Můj život se scvrknul do času a čas do života. Je to jako smyčka. Mám dojem, že žiji víc než dřív. Mám pocit, že jsem ztratila kontrolu nad časem. Každá volná chvíle je pro mě časem na to, co jsem zatím odložila pro něco jiného. A pak se stane, v tomhle momentálním životním šílenství, ta vzácná věc jako dnes. Odřekla jsem posezení s přáteli a vytratila se do malé večerní časové bubliny.
Lebedím si v pelechu. Pod huňatou hřejivou dekou. Po posteli mám strategicky rozmístěný bordel, jehož umístění má zřejmý význam. V první vlně v dosahu časopisy o jídle – Food, Apetit, Albert a hned za nimi Reflex a Respekt. Z druhé strany halda voňavých novin HN, MFd, Lidovky. S blížícími se volbami už jich je celý štos. Nejblíže u ruky právě dočtená kniha, margotkový koláč a veliký šálek s čajem.
Jakkoli se vám to může zdát podivné, všechna média ležící na dosah v mé posteli jsou teď právě součástí mého světa. Food časopisy se mnou kráčí v momentálním pohlcení vesmírem jídla a já zkoumám, jak se vlastně věci mají. Kritické týdeníky a noviny zase zkoumám ohledně voleb, protože jako uvědomělá občanka se chystám volit podle nejlepšího vědomí a svědomí. Navíc mě celý ten politický cirkus a jeho nepřeberná pojetí ohromně zajímá. Právě jsem dočetla Born to run a sahám po další nabídce z knihovničky. A dlabu buchtu, kterou zajídám jahodovým dortem, co jsem si včera upekla k svátku. Mám se skvěle.
Po pár pelešivých pročtených a prolistovaných hodinách mě napadlo – sleduji nepřeberné množství blogů všelijakého zaměření a dost často lidé píší a o jakémsi vlastním hledání, zoufání a přemítání nad životem. Někdy přemítám o tom, do jaké míry se jedná o nářek a do jaké o snahu o řešení. Tohle nedělá zaneprázdněný člověk. Tohle dělá někdo, kdo má až příliš času na přemýšlení o sobě. Člověk je podivný tvor. Vyvíjí se jen pod tlakem. Samo to nešlo nikdy. A ještě podivnější na tom všem je, že tenhle tlak, který způsobuje vývoj, znamená život a uspokojení. A to je něco o co vlastně všichni usilují. Je s podivem, že nejlepší lék na život je o něm nedumat, ale vzít za kliku některých z nabízených dveří. Co tam bude čekat, to je otázka na kterou nikdy nemůžeme znát (ani vymyslet) odpověď, dokud neprojdeme dál.
Před týdnem mi spolužák řekl: „Ty to máš strašně jednoduchý. Ty prostě víš, co v životě chceš.“
A já mu na to odpověděla: „Každej to ví, jenom si to v sobě lidi neumí správně srovnat.“
A tohle jsem vlastně dneska chtěla světu říct. Úplně náhodou, pod tlakem a v časové smyčce, jsem zkusila jedny ty dveře. A prošla jsem. A už vím, co za nimi je.
Gratuluji k svátku i k otevřeným dveřím.
taktéž přeju vše nejleší k úternímu svátku 🙂
Zajídat politiku dortem je skvělej nápad… máme každý den na obědě politickou agitku od mého vedoucího a poobědový dortík je pro mě jediným pozitivním východiskem. 😀
[1]: A to je vzácná vyváženost. 🙂
Tak jsem si dala dohromady dvě a dvě a zjistila jsem, že jsi Terezka a tak aspoň dodatečně vše nej… Měla bych si to už pamatovat, vnučka je taky Terezka. A prošla jsi dveřmi, které se ti zdály být nejblíž a tak je to dobře.
Tenhle článek… vyvolává ve mě rozpor a zároveň nekonečný soulad. Souhlasím i nesouhlasím zároveň.
"Pod postelí mám strategicky rozmístěný bordel…" 😀
Nojo, vlastně, ty si Terka! Přeju jen to nejlepší a ať se ti splní ty nejtajnější sny! 🙂
přede mnou je momentálně tolik dveří, že ani nevím, které si vybrat… a taky… mám hrozný strach většinu z nich otevřít. Protože vím, že za nimi bude kupa další a dalších. A možná jen teď vidím všechno prostě jen moc pesimisticky, protože se toho kolem mě děje tolik…uvidíme časem
Těší mě, když někdo bere život vážně (to ještě neznamená, že nemá smysl pro humor). A těší mě i to, když někdo bere vážně věci politické. Já to dělám taky, i když si z nich každou neděli trochu dělám legraci :-).
Děkuju za tenhle článek, za tu druhou část. Máš pravdu a já se nad sebou zase jednou zamyslela 🙂
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale to cos, řekla je hrozně pravdivý. A myslím, že je dobrý občas si jen tak lehnout a trochu o věcech popřemýšlet.
[6]: Jasně, že jsem to popsala jednoduše a samozřejmě to, co jsem napsala není dogma. Ale myslím, že je jasný, co jsem tím chtěla říct. Taky netvrdím, žít celý život v absolutní presu je ok. To je přece jasné, že ne. Ale chci tím právě říct, že čím víc času má člověk na to, aby se v tom nimral, tím je to horší.
Spolužák má pravdu v tom, že ti co ví, co chtějí a jdou si za tím to mají v lecčem jednodušší, než ti, co zkouší a hledají se, ale klacky pod nohy jsou nám házeny všem… 😉
[4]: částečně máš pravdu, na druhou stranu záleží na prioritách, které mají lidi nastavené. a to není úplně podle okolí. ale já jsem nemyslela katastrofy jako vyšoupnutí z výšky po pěti letech. to je věc, se kterou se dá něco dělat a nezmění ti život od základu. myslela jsem věci jako třeba že se ti dítě zabije v autě… nebo podobné věci, které prostě neovlivníš a to jsou podle mě potom situace, kdy lidi přemýšlí nad životem. teda ty, které podle mě jsou ospravedlnitelné. jenom jsou to věci, o kterých málokdo mluví, takže okolí pak nechápe příčinu jejich "zbytečného přemýšlení nad nesmrtelností brouka". čert seber vysokou, to jde vždycky nějak udělat. ale i to tě přinutí přemýšlet nad tím, co dál a co vlastně chceš. nebo ty jsi nepromyslela další možnosti? 😉
(možná ty komentáře vyzní blbě, ale všechno je myšleno pozitivně a "vyřčeno" s úsměvem 😀
[15]: Myslela jsem právě blogy, kde přesně vidíš a čteš "proč". A to se prostě musíš někdy chytat za hlavu. A ano, určitě jsem možnosti promyslela, ale nestalo se z toho několikanásobné blogové rozebírání a zoufalé volání na všechny, kteří čtou. 🙂
Kéž bych věděla, které dveře. Mám pocit, že se nakonec jenom dostanu oklikou tam, kam jsem se mohla dostat už předtím. Problém je, že stále netuším. Ne, nemám ani ponětí, jakým směrem bych se měla vydat. Říká se, že škola rozhodne o všem. Já pořád doufám, že to zas tak definitivní není, abych se zbytečně nemusela otáčet a nadávat…. 😀