Začalo to včera večer ve škole. Při útěku do práce jsem trpěla, protože jsem nemohla najít kapesník. A pak jsem skládala svetříky na etapy, protože jsem pořád posmrkávala. Pořád to ale vypadalo neškodně. Než jsem dorazila spolu s večerem domů. Ukázalo se, že nemám až takovou chuť k jídlu (JÁ!). Vzápětí mi došlo, že ten krk přece jen docela bolí. Ach jo. I přesto, plán byl jasný. Zítra škola a pak seznam úkolů. Jenže… ty plány, že.
Probudila jsem se po páté ranní. Venku byla ještě tma. Krk bolel, bylo mi horko, nebylo kudy dýchat. Zatraceně. Dvě hodiny zoufalého přelehávání. Chcete spát, nemůžete, protože smrkáte. Když před časem Bára Šťastná psala o tom, jak je to bezva být nemocná, tak jsem jí dávala za pravdu. Bez výčitek, postel, co se zdálo, že nepočká, přeci jen čeká. Jenže o tom, že se nevyspím, nebyla nikde ani zmínka. Zmožená jsem po poledni vylezla z postele. Konečně dorazil hlad. Sezobala jsem zbytky a hele, ono se ukázalo, že už tu není co jiného po psu hodit, pokud nechci vyloženě vařit (k čemuž jsem ovšem nebyla zdravotně způsobilá). Nezbývalo, než jít hledat jídlo ven.
Čerstvý vzduch mě trochu probral, ale krku i nosu to bylo zjevně fuk. Fouká, nefouká. A tak jsem se plazila do obchodu. Plný košík jsem vyskládala do papírové velké tašky a usedla venku na zastávce. Kde se asi ta tramvaj fláká. A v tom se to stalo. Vysmrkala jsem se a vzduch trochu zavoněl. Vzala jsem na klín tašku s nákupem a ucítila jsem to. Chleba. Jak voněl! Udělala jsem tu nejpřirozenější věc na světě. Vytáhla jsem z tašky celý bochník. Odhrnula papírový sáček, přičichla k němu a pak se s gustem zakousla. Vypečená kůrčička zakřupala a měkký vnitřek se tiše trhal. S chutí jsem pomalu kousala. „Ňam,“ řekla jsem na hlas a dva lidé vedle mě se otočili. Tak jsem se usmála a kousla si zase. Malá holčička se zelenou lopatkou na mě koukala. Tak jsem na ní zírala taky a kousala do bochníku dál. Její babička jí napomenula, ať tak nezírá. No jo, ale kdy uvidí na ulici nějakou slečnu tak požitkářsky vychutnávat celý bochník chleba, že.
Než přijela dvaadvacítka, tak jsem měla čtvrtku chleba odkousáno. Hřbetem ruky jsem otřela z tváří mouku a nastoupila jsem spořádaně do tramvaje, se šibalským úsměvem, jehož původ jsem znala jen já. Jsem rebel. Chlebový rebel. Jestli se vám to nelíbí, tak si to zkuste taky. Nakousnout bochník. Je to prostě čirá esence křupavé radosti.
Když jsem se odpoledne zavrtávala do zpátky postele, tak jsem si říkala, jak je to fajn být nemocná. Vedle čaje a paralenu jsem si na stolek položila celý zbytek chleba. Tentokrát už nakousaný i z druhé strany. No nemám já se nádherně? .)
Včera! Včera jsem takhle v metru spořádala půlku menšího chleba, co jsem původně koupila na večeři. Doma z toho byl málem sekec mazec a v metru ostuda 🙂
:))) jéé to je tak milý 😀 já si tě úplně umím představit (a to tě vlastně neznam)… až někdy potkám holčinu zakousnutou do chleba, pozdravím tě 🙂
Perfektní článek. Když nad tím tak přemýšlím, začíná mě bolet v krku. Asi zítra taky zajdu pro chleba…
Mńááámka 🙂
Já takhle nikdy "nedonosím" domů čerstvě upečený řecký olivový chleba, který si občas kupuji na ochutnávkách vína. Nádherně křupe, voní i chutná :-). Úplně tě chápu.
Chápu, taky se tak někdy do čerstvého chleba pustím. Nejradši mám rybářský. Ani nevím, proč se tak jmenuje, protože rybinou cítit není, ale je vynikající 🙂
Jupíííí novej článek!!! 😀 Já nemoci nesnáším… jako opravdové nemoci, pokud mi je dobře, tak je moc fajn, dát si den dva oraz od všeho, jen se válet v posteli a podívat se na všechny filmy co jsme doposud nestíhali 😀 Co se tvé chlebové historky týče, mám jednu podobnou, akorát ne tak poetickou jako ty… nechtělo se mi krájet buchtu, tak jsem ji prostě začala jíst celou 😀 😀 Zbožňuju, jak jen tak, z obyčejné denní události umíš udělat nádhernou povídku 🙂
taky s tím občas bojuju, kord když koupím fakt křupavej chleba, vždycky si vzpomenu na pohádku Ratatouille, kde říkala ta kuchařka, že kvalitní pečivo se pozná podle zvuku křupání. Nedávno jsem čekala na mamku na zastávce a v ruce hodně čerstvej a křupavej chleba, taky jsem ho patřičně orejpala 😀
Do hněda vypečený bochník chleba se zlatavou kůrčičkou obsypanou moukou, co je křupavý vně a vláčný uvnitř. Ještě teplý… OMG!!!! Já chci taky!!! :3 :3 :3
S Jirkou stále svádíme boj o patky chleba. Oba je máme nejradši. Mně by nevadilo odkrojit nejdřív patky z obou stran, máme šišatý chleba, ale Jirka pak zas hučí, že chleba rychle oschne a musí se krájet jen z jedné strany. 🙂
[1]: Tak na tenhle typ ostudy jsem já specialista. 🙂
Žišmarjá, ty mě děláš chutě! Zakousnout se přímo do chleba, to jsem provedla snad coby dítě školou povinné, kdy mi chleba taky přeukrutně zavoněl… vlastně ne, ještě si vzpomínám na chvilku, kdy jsem měla čerstvej chleba a čerstvej hlad. Jen jsem si ten kousek chleba ulomila rukou (spíš bych měla říct, urvala)