Není to poprvé. Je to u mě vlastně docela běžná věc, na kterou si moje okolí poměrně často stěžuje. Neumím lidi chválit. Nejde mi to přes pusu. Připadám si divně, když se někomu snažím říct, že je to „super“. V důsledku to vypadá tak, že když už to udělám, působí to jako pěst na oko. Vážně nezvykle. Ale najdou se chvíle, kdy bych to vážně chtěla překonat.
Čirou náhodou se mi do ruky dostala příručka o cestování Českem. Měla nádherné fotografie, a tak jsem jí prošla, i když jsem to brala spíše jako reklamní leták. Projdu a vyhodím. Jenže jaké bylo moje překvapení. Našla jsem slova a komentáře v takovém ztraceném poetickém duchu a bylo mi to pohlazením. Málem jsem zapomněla, jak je to hezké, když někdo z češtiny vybere ta nejlíbeznější slova a použije je bez ohledu na dnešní bezohlednou dobu. Tahle malá příručka o pár listech, která mě měla přimět navštívit české krásy, mě dojala. Už jen proto, že některá ta místa dobře znám. A ten člověk, který o nich psal, jako by věděl všechno, co vím já, o jejich nejtajnějších zákoutích.
A tak jsem zapátrala v závěrečných údajích po autorovi toho malého textu, který mě tak rozněžnil. Jeho jméno jsem projela googlem a v očekávání zkoumala odkaz za odkazem. Ano. Skutečně jsem nejspíš onoho autora nalezla a identifikovala jako Rostislava Křivánka, ročník 1959, absolventa DAMU, novináře a také spisovatele, kterému relativně před nedávnem vyšla knižní prvotina. Dokonce jsem objevila jeho fb profil. A co teď…
Moc dobře to vím. Každý rád slyší chválu. Je to prostě hezké, když vám někdo napíše, že se mu vaše práce líbí. Jenže co bych tak měla napsat? A co když si bude myslet, že po něm něco chci? A je vůbec normální, aby někdo někomu napsal kvůli jedné obyčejné příručce? Jak ho jen pochválit a říct mu, co si myslím, abych si já nepřipadala (a on si nemyslel), že jsem absolutní magor?
Nechala jsem to odležet. Pár dní. Napíšu pak. A je mi to líto. Už je to měsíc. Dost možná to vůbec neudělám. Je mi trochu smutno z toho, že se stydím, někomu říct, že je třeba fakt dobrej v tom, co dělá. Že oceňuji jeho práci. Že je to inspirativní a fajn. Nevím jak to říct. Jak jenom někoho pochválit?
Možná je to dobou. Lidmi. Možná mnou.
Tak co s tím?
Možná bych se měla zeptat pana Rostislava Křivánka.
Ten pocit znám… I třeba tady na blogu je spousta lidí, kteří píšou vážně dobře, ale nějak jim nechci cpát svou chválu… Bojím se, že to nevyzní přirozeně.
Mhm, mám problém s hodnocením jako celkem. Prostě se bojím, abych nevyzněl nějak blbě, kdybych třeba něco nepochopil, mé argumenty nedávaly smysl, etc. Takže jen lidem cpu své zkušenosti a úhly pohledu, popřípadě zkrátka (ne)souhlasím.
A co napsat jednu větu a přidat odkaz na tenhle článek?
Mívám taky problém – nejen chválit, ale taky chválu přijímat.
Pro mě je skutečně zvláštní, že někdo neumí druhého pochválit. Osobně je pro mě pochvala každodenním šálkem kávy. Chválím a děkuji příteli, když přijdu domů a je umytá koupelna. Chválím kamarádku, které to dneska výjimečně slušelo. Chválím svou malou sestřičku, když se prvně pokouší o lívance. Nevím, dnešní svět je občas až moc neosobní a smutný a taková upřímná pochvala ho o hodně odstínů projasní. Úsměvné na tom ovšem je, že jakmile někdo pochválí mě, uvádí mě to hrozně do rozpaků. 🙂
Víš přece dobře, co napsat, v článku to všechno je, tak to prostě napiš a pošli. Každá pochvala potěší, když je míněná upřímně.
Jedno vím jistě. Nečekej dlouho… V podobném ročníku jsme volali malíři Funerovi. Zvedla nám to žena a řekla, že je po smrti. To pak člověk neví, co říct. 🙂
Já mívám taky takovéhle záchvěvy a dost mě štve, že jsem taky ještě neposlala pochvalu, kterou jsem měla naplánovanou už minulé prázdniny. Pozor. 😀 Chtěla jsem napsat do České televize, "že seriál Horákovi je vááážně skvělý, ať dotočí jeho pokračování". 😀 Naivní představa.
Článok pekný, ústredná myšlienka pekná len s tou príručkou si podľa mňa odbehla trošku priďaleko od témy… ale to je len môj názor.
občas se mi to stává taky… ale u mě je to spíš těmi lidmi, které bych měla pochválit. Když si to zaslouží a jsou mi sympatičtí, tak s tím nemám problém… ale když se mi na nich něco nezdá, tak prostě pochvalu neřeknu, ani kdyby to udělali sebelépe… nevím, čím to je a proč to tak mám… vím, že bych občas své kolegy měla pochválit, ale taky mi to jde jen málo a jen občas… každopádně v tomto případě bych to udělala jednoduše – zkopírovala bych odkaz na tento článek a přiložila bych ho do stručné zprávičky. Pochvala dojde a ty jsi z obliga, protože nemusíš nic psát nebo říkat přímo 🙂
Nechval dne před večerem, ale lidi můžeš povzbudit vždycky. 🙂
Určitě mu napiš! Přece nepatříš mezi ty dnešní potvory, co nejsou schopné ocenit práci ostatních a hledí jen samy na sebe… A to ty nejsi, alespoň podle toho, co jsem na tvém blogu za tu dobu vyčetla 🙂 Pochválit někoho je krásné, ten pán už má své roky a určitě bude ohromně potěšen, že jsi mu napsala abys ho pochválila. Možná tomu nebude chtít věřit, že mu píšeš vážně jen kvůli pochvale a vyjádření obdivu, ale určitě tomu nakonec uvěří a bude ho to hřát u srdce a začne věřit, že dnešní doba není ještě tak ztracená a že se stále najdou lidé se srdcem na dlaní 🙂 najdou, tak buď jedním z nich 🙂
Já v tom problém nevidím. Když umíme nadávat, když se nám něco nelíbí, protipól toho je pochvala. Já chválím ráda, ale jen když si to někdo zaslouží, ne jen tak, abych z toho něco měla. A věřím, že to ten dotyčný pozná. Jen jdi do toho a nebo mu opravdu jen pošli odkaz na tento tvůj krásný článek. Neváhej!
Niekedy mám taký istý problém. Preto že mi príde trápne niekoho pochváliť…. pretože aj ja s červenám keď niekto chváli mňa, aj keď mi je to celkom príjemné… 😀
Tak s tímhle mám taky trablíčko. Říct kamarádce, že jí to sluší, když si to fakt myslím, to už jsem se naučila (při focení občas musím pochlebovat, aby si ty holky začaly trochu věřit a nevypadaly na fotkách jako Nanynky), ale tohle, to je oříšek. Pokud bys to ale napsala svým způsobem, jak píšeš články, určitě bys to dokázala napsat tak, že by to nevypadalo jako že po něm něco chceš a můžu říct, že pochvala (zvlášť ta objektivní, s víc než "hezké, líbí") opravdu vykouzlí úsměv na tváři.
Myslím, že jen to, že sis jej takhle našla a vypátrala a měla jsi takové odhodlání je moc hezké, rozhodně to s lidma myslíš dobře.
Když já bych se šíleně styděla mu něco jako tenhle článek posílat. 🙂 Když už, tak bych musela složitě vymyslet nějakou sofistikovanou zprávu. Nevím nevím. 🙂
Znám tyhle pocity moc dobře, často jsem tak nadšená a tak vděčná za zážitek, který z čtení nebo čehokoli mám a pak přemýšlím, jak to podat, jak pochválit, aby to nevyznělo přehnaně, ale opravdově. zapeklité!! 😀
pujcky brno 😎