Vánoce nebudou

Nesu se městem plavnou chůzí. Ano, jsou to přesně ty kroky, které klade člověk, který obyčejně nepije vůbec. Dvě vína jsou pak jako šplhání po skále bez jištění. Nic není jisté.

Metro se vřítilo do stanice a já obsadila strategické místo blízko u dveří. Takhle v noci je metro lepší. Málo lidí, víc myšlenek. Knihu, kterou jsem držela v ruce, jsem ani neotevřela. Hlavou se mi míhala jedna položka za druhou. Pomyslný seznam. Vykrást banku, abych mohla koupit dárky. Nechat práce a školy, a pak možná zbyde čas na to, oslavit Vánoce. Jasně. Príma plán. „Ukončete nástup…“ Do vagónu honem vběhla veselá partička kluků. Ach jo. Taková klidná cesta to mohla být a místo toho tu je banda lidí, rušící moje klidné vánoční myšlenky. Prohlížela jsem si je zběžně. Obyčejní kluci. Ale ta šedá bunda se mi líbí. Začala jsem zkoumat majitele. Usmíval se, zatímco jeho kamarád vykládal s maximálním nasazením cosi. Tmavé vlasy, rozcuchané, ještě tmavší oči ostře kontrastující s bělostí trochu křivého úsměvu. Připadala jsem si hloupě. Zírala jsem na něj sprostým způsobem. Nejasně jsem tušila, že nebýt toho vína, bylo by snazší se ovládnout.

Rozhlédl se kolem sebe, tím automatickým způsobem, kdy registrujete okolí, ale vlastně ho plně nevnímáte. Přehlédl vagon a jeho pohled zůstal na mě. Všiml si mého hladového pohledu. Nestihla jsem zareagovat a zlomek vteřiny jsem se mu dívala přímo do očí. Pak jsem rychle ucukla a podívala se někam na podlahu. Neodvážila jsem se zvednout oči zpět. Cítila jsem tu známou červeň ve tvářích. Srdce mi splašeně tlouklo a měla jsem strach se pohnout. Míjely dlouhé nekonečné minuty a mě začínalo docházet, že kolem nich budu muset co nevidět vystoupit. Mohla jsem přejít k dalším dveřím, ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se mám důvod vyhýbat. Takže do toho.

Dveře se otevřely a já se rychle propletla skupinkou. Než se kdo nadál, uháněla jsem ke schodům. Už klidná, protože jsem to zvládla. Opatrně jsem našlápla na eskalátor a otočila se zpět k odjíždějícímu metru. Kousek za mnou šla skupinka lidí, která vystoupila také. Skupinka kluků, kvůli kterým jsem prchala, právě taky došla k eskalátoru, nalodila se a jeden z nich se trhnul a stoupal pěšky. Byl to on. No jasně. Nejsem tady. Jsem neviditelná. Sledovala jsem cestu jakoby nic. Byl by to skvělej plán, kdyby se u mě pan dokonalý nezastavil.

„Slečno?“

Zvedla jsem k němu oči a nechápala. Takhle zblízka byl ještě hezčí. Ty oči, ten úsměv. Odzbrojující. Někdo procházel a on se posunul víc ke mně, aby se uhnul. Topila jsem se v neskutečných rozpacích. Sebrala jsem všechny drobky sebeovládání, které jsem v sobě ještě našla a zeptala se:

„Potřebujete něco?“

„To spíš vy,“ usmál se a něco mi podával. Moje knížka! Jak jsem pitomá. Nechala jsem jí ležet v tom metru.

„Aha. Děkuju. Nevím, jak jsem jí tam mohla zapomenout.“

„Asi vás něco rozhodilo,“ řekl a díval se na mě přímo. Pěkný kvítko, tenhle kluk. Nejen, že mě přesně vyčapil, ale ještě si ze mě dělá legraci. Bude to beztak namyšlenej floutek. Něco jsem neurčitě zamumlala, knihu mu vzala z ruky, protáhla se kolem něj a zbytek schodů vyšlapala. Zůstal tam nehnutě stát sám.

Venku byl mrazivější vzduch. Všechno teplo z vína ze mě už vyprchalo a neurčitě jsem to dávala do souvislosti s tím krásným klukem, který mi zamotal hlavu ještě víc než chardonnay. Pomalu jsem se vlekla ulicí a říkala si, jak se to letos všechno sype. Nikdy mě nečekaly takové Vánoce. Tak smutné, tak málo doma, tolik plné starostí. V ruce jsem svírala knihu z knihovny, kterou jsem zapomněla v tom metru. Vánoce nebudou od Johna Grishama. Přišlo mi tématické si to půjčit. Zastavila jsem se na semaforu a čekala trpělivě, až se rozsvítí zelený panďulák a nechá mě přejít. Zábly mě prsty a tak jsem začala cpát knihu do kabelky, abych pak mohla ruce strčit do kapes. Nahoře vyčuhovala moje záložka, doklad o výpůjčce z knihovny. Moment! To nebyla moje záložka! Otevřela jsem knihu a doklad tam nebyl. Byla tam ale vložená stará jízdenka z vlaku a na zadní straně měla propiskou načmárané číslo. Bezpochyby telefonní. Místo podpisu tam stálo: „Rád bych ti popřál veselé Vánoce. Osobně.“

Na semaforu svítila zelená a já tam pořád stála a dívala se do knihy. Možná letos přece jen budou Vánoce. Konec konců, jeden dárek už jsem přece dostala…

pro vánoční soutěž blogu.cz