Stínadla za/se Zenitem

Jak to začalo. A proč jsem to vlastně fotila.
Dostala jsem výplatu a zcela neuváženě prošla kolem Luxoru. Chyba a nebo taky ne. Jak se to vezme. Vlastně jsem se chtěla jen tak porozhlédnout. Další chyba, protože kdo mě zná, tak ví, že se nerozhlížím dlouho a ihned po něčem zatoužím.

Už je to delší doba, co jsem se zmínila o malém návratu do dětských let. Pro mě je symbolem dětské naivity Jaroslav Foglar. A vždycky na jaře, když zem voní a všichni touží běžet pryč, tak na něj myslím, protože on to všechno bezchybně zachytil v podobě dětské touhy. Naivní, idylické a velmi upřímné.
Ale zpět do Luxoru. Bylo to chvilku po tom, co jsem si v jakémsi rozněžnělém rozpoložení přečetla jednu z jeho knih a teď jsem zakotvila v oddělení životopisných děl. A instinktivně a zcela náhodně vztáhla ruku k maličké knize s deskami z recyklovaného papíru a žlutou nálepku se symbolem ježka v kleci. Byl to dosud nepublikovaný rozhovor Pavla Maurera s Jaroslavem Foglarem. Okamžitě jsem jí koupila a začetla se do odpovědí ze života někoho, kdo obětoval dětskému světu a publikační činnosti vše. Doslova.
V nedočkavém rozdychtění jsem spěchala do knihovny, abych si půjčila další knihu, Jestřábí let. Životopis autora zachycující jeho nejtěžší léta. Vlastně jsem si už od dětství myslela, že ho znám. Ale teď jsem zjistila, jak velký rozsah má moje neznalost a kolik mezer mám. Stejně rychle jsem tedy hledala cestu ke knihám Život v poklusu, opět životopisné, a pak se zaměřila na místa, která jsou právě s Foglarem duševně a vnitřně spjatá, tedy kniha Miloše Dvorského, Mýtus zvaný Stínadla a několik naučných publikací a zaniklé Praze, židovské části a o historii Josefova. Zamotala jsem se do víru Prahy s duší. Foglar dětskýma očima vdechnul život i místům dávno mrtvým, která neexistují nebo dokonce nikdy neexistovala. A ve svém malém poblouznění jsem se právě tahle místa vydala hledat.
A vydala jsem se je hledat opět se svým Zenitem E, objektivem Helios 44-2 a vše jsem chtěla zdokumentovat na černobílý film. Po hodinách hledání a focení jsem přetrhla film a bylo po legraci. Jako naschvál jsem u sebe měla v zásobě jen jeden jediný film a to byl barevný PhotoPorst Color 200. Nedalo se nic dělat. Založila jsem ho tedy do foťáku a během hodinky obešla znovu, co se dalo. Nacvakala jsem 36 snímků a cestou domů rovnou hodila film vyvolat. Druhý den jsem se stavila pro obálku a zjistila jsem, že mi poprvé vyšlo všech 36 snímků. Ani jedno políčko nebylo chybně nastavené. Poprvé. Rychlost mi svědčí. .)
Vybrat pár kousků na ukázku bylo, jako se rozhodnout mezi čokoládou a čokoládou. Zkrátka, správná odpověď neexistuje. Co se dá dělat. Tady tedy konečně, přes všechny ty řeči, můj 7. film a kousek Stínadel, která neexistují a nikdy neexistovala. Ovšem, jak pro koho. .)
“Žlutá je barva naše”
“Tajemná Řásnovka”
“Světla a stíny v tichých ulicích”
“Stísněné nebe”
“Dávné legendy žijí v temných pouličních zákoutích”
“Každé dveře někam vedou”
“Tajemství za zdmi”
“V opuštěných zahradách”
“Schůzka Vontů”
“Večer světel”
“Stínadla vontům”
“A co na to Jan Tleskač?”
Později jsem se tam ještě vrátila, tentokrát s černobílým filmem. Ale o tom zase jindy… .)

About The Author

12 thoughts on “Stínadla za/se Zenitem

  1. Máš moc dobré snímky. Asi nejvíc se mi líbí hned ten první, má v sobě pro mne asi nejzajímavější příběhy, ale i ostatní jsou velmi slušné, třeba svou zvláštní atmosférou mě zaujal čtvrtý od konce.

  2. Musím říct, že o Stínadlech jsem se jako děcko zdráhala číst, protože jsem se jich bála, strašně. Vlastně i teď mám z tvých fotografií prázdných oprýskaných ulic trochu děs, já jsem prostě král srabů! 😀 Nic to nemění na tom, že jsou krásné, a že máš můj obdiv, že ses naučila pracovat se Zenitem a filmem a vůbec… jsi šikula. 🙂

  3. Foglara jsem četla a ještě pořád čtu hrozně ráda. Ta atmosféra dýchající z jeho příběhů je neopakovatelná. Tvoje fotky jsou úžasné. 🙂

  4. Krásné. Fotit zenitem má neuvěřitelné kouzlo. Někdy bych si to také chtěla zkusit. Jen na procházku po Stínadlech bych asi neměla, jelikož nerada procházím pro mě neznámými uličkami. Foglara jsem četla jen v čítance, nikdy mě to nějak nelákalo na samostatné čtení, možná bych to mohla napravit. Moc děkuji za to, že jsem se mohla na chvíli pozastavit nad těmi skvělými snímky. Jsi talent! 🙂

  5. Na Foglarových knihách jsem vyrůstala a představa Stínadel mě vždy fascinovala a ve stejnou dobu i trochu děsila. Temné uličky, staré domy, do tmy zářící pouliční lampy, polorozpadlé kostely… Ráda bych tento svět našla, abych si ověřila, že nevymizel jako tolik jiných věcí v okamžiku, kdy se ztratilo mé dětství. Takže ti děkuji, že jsi mi ho svými krásnými fotografiemi alespoň trochu přiblížila.

  6. [1]: Celý ten dům mě fascinoval. Mám z něj nejvíce fotek. Za tu atmosféru ale nemůžu já, ani film, ani foťák. To je prostě to místo. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *