Přistoupíš blíž. Ještě kousek. A když už cítíš, jak voní, tak se chytíš a přitáhneš. Jednoduché, že. Když už, tak obejmu jeho. Holku neobejmu. To neumím. A neumím obejmout ani ty kluky, když mě s nimi nepojí nějaký druh přitažlivosti. Celá já. Speciální. Neumím zkrátka objímat lidi.
Zóna, kterou má osoba vyžaduje nedotčenou, je obdivuhodně široká. Nenávidím, když jsou lidé u mě moc blízko. Je mi vrcholně nepříjemné, když na mě někdo sahá – poplácá mě po rameni, nakloní se ke mně, aby mi něco řekl, pohladí mě, fotí se moc blízko, mluví blízko mé tváře. Nesnáším to. Nebo se toho bojím. To jsem ještě nezjistila, ale pracuji na tom.
Je jen pár výjimek, které vybočují z mé dotekové averze. Jsou to lidé, ke kterým chovám nějaké specifické sympatie. Mám je radši, něco mě k nim táhne, líbí se mi. A vyžaduje to atmosféru, ve které padají moje zábrany. Večerní čas. To vše ovšem platí výhradně na opačné pohlaví a navíc mluvíme o počtu, který se dá vyjmenovat, a budou mi k tomu skoro stačit prsty jedné ruky. A věřte nebo ne, nepatří tam dokonce nikdo z vlastní rodiny.
Poslední dobou se zdá, že se uvnitř mě prolamují zábrany. Tíha světa mě tlačí a mám pocit, že potřebuji rozložit váhu starostí a nechat je podržet také někomu dalšímu. Připadá mi, uvnitř mé hlavy, ohromě osvobozující přijít za kamarádem a obejmout ho. Jen tak. Prostě že chci stát blízko něj. Jako způsob řeči, kterým promlouvám. Říkám tím, “jsi mi blízký a jsem ochotná tě pustit do svého světa”. Jenže to je problém. Nikoho do svého světa skutečně pustit nechci. A kdyby jo, připadala bych si hloupě. V ten moment, kdy se má taková věc stát, myslím jen na to, jak to tomu člověku je jistě nepříjemné, stejně jako mě. V hlavě mi nádražním hlasem opakuje vědomí “nebuď trapná, nesahej na něj”.
Když se někdo smál tomu, že nesnáším objímání, a že na fotkách z dětství se od všech odtahuju, přišlo mi to vtipné. Později jsem začala uvažovat nad tím, že když to dělám od dětství, bude to mít patrně hlubší kořeny. Rodinný přístup, výchova, vztah s rodiči. Je to tam všechno. A taky to, proč jsem ochotná být blízko jen u jednoho typu lidí. S psychologií je to ale vždycky tak, že vám dokáže bezvadně vysvětlit příčiny, ale neřekne vám, jak to vlastně v reálu změnit. Jak obejmout svého kamaráda bez hloupých myšlenek, bez nepříjemných pocitů. Jak realizovat něco, co strašně chci a přitom se toho tak strašně bojím, a je mi nepříjemné přes ten plot ze zábran lézt.
Jisté je, že když už někoho obejmu, myslím to vážně.
A chci to. Jinak bych to neudělala.
Jako málo co, na to sedí jedna myšlenka z filmu Sedm statečných …
“Znal jsem chlapa, co skočil nahej mezi kaktusy.
Zeptal jsem se ho, proč to udělal.
Prej mu to v tu chvíli přišlo jako dobrej nápad.”
Já jsem taky neobjímací, zvládnu to dobrovolně jen se dvěma lidma a setkání s Moravákama je pro mě vždycky utrpení, teda alespoň na začátku a na konci 🙂 Ale zatím jsem nedošla do té fáze, kdy bych chtěla objímat a musela bych se konfrontovat s vnitřním policajtem, tak to mám o to snazší.
Tohle znám moc dobře. Má oblíbená hláška je "padesát centimetrů!" Ale teď už s e s tím pomalounku snažím pracovat. Protože.. přeci jen.. trochu mi to začíná chybět. Ale pravdou je, že psychologie je úžasná v nalezení problému, ale to řešení už je složitější. Člověk se musí úplně zklidnit a naučit se přemýšlet malinko jinak.. naučit se přesvědčit sám sebe, že to, co se děje, to, co dělá.. je špatné / dobré.
🙂 Asi je to o zvyku. Z dětství mám podobně odtažité vzpomínky (a v duchu úšklebky nad stále se objímajícími kamarádkami). Pak se to nějak zlomilo. Asi to začalo vůní. Když mi voní, chci být blíž a chci zjistit, odkud ta vůně pochází a zda je stejná. Asi zvědavost, kdo ví. Teď už je to se mnou trochu lepší, ale stále si u objímání připadám taková neohrabaná.
Souhasím s Magdalénou. U nás doma to nikdy moc nebylo na fyzický kontakt, nikdo mě tady neobjal, co si pamatuju, ani jako malou. Proto mi dlouho nepřišlo normální druhé objímat, nebo se jich jinak fyzicky dotýkat. Časem se to ale prolomilo a objímám se moc ráda. S blízkými osobami 🙂
Mám to podobně. Málokoho si k sobě pustím, ale u toho, koho ano, to pak zase stojí za to 🙂
Nikdy mě nenapadlo uvažovat, jestli na tom třeba taky nejsem podobně… Nevim. Asi je mi ti nepříjemné jen u některých typů lidí…
Nejsem taky objímající typ, mimo mužů ke kterým mám vztah, ale nemám ráda rodinná a přátelská setkání, kde si všichni padají do náruče a líbají se …
Tak mi to nějak nedalo a zkoumala jsem to na sobě déle. Tvojí pozici jsem si uvědomila hlavně ve chvíli, kdy jsem objala svoji "poměrně novou" kamarádku. Možná až příliš spontánně.
[8]: No vida. Uvědomila? A kvůli ní nebo kvůli sobě? Jako komu z vás to nešlo. 🙂
Já svoje nejbližší objímám ráda. Některým lidem mám ale problém i podat ruku. A asi nejsem vyloženě někdo, kdo by objímal kámoše na potkání. Taky si chráním svůj prostor a vpouštím do něj jenom "výběr". 😉
Chtěla jsem říct, že jsem objímací typ, ale uvědomuju si, že to taky neplatí až tak všeobecně, a tak asi spíš řeknu: jak kdy, jak kde, jak s kým.:D