Jsem ráda, že Literární klub zase rozjel nějakou akci. Chtělo to trochu fouknout do prachu. A šli na to tradičně přes duel. V čem to spočívá. Na každý týden se přihlásí dva dobrovolníci, vyfásnou téma a píšou. Jejich věci se nastejně vyvěsí, a pak už hlasuj vůle boží… projít do dalšího kola, může vždy jen jeden z dvojce. Protože jsem trdlo, dala jsem si hned první termín. A v neděli před půlnocí tradičně plašila, že mě nic nenapadá. HOLÉ NIC! Protože jsem ale trapně zodpovědná, vysoukala jsem malou asociaci, aby teda něco bylo. Kdyby se vám zdálo, že na tohle mechové téma (ta fotka) to ušlo, máte možnost kliknout v odkazu na článek, ve kterém se hlasuje. Najdete tam i psaní mé soupeřky. Tož do toho. .)
〰️〰️〰️〰️〰️〰️〰️
Něco mi bzučí nad hlavou. Je to ten vtíravej komáří zvuk. Vlezlej a nepříjemnej. Cítim, jak se to blíží a nevim, jestli jsem dost vzhůru na to, abych našel sílu ohnat se rukou. Zavrtim se. Vlhko a lezavo, ve kterým ležim, se dotkne mý kůže. Ztěžka otevřu víčka a v mžiku si uvědomuju světlo. Sakra. Už je světlo. Zatracenej mech. Měkkej jak peřinka. Jenže já musim dál. Nepočká to.
Pakuju svý věci a hledám v kapsách něco k jídlo. Jsem vyšťavenej, provlhlej a na tváři mi trůní mechovej otisk jako důkaz toho, jak jsem blbej. Rychle se deru k nějakýmu záchytnýmu bodu. Nesmim jít po cestě. I když jsem rozespalej, pud sebezáchovy pracuje. Možná jdou po mě a možná po těch, co na mě čekaj. Nikdy nevíš, co je za rohem.
Slyším ten zvuk. Ten divnej zvuk, co sem nepatří. Je cizí a pravidelnej. Trvá to chvíli, než se zorientuju. Poslouchám napjatě a ticho v lesním porostu sotva skryje muj zdivočelej dech. Snažim se nedejchat, poslouchat a najít odkud kam to je. Ten nejdůležitější zvuk. Může mě vytáhnout z velkýho průseru, a nebo taky ne. Ve větším sajrajtu už ale asi budu jen těžko.
Mám svý doměnky. Rozbíhám se napříč lesem. Opatrnost házim za hlavu. Hledám koleje. Musím je někde protnout. Musím najít dobrej flek a risknout to. Prodírám se křovím, šlahouny mě chytaj za nohy. Je to o držku. Chvilkama mi nohy kloužou v jehličí a terén mi nepomáhá, sípu a zoufale se rozhlížim na všechny strany. Sakra, kde to je.
Rána je neskutečná. Čumět pod nohy by nebylo k zahození. Ale čert to vem, neni podstatný, že jsem se vo ně málem zabil. Podstatný je, že je mám, našel jsem svojí cestu z pekla. Snažim se vyšplhat na jeden ze stromů. Kůra je hladká a klouže. Tak ten druhej. Už cejtim, jak ty koleje vibrujou. Blíží se. Tisknu se k větvi a počítám. Jede rychle. Ne tolik, aby to nešlo. Nechávám ho projet. Blíží se konec. Poslední šance. Myslim na ten měkkej mech z rána. Tam, kam dopadnu, nic takovýho nebude. Tim jsem si zatraceně jistej.
A tak se pouštim.
A padám.
〰️〰️〰️〰️〰️〰️〰️
HLASUJU, HLASUJEŠ, HLASUJEME… 🙂 A nebo taky ne, že jo. 🙂
Obdivuju tě, žes tohle dokázala vytvořit v neděli večer těsně před odevzdávacím limitem! Protože já bych to nezvládla!
Moc se ti to povedlo, skvělé čtení, které vyvolává spoustu otázek a představ, přesně jak mám ráda. 🙂
[1]: Dík fik. 🙂