když jde člověk stále rovně, daleko nedojde
Uvažování, hledání odpovědí, rozmýšlení tisíckrát rozmyšleného.✨ Občas si člověk potřebuje něco prostě napsat.🖋 Utřídit. Myšlenky. 💡
Seděla jsem na zídce a červánky za mnou dávaly všemu zvláštní podvečerní atmosféru. Měkkou a jemnou. Praha, která mi ležela u nohou, začala postupně rozsvěcovat světla a vedle mě si sedla partička cizinců. Ten, co mi seděl nejblíže, se občas otočil a podíval se na mě. Sympatickej tmavovlasej kluk. Cítila jsem ten pohled, a taky…
Slovo za slovem. Hltám. Přelehávám a vrtím se na gauči. Lampička svítí do noci jediná. Čaj dávno vystydl. Otáčím na další stranu a cítím, že se blížím. Ke konci. Poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta, poslední slovo. Zaklapnu jí, obejmu rukama a přitisknu k sobě. Dívám se prázdně do prostoru a moje mysl víří. Myšlenky…
Nám se náš pomalý internet líbí. Zapneme ho a než naběhne, v klidu si přitom dojdeme do kuchyně pro kafe a zatancujeme na písničku, která hraje v rádiu. Je to zábavné. S rychlým internetem není žádná zábava ani tanec. Je to jen práce. Něco na tenhle způsob říká Lorelai v jakési epizodě Gilmore Girls. Z…
Přistoupíš blíž. Ještě kousek. A když už cítíš, jak voní, tak se chytíš a přitáhneš. Jednoduché, že. Když už, tak obejmu jeho. Holku neobejmu. To neumím. A neumím obejmout ani ty kluky, když mě s nimi nepojí nějaký druh přitažlivosti. Celá já. Speciální. Neumím zkrátka objímat lidi. Zóna, kterou má osoba vyžaduje nedotčenou, je obdivuhodně…
Stává se to. Někdy potkáte někoho, kdo je vám sympatický, něčím blízký a i když přesně nevíte proč, máte pocit, že jste přátelé. Čím jste starší, tím méně nových přátel nacházíte a víc těch starých mizí. Proto si těch vzácných náhod, jako je tahle, tolik vážím. Poznala jsem člověka, který se mi zdál něčím blízký,…
Když jsem ve čtvrtek v noci dokončila proces výroby sáhodlouhého elaborátu na poslední zkoušku, ani jsem si nešla lehnout. Jen jsem přes tu postel tak upadla. A zůstala ležet. Během pátku jsem sebrala poslední síly na poslední výkony. Když jsem celý ty svý plány vymýšlela, nenapadlo mě, že mít dvě zkouškový najednou… no… že to…
Je to tady. Období podávání přihlášek na vysokou. Plány, sny, znechucení, scia, lži, prachy a především otazníky. Ty životní. Mám kolem sebe celkem dost lidí, kteří si podávají přihlášky. Někteří poprvé, jiní už zase a zase a zase. Já už to mám za sebou. Nikam se nehlásím, ale dívám se a myslím si. Měla jsem…
Každý den se po Praze nacestuji tramvajemi a metrem hodinu až hodinu a půl. Knihy se vrší a pronikám do nových, stejně jako se vracím k těm starým, oblíbeným. A chci o nich mluvit. Peču a vařím, když to jde, a složky s fotkami receptů se pomalu plní a zakládám další a další. A leckde…
Už jsem se jednou zmiňovala ve své svlékací teorii, že máme v „módě“ typy zákazníků dělitelné podle svého chování v kabinkách. Čím déle však v obchodě s oblečením pracuji, tím více získávám pocit, že tahle práce má několik dalších rovin, o kterých jsem dříve skutečně nemusela přemýšlet. V momentě, kdy se v téhle práci posunete…
Už je to nějaká doba, co jsem zmiňovala náš nový přírůstek. Kocour Vojta zaujal v našem šedém životě místo malíře s paletou barev. Podotýkám dost neukázněného malíře, protože nám ten život okamžitě vybarvil a to tím nejdrsnějším způsobem. Na druhou stranu, člověk se naučí smát všemu. Náš život je teď o tolik vtipnější. Že bych…
Předsevzetí. Obyčejně si je lidé dávají s počátkem roku. Já ale letos začínám dřív. Mám potřebu si ve svém chaosu vytyčit vrcholky, které chci zdolat. Nedělám to pro srandu králíkům. Dělám to, protože si to potřebuju uspořádat. Navíc, už mám nový diář a nepopsané listy vyzývají. Zjistila jsem, že pokud si nedám konkrétní cíl, který…
Sedím u stolu a piju horkou kávu. Co jsem se přestěhovala, mám výhled do obrovské zahrady. Komplex domů má ve svém středu veliký uzavřený prostor, kam nemůže ruch z vedlejších ulic. Je to dlouhý zelený obdélník rozdělený všelijak bez ladu a skladu na zahrady patřící jednotlivým domům. Ani nedohlédnu nakonec. V zahradách jsou stromy obtěžkané…
V pražském Kalichu se divadelně zpracoval seriál Žena za pultem. Role pokryli Kaiser a Lábus a podle mě je naprosto jasné, do jaké roviny to asi tak posunou. A nemám s tím problém, vsadím se, že to bude psina. Celé to má ale háček. Když Česká televize sdílela tuto událost a napsala k tomu „normalizační…
Větší náhoda už to být nemohla. Jak to ale bývá, jsou to právě ty největší náhody, co nám obrátí život vzhůru nohama. Všechno to začalo tím, že se mi stýskalo. Mám doma kočku, už celkem stařenku. Vikís je asi patnáct let a je velmi velmi svá. A mě napadlo, že když teď bydlím v Praze,…
Jsem ráda, že Literární klub zase rozjel nějakou akci. Chtělo to trochu fouknout do prachu. A šli na to tradičně přes duel. V čem to spočívá. Na každý týden se přihlásí dva dobrovolníci, vyfásnou téma a píšou. Jejich věci se nastejně vyvěsí, a pak už hlasuj vůle boží… projít do dalšího kola, může vždy jen…
Tak si tak v klidu kráčím, myslím, že to bylo někde na Malostranské. Směju se zmateným turistíkům, co jim mapy a foťáky lezou všude a klidně si natáhnu krok směrem k metru. Stojím na eskalátoru a zívám. Pofoukne. Pofoukne víc. Je to jasný, tam dole se blíží se metro. Možná je to právě to moje….
Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Opakuju si to a dumám. Vytyčila jsem si cestu. Ne cíl. Největší problém je, že cesta mívá rozcestí a když neznám cíl, nevím, jak se mám vlastně rozhodovat. Kudy dál? Mám pocit, že se mi to všechno zašmodrchalo. A zamlžilo. Mám divný období. Období časově stísněné a přitom…
Není to poprvé. Je to u mě vlastně docela běžná věc, na kterou si moje okolí poměrně často stěžuje. Neumím lidi chválit. Nejde mi to přes pusu. Připadám si divně, když se někomu snažím říct, že je to „super“. V důsledku to vypadá tak, že když už to udělám, působí to jako pěst na oko….
Drama o třech kapitolách. Ani nevím čím začít. Jestli tím, že už nejsem holka z ípáku nebo tím, že bydlím s chlapem (čti čunčetem). Možná by se i slušelo říct, že to mám teď celých 12 minut (!) tramvají na první metro. To je další úžasná záležitost. A pak už asi jen ty krabice. Všude….
Opravdu hodně lidí v mém okolí si zakládá foodblogy a já trochu smutně přihlížím. Nemám totiž na to, abych si ho založila také. Ačkoli mě sem tam někdo do škatulky foodblogu přihodí, naprosto s tím nesouhlasím. Mám totiž poměrně jasnou představu o tom, jak by to mělo fungovat a také o tom, co je v…
Fotografický klub vypsal téma „Moje nejmilovanější fotografie“. Sice nejsem součástí klubu, tak nesmím přispět, ale jasně, že mě to bere. A i když zbožňuji asi tak stovky různých fotek, mám ráda jednu svojí, kterou jsem zachytila náhodou a má všechno, co ten okamžik měl. A vtipné na tom je, že jsem ho zachytila na svůj…