Když chceš blíž

Přistoupíš blíž. Ještě kousek. A když už cítíš, jak voní, tak se chytíš a přitáhneš. Jednoduché, že. Když už, tak obejmu jeho. Holku neobejmu. To neumím. A neumím obejmout ani ty kluky, když mě s nimi nepojí nějaký druh přitažlivosti. Celá já. Speciální. Neumím zkrátka objímat lidi.

Zóna, kterou má osoba vyžaduje nedotčenou, je obdivuhodně široká. Nenávidím, když jsou lidé u mě moc blízko. Je mi vrcholně nepříjemné, když na mě někdo sahá – poplácá mě po rameni, nakloní se ke mně, aby mi něco řekl, pohladí mě, fotí se moc blízko, mluví blízko mé tváře. Nesnáším to. Nebo se toho bojím. To jsem ještě nezjistila, ale pracuji na tom.

Je jen pár výjimek, které vybočují z mé dotekové averze. Jsou to lidé, ke kterým chovám nějaké specifické sympatie. Mám je radši, něco mě k nim táhne, líbí se mi. A vyžaduje to atmosféru, ve které padají moje zábrany. Večerní čas. To vše ovšem platí výhradně na opačné pohlaví a navíc mluvíme o počtu, který se dá vyjmenovat, a budou mi k tomu skoro stačit prsty jedné ruky. A věřte nebo ne, nepatří tam dokonce nikdo z vlastní rodiny.

Poslední dobou se zdá, že se uvnitř mě prolamují zábrany. Tíha světa mě tlačí a mám pocit, že potřebuji rozložit váhu starostí a nechat je podržet také někomu dalšímu. Připadá mi, uvnitř mé hlavy, ohromě osvobozující přijít za kamarádem a obejmout ho. Jen tak. Prostě že chci stát blízko něj. Jako způsob řeči, kterým promlouvám. Říkám tím, “jsi mi blízký a jsem ochotná tě pustit do svého světa”. Jenže to je problém. Nikoho do svého světa skutečně pustit nechci. A kdyby jo, připadala bych si hloupě. V ten moment, kdy se má taková věc stát, myslím jen na to, jak to tomu člověku je jistě nepříjemné, stejně jako mě. V hlavě mi nádražním hlasem opakuje vědomí “nebuď trapná, nesahej na něj”.

Když se někdo smál tomu, že nesnáším objímání, a že na fotkách z dětství se od všech odtahuju, přišlo mi to vtipné. Později jsem začala uvažovat nad tím, že když to dělám od dětství, bude to mít patrně hlubší kořeny. Rodinný přístup, výchova, vztah s rodiči. Je to tam všechno. A taky to, proč jsem ochotná být blízko jen u jednoho typu lidí. S psychologií je to ale vždycky tak, že vám dokáže bezvadně vysvětlit příčiny, ale neřekne vám, jak to vlastně v reálu změnit. Jak obejmout svého kamaráda bez hloupých myšlenek, bez nepříjemných pocitů. Jak realizovat něco, co strašně chci a přitom se toho tak strašně bojím, a je mi nepříjemné přes ten plot ze zábran lézt.

Jisté je, že když už někoho obejmu, myslím to vážně.

A chci to. Jinak bych to neudělala.

Jako málo co, na to sedí jedna myšlenka z filmu Sedm statečných …

“Znal jsem chlapa, co skočil nahej mezi kaktusy.

Zeptal jsem se ho, proč to udělal.

Prej mu to v tu chvíli přišlo jako dobrej nápad.”