Když jsem ve čtvrtek v noci dokončila proces výroby sáhodlouhého elaborátu na poslední zkoušku, ani jsem si nešla lehnout. Jen jsem přes tu postel tak upadla. A zůstala ležet. Během pátku jsem sebrala poslední síly na poslední výkony. Když jsem celý ty svý plány vymýšlela, nenapadlo mě, že mít dvě zkouškový najednou… no… že to zkrátka není naprojektovaný moc dobře. A tak jsem se konečně dostala zase do toho počátečního bodu. Čistý stůl. A potřeba něčeho, co mě pošle někam jinam, honem pryč, konečně z tohohle světa. A vytáhla jsem z knihovny první divokou knihu, která mi přišla pod ruku.
Byla to kniha z antikvariátu. Někdy vám povím o tom, jak skvělá je a jak moc se jí nemůžu nabažit. Tentokrát chci ale mluvit o tom, co jsem v ní našla. Byla to fotka. Vyvolaná klasicky, ten starý formát, kdy je fotopapír ještě takový tlustý, asi jako když vezmu do ruky svoje černobílé fotky z dětství. A teď ta největší podivnost. Na té fotce je vyfocená velmi stará televize. V té televizi, zdá se, běží nějaká animovaná stará disneyovka. Přijde mi to jako poklad. A tajemství.
Stává se mi to v knížkách z knihovny. Lidé tam často nechávají záložky, někdy i peníze, jízdenky, sem tam seznam na nákup. Ale už se mi stalo, že jsem našla i putovní vzkaz. Byl to lístek, na kterém bylo napsáno jenom „jak se máš?“ a pod tím někdo jiným písmem napsal o tom, co dělá a že venku je krásné jaro a jemu se líbí si číst na lavičce. Někdo další lístek otočil a připsal, že je vážně krásně a taky čte venku a přikládá kousek krásy i pro „tebe“. A za igelitovým přebalem u desek byla vložená vylisovaná květinka. A tak jsem vzala pero a dopsala jsem další kus a vrácenou knihou ho poslala dalšímu čtenáři. A spojila se tak s někým dalším.
Tajemný svět zapomenutých záložek. Pouto, které se spojuje ty, co otáčí stejné stránky.
/Jediné, co teď dělám – dumám nad tou fotkou. Co to asi je!?/
Znáš diáře s příběhem od Deaf Messangera?:)
[1]: Tak o tom jsem nikdy neslyšela. Měla bych to znát? Oč kráčí? .)
[2]: Vyrábí takový specifický diáře, do kterých vkládá třeba starý dopisy, jízdenky, vstupenky, útržky z knížek, fotky…co kde najde ve sběru, na ulici. Taky je to takový tajemný, byť zase jinak než vzkazy v knížkách z knihovny:)
Asi bych měla opět chodit do klasické knihovny. Takhle totiž nacházím jen podtrhané výrazy a u toho napsáno "metafora" "synekdocha" a tak 🙂
taky často nacházím v knihách různé druhy záložek ale jedna mi udělala obzvlášt' radost…. jinak hezký blog 🙂
Já nevím proč, ale mě ta fotka dost děsí. 🙂
Podobné fotky jsem dělal nedávno, když jsem poprvé zkoušel nový foťák. Ale to tak funguje až teď ve světě digitálních fotek, dříve – ve světě analogovém – bylo ještě třeba fotku vyvolat a byla s tím spojená nezanedbatelná práce, takže ten význam musel být větší než u mých testovacích obrázků.
Já našla ve knize z knihovny pohled, který tam nechal kamarád… když jsem mu ho vrátila, tvářil se divně. 😀
To je pěkný nápad, s putovní knihou. Něco podobného pořádá Tlusťjcoh, ale knížky putují poštou. U mě uvízly už tři a měla bych ja poslat dál, jsem děsná brzda.
[8]: Dobré postřehy, vyvolávající spoustu otázek. Ale ta dívka je kluk… 🙂
Taky občas v půjčených knihách nalézám různé předměty sloužící jako záložky, nejčastěji kalendáře nebo účtenky. Máš pravdu, je to jako zvláštní, tajemný vzkaz, člověk si chtě nechtě musí představovat toho, kdo četl knihu před ním. 🙂
Tak mě se taky zdála děsivá. Ale když je teď jasný, že je to Koníček Hrbáček, tak to veškerou zlověstnost ztrácí. 🙂