu keců a nadávek umí pouze brblat – a nic víc. Bohužel.

  6. [7]: Petře, vím, že se v mnoha věcech neshodneme, samozřejmě to respektuji. Ale opravdu o nějakém vlivu Havla v prvních dvou letech po r. 1989 u nás mě nepřesvědčíš.

  7. [10]: Názory Milana Šimečky znám poměrně dobře a myslím, že jeho uvedený článek nijak nevyvrací Havlův porevoluční vliv, který se uplatňoval i v personální sféře. Ekonomickou stránku disidenti tehdy dokonale "outsourcovali" a ponechali ji lidem, kterým se rozhodli důvěřovat (ono jim ostatně ani nic moc jiného nezbylo, protože o ekonomice neměli ani ponětí). Ale kdyby kupříkladu Havel v roce 1990 vyhrotil vnitřní politický souboj s ekonomickým křídlem Václava Klause, vyhrál by knockoutem v prvním kole, tak byly tehdy rozdělené reálné síly (poloveřejně se o to pokusil až před rozdělením státu v roce 1992, kdy už ale byla situace úplně jiná, a zcela veřejně šel do střetu dokonce až v roce 1997). Mimochodem, byl to právě Havel, který otevřel celé nové reprezentaci – tehdy mezinárodně víceméně považovaným za partu východních exotů v podivných oblecích – dveře do světa. Na konci roku 1990 už byla pozice nových "technologů moci" výrazně silnější a na praktickém monopolu v ekonomické oblasti postavili i svou politickou emancipaci, jejímž zásadním bodem byl rozpad Občanského fóra.

  8. [12]: Petře, pokud si vzpomínám, tak v letech 1990-92 ve vládě ČSFR i české vládě měla absolutní většinu skupina ministrů z Havlova okruhu – Dienstbier, Pithart, … a přitom ve volbách 1992 jejich Občanské hnutí nepřekonalo 5 % a Klaus s nově vzniklým ODS drtivě vyhrál. Vliv Havla a spol. roztál jak sníh na Slunci, je jen těžko říct, jestli se tak stalo ještě v r. 1990 nebo až 1991, ale prázdnými frázemi se nikdo nadlouho neudrží.

  9. [14]: Ano, Občanské hnutí mělo proti ODS šanci jen v případě, kdyby se Havel postavil oficiálně osobně do jeho čela, což ale neudělal, protože to pro jeho pojetí prezidentského úřadu bylo nepřijatelné. Nastala tak podobná situace jako u Masaryka či Beneše, že se prezident v podstatě "vyautoval" z praktické stranické politiky a vyklidil pole těm, kteří na ni naopak vsadili.

  10. Politiku sleduji jen velmi okrajově, ale samozřejmě vnímám dění kolem sebe. Jsem vděčná za tu změnu, která u nás proběhla, slyšela jsem mnohé o tom, jak to vlastně bylo i o Havlovi, jehož si moc vážím a pro mne se mu nikdo nemůže vyrovnat, možná právě proto, že nebyl politik. Nevidím do toho, nebyla jsem u žádného podstatného dění jako očitý svědek. Můžu říct jen jak to cítím, Havel pro mne zůstává srdeční záležitostí, ať se říká cokoli. O průběhu sametové možná dnes trochu pochybuji, ale to nic nemění na tom, že je to neskutečný krok kupředu po letech stání. I já říkám díky. 🙂

  11. Pěkně jsi to napsala ještě pěkněji nafotila. Celé to na mě působí hodně emotivně. Je strašná škoda, že si náš národ nedokáže vážit některých osobností ještě za jejich života…

  12. Je to hrozné. 🙁 A nejhorší je, že když se člověk veřejně zeptá, kdo vlastně Zemana, či např. Babiše volil, nikdo se nepřihlásí. Je možné, že se lidé za své hlasy tolik stydí? A pokud ano, tak proč volí režim??? Nechápu to. Nechápu to a je mi z toho upřímně smutno.

    1. S tím souvisí bublina, ve které každý jsme. Také kolem sebe nemám nikoho, kdo je volil. Ale zkrátka si uvědomuji, že se stýkám s lidmi spíše z města, spíše aktivními, sociálně silnějšími, víc uvědomělými, vzdělanými… Člověk tak ale ztrácí asi kontakt s nějakou tou druhou realitou, která tu pořád je…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *