Žiji a studuji v Praze tři čtvrtě roku. Z počátku jsem spala na gauči v kuchyni u sestřenky, pak jsem sehnala byt, práci a kruh absolutního vytížení se uzavřel se školní praxí. Ale teď, i když mám stále málo času, jsem ten trochu rozdílný režim vstřebala a začínám si Prahu konečně víc užívat. Zamilovala jsem…
Rubrika: Myšlenky
Uvažování, hledání odpovědí, rozmýšlení tisíckrát rozmyšleného.✨ Občas si člověk potřebuje něco prostě napsat.🖋 Utřídit. Myšlenky. 💡
Malý hipsterský princ
Měla bych začít tím, kdo je to vlastně hipster a hned potom vysvětlit, co je to mainstream. I když, v tomto případě budu vlastně mluvit a jednom a tom samém. Možná by se slušelo si povědět i něco o panu Saint-Exupèrym a vynechat by se neměl Kerouac. Ty dva si ale nechám, až budu chtít…
Je potřeba se učit učit?
Je to trošku rozvířené téma. Všichni řeší, jestli člověk, který učí, musí mít učitelské vzdělání. A mě to přijde velice legrační. Mám pocit, že nejvíce se totiž v tomhle tématu rvou ti, kterých se to vlastně netýká. Dneska mi ve škole jedna slečna vysvětlila, že by přece stačil kurz. Má velice agresivní názorové vystupování, a…
A slunce svítilo
A slunce svítilo a kreslilo na naše tváře ty hezký zlatý stíny a my pili víno a dívali se v dálky. Nad Prahou nehnutě ležel smog, jako pavučinkový opar, který se jen jemně dotýká sta věží. Mezi nebem a zemí se proháněla letadla a modro protínaly bílé čáry, které mizely pomalu a neurčitě, jako by…
Zpátky tam…
..kde nebe je vysoké a modré, kde oblaka rychleji než jinde plují. Dočetla jsem knihu, kterou jsem četla snad tisíckrát. Už někdy minulý týden jsem měla pocit absolutního nezvládání a vyčerpání. Nestíhám nic. Nemám čas na to, co bych chtěla a ani pro ty, co by chtěli. A smutek, který mě ty dny provázel, jako…
Malá chlebová rebélie
Začalo to včera večer ve škole. Při útěku do práce jsem trpěla, protože jsem nemohla najít kapesník. A pak jsem skládala svetříky na etapy, protože jsem pořád posmrkávala. Pořád to ale vypadalo neškodně. Než jsem dorazila spolu s večerem domů. Ukázalo se, že nemám až takovou chuť k jídlu (JÁ!). Vzápětí mi došlo, že ten…
Zlomy, otisky a klíče
Přesně před rokem jsem se nacházela v období života, kdy jsem si říkala, že nemám nic moc. Státnice byly odložené a čekaly, až se dokopu něco dělat. Přátelé byli jinde a čekali, jestli se vrátí. Vánoční výzdoba pořád ještě nehnutě svítila do tmy. Život, jakoby stál a čekal, co se vlastně stane… A nestalo se…
Nad vodou
(Protože Literární klub vypsal finální soutěžní téma „Inspirace“. A protože jedna má skutečná vzpomínka mi inspirací byla.) Končilo teplé léto a kmen padlého stromu, trčící nad hladinou rybníka, se odrážel v jemných vlnkách vody. Seděla jsem obkročmo, opírala se o jednu z větví a houpala spuštěnou nohou v klidu, jako by pode mnou ani nebyla…
Svlékací teorie
Aby bylo během studií na studia a na chleba, je potřeba pracovat. A jak říkají slečny od vedle, dělám „v módě“. Práce v obchodě s oblečením je celkově fajn, ale když tak u kabinek skládám ty haldy věcí a dumám o nesmrtelnosti chrousta, přicházím na zajímavé věci. Tak třeba, mám takovou svlékací typologii. Nejdřív jsem…
Co nesmyje déšť
(pro Literární klub – soutěžní duel na téma „chaos“) Pršelo. Snažila jsem se prodrat davem lidí a dosáhnout na tramvaj 22, která slibovala, že se co nevidět dveře zavřou a nástup bude nekompromisně ukončen. Stařenka s hůlkou se zjevila v nepravý moment přímo přede mnou a donutila mě zastavit. Nebylo kam uhnout. Tramvaj zaklapla s…
Jaký si to uděláš,…
Víte, já dokážu všechno na světě. Vykouzlím vánoční atmosféru kdekoli a kdykoli. Vážně. Umím to. Tyhle Vánoce jsem byla doma na tři dny. Napekla jsem, nazdobila, potěšila a vrátila se do neutěšeného šedého města bez hřejivé vůně jehličí a cukroví. To mě ale nepálí. Zjistila jsem, že věci a okolnosti v životě, jsou vždycky takové,…
Vánoce nebudou
Nesu se městem plavnou chůzí. Ano, jsou to přesně ty kroky, které klade člověk, který obyčejně nepije vůbec. Dvě vína jsou pak jako šplhání po skále bez jištění. Nic není jisté. Metro se vřítilo do stanice a já obsadila strategické místo blízko u dveří. Takhle v noci je metro lepší. Málo lidí, víc myšlenek. Knihu,…
Hřbitov knih
Znáte to. Přijdete do knihkupectví a voní to. Voní to jako hromada hlubokomyslného papíru. A to každý psavec / čtenář / dobrodruh prostě chce. A chce to mít pro sebe. Sám. Svoje. Ničí. Jen jeho. Jenže. Jeden chlapík, ke kterému chovám nesmírnou úctu, životní a umělecký obdiv a vůbec další takové ty city, jaké (jak…
"No jo, pes"
V metru je to pokaždé stejné. Všichni koukají do blba nebo se snaží předstírat, že si ničeho, ale vůbec ničeho nevšímají. Další část lidí zírá do mobilu, knihy, do novin, jen aby se nemuseli rozhlížet. Syndrom železničního kupé v metru prostě nefunguje. Lidé si drží odstup a hlídají si vlastní uzavřený svět. Leda by je…
Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí
Někdy se přesvědčuji o špatném systému, který většinou ve skutečnosti nevypovídá zhola nic o realitě. Ačkoli se tato myšlenka dá aplikovat téměř na všechna odvětví života, dneska tu dřepím na dece a mám hlavu v dlaních, protože jedna konkrétní absurdita mi zírá přímo do tváře. Jdu na pohovor na brigádu. Konečně. Vyžadují, abych přinesla nějaké…
Co vlastně chceme říct
Jsem typ člověka, který nejdřív mluví a pak až přemýšlí. Je to proklatá vlastnost, které se prostě nezbavíte. V návalu nadšení ze sebe vysypete nějakou geniálnost a po chvíli (nebo po reakci ostatních) vám postupně dochází, že takhle asi ne… Myslím, že by se mi hodil dabing. Aby někdo přišel a namluvil to správně, tak…
Pojďte se mnou do zoo…
Jednou za čas chodíme do naší maličké zoo. Říkám maličké, ale ona už dávno není tak malá, jak bývala. Za svůj život jsem zatím navštívila a plzeňskou a pražskou zoologickou zahradu a zamilovala jsem si je. Nejradši mám však stejně tu naší malou píďu v Hluboké nad Vltavou. Co je na ní pro tak mně…
Jak zvládnout životní pohovor
Jsem organizační typ a bordelář v jednom. Je to tak. Jsem schopná strávit deset hodin v kuse tříděním, leštěním, rozdělováním a naprosto dokonale systematickým uspořádáváním. Stačí pak ale hodina, abych na perfektně naleštěný stůl navršila věci veškerého typu, a když se mi tam už nechtějí vejít tak začala vršit na židličku, postel, kam se dá….
Odpovídám. Odhaluji. Cha.
Nejsem úplně dotazníkovej typ, vlastně upřímně doufám, že tehle článek nějak zapadne do blogové bažiny a nikdo ho moc nebude vytahovat na světlo. Ale přece bych na milou Tardis nehodila bobek, když do mě vložila svou otázkovou důvěru, že. Jak to funguje. – napíšete deset faktů o sobě – odpovíte na deset otázek, které vám…
Ranní politika
Včera ráno jsme si nařídili budíky a kolem šesté se vydali na jihočeská Blata. Chtěli jsme stihnout mlhy v loukách a východ slunce. Klábosili jsme o nepodstatných věcech a ťapkali mokrou trávou, nakonec bez mlhy, pod zataženým nebem. Čtyři hůďata, všem dávno přes dvacet, co víme o životě… asi nic. Podívali jsme se na pomník…
Jen projít dveřmi
Můj život se scvrknul do času a čas do života. Je to jako smyčka. Mám dojem, že žiji víc než dřív. Mám pocit, že jsem ztratila kontrolu nad časem. Každá volná chvíle je pro mě časem na to, co jsem zatím odložila pro něco jiného. A pak se stane, v tomhle momentálním životním šílenství, ta…