Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Opakuju si to a dumám. Vytyčila jsem si cestu. Ne cíl. Největší problém je, že cesta mívá rozcestí a když neznám cíl, nevím, jak se mám vlastně rozhodovat. Kudy dál? Mám pocit, že se mi to všechno zašmodrchalo. A zamlžilo. Mám divný období. Období časově stísněné a přitom plné životních dilemat. Možná to spolu souvisí. Možná taky ne. Kdo ví. Možná se moc dívám v dálky…
V čem je problém.
Moje kolegyňka z práce mi vyprávěla, že na jednom řeckém ostrově, na takové malé za skálou skryté a celkem opuštěné pláži, našli malý bar se spoustou houpacích sítí. Pracoval tam mladý pár, holka a kluk. Nebyli místní, ale jednou se tam přijeli podívat a už tam zůstali. Pracují v sezóně tak tři měsíce a vydělají dost, takže pak oba po zbytek roku cestují. Pak se na nějaké asi tři měsíce zase vrátí. Žijí na pláži, míchají koktejly a vydělávají peníze. A pak se zase vrhnou do světa.
Stály jsme s kolegyňkou v práci a mluvily o tom, co má člověk vlastně zapotřebí. Krabice čekaly na vybalení, na obchodě byl nepořádek a lidi byli otravní. Je to ten moment, kdy chcete nasednout na první vlak a jet libovolným směrem. Jenže pak si vzpomenete, že vlastně studujete nějakou školu a tu byste měli dostudovat. Bylo by tedy vhodné tak tři roky ještě setrvat na místě. A také musíte platit nájem. Bylo by tedy vhodné setrvat na místě a chodit do práce. A když si sečtete a podtrhnete situaci, vyleze vám výsledek. Minimálně tři roky bych měla být spořádaným občanem. Chodit do práce, chodit do školy, snažit se platit a být placena. Dodržovat standardní postupy, které jsou obecně platné.
Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem utekla z předchozí školy. Kromě toho, že jsem líný lajdák, jsem se bála nalinkované stopy, která vás nepustí, protože se na ní spoléhá vaše okolí. Je neslušné nechat školy uprostřed státnic. Okolí vám to promine, když řeknete, že vás vyhodili. Nepromine vám to, když řeknete, že jste se v té chvíli rozhodli prostě jít jinou cestou, někam jinam. Ale mám ten pocit znovu. Je to strach z toho, že musím setrvat na místě. Že musím počkat. Co když pak už nesplním, co jsem chtěla? A co jsem to vlastně chtěla? Co když nechci žít tři roky úplně stejně? A co když je to všechno jinak?
Člověk v životě do určité chvíle přesně ví, co přijde. Nejdřív se narodí a batolí se, pak jde do školky, pak do školy a pak stoupá po vzdělávacím žebříčku výš a výš. Někteří úplně nejvýše. Pak ale přijde ten moment, kdy se musíte sami rozhodnout. Kdy vám okolí nenašeptává, co je správné. Kdy to musíte objevit sami. Stoupali jste celý život na obrovský kopec a teď jste tam. Jste nahoře, na nejlepší vyhlídce, ale je mlha a vy nevidíte z toho slibovaného výhledu nic. A nevidíte, kudy vede cesta dolů, do nejkrásnějšího údolí. Na kterou je to vlastně stranu? A tak je to tu zase. Na venek se zná všechno jasné. Máte mapy a značky. Ale uvnitř hledáte cestu. A nevíte, kam by měla vést.
Já to říkám pořád-klidně bych změnila svůj urovnaný život a jela prodávat třeba zmrzlinu někde u pláže jen kvůli tomu, abych se přesvědčila nebo si dokázala, že nežiju podle standardů, které jsou ode mě očekávány… Pak přijdou ty "ALE"… tak se utěšuju (možná naivně) – svoboda v hlavě taky není úplně k zahození a mlha je dobrodružství…kdo ví
Ten pocit znám moc dobře, není to tak dávno, co jsem brečela, že nechci vědět, kde budu za pět, deset, patnáct let… Jenže jsem přišla na to, že tu cestu, ze které zdánlivě není úniku, dost často definují lidé, na kterých mi záleží, tudíž je dost těžké se od ní distancovat. Vlastně i kvůli tomu mám přezdívku, pod kterou vystupuju na blogu. 😀 Protože člověk, ať chce, nebo ne, se nikdy nemůže rozhodovat úplně svobodně.
Můj skromný názor je, že až budeš jednou přesně vědět, co v životě chceš – ne to co Ti společnost káže – a "najdeš se", tak i kdyby to byl úplný standard a bylo to nalajnované 20 let dopředu, tak budeš prostě šťastná a bát se toho nebudeš 🙂 Já ten pocit jednou měla, ani ne rok, pak jsem špatně odbočila a ztratila se znovu kdesi v lese 😉
Kdyby člověk vždycky rozhodoval jen podle toho, co opravdu ví a co opravdu chce, nikam by se nedostal a pořád by přešlapoval na křižovatkách. Ostatně, něco takového taky s oblibou dělám. Nejde možná tak ani tolik o to, jak se člověk nakonec rozhodne, ale jestli je schopný – když už se rozhodne – brát to tak a nevracet se v myšlenkách před to rozhodnutí. Prostě jsem to tak udělal, tak je to správně. No jo, kdyby ono to bylo vždycky tak jednoduché, že? 🙂
Je to zvláštní paradox, že dokážeš přemýšlet, i když nestíháš. Tohle neumím. Dokud jedu, jsme šťastná a nemyslím. Pak zastavím a spadnu dolů.
Jedno slovo a kolik nadělá škody. Strach… asi ho mají všichni, jen se každý bojí něčeho jiného. Ten tvůj znám. Hrůza z toho, co bude. Ten divný pocit někde uvnitř tebe, když pomyslíš na fakt, že vlastně pořád jdeš směrem, který by měl být správný. Promyslela sis to. A ne jednou. Ale teď už tudy jdeš a člověk najednou neví, jestli je to vlastně opravdu to co chce, jestli se tak nerozhodl jenom proto, že věděl, že je to správné. Ale bude tě to správné i celý život naplňovat? A je to vlastně to, co je ti souzené dělat, nebo jenom to, co si všichni myslí, že je správné?
Šťastný ten, kdo věří, že je ve svém rozhodování svobodný…
Rozhodnutí nakonec musíš udělat sama.
Všechno dohromady. Naštěstí pro mě, nemusím rohodovat nic. Je to na mě. Mám čas a když se rozhodnu pro něco jiného, prostě se to stane. Možná je to taky výhoda. Možná ne. Kdoví. Někdo má lepší, když neuhne. Někdo vyhraje, když zahne dvakrát doleva a jednou doprava. Ta správná cesta neexistuje a s tím jsem asi smířená.