Když jsem koncem střední školy přečetla knihu Na cestě, slavnou a opěvovanou beatnickou bibli, byla jsem velmi zklamaná. Nikomu jsem o tom neříkala, protože „On the Road“ byl, a zdá se mi, že pořád je, pojem. Pro mě ale celý Kerouac ztratil kouzlo a nechtěla jsem o něm ani slyšet. Už nikdy. Jenže zvědavost je dobrodružná vlastnost, co nedá spát.
Román Na cestě je ikonou knižního světa. Je to svatý svitek všech zevlů, ochlastů a lidí, co chtějí bezcílně bloumat životem. Je pravda, že vás nikdo nenechá takovým způsobem pohlédnout do tváře americké pouliční divočiny plné drog a prostitutek. Je to prostě bohémská a neuhlazená kniha o cestě.
Dodnes si pamatuju, jak nám na hodinách cpali do hlavy, že to sepsal za tři týdny na nějakou roli papíru. Tak divoce, jak to tehdy namlátil na stroji, to ale vydavatelný vážně nebylo. Do únosného stavu to dával ještě mnoho dalších let. Osobně dodám, že tu knihu jsem sice přečetla, ale bylo to lámavé prokousávání bez záchytných bodů. Byla jsem ztracená v moři popisů všeho a dialogů, které jsem nestíhala řadit a marně se je snažila členit na významové celky. Přesto to bylo poučné a leccos to vypovídalo.
Jestli mě někdy někdo něco naučil, tak to byl John Steinbeck a poznání, že není dobré dělat názor z jedné knihy. Hrabala jsem se právě v přecpaných regálech plným zatuchlých knih a mezi jinými na mě vypadl malý paperback. Dharmoví tuláci. Slyšela jsem o nich jen letmo někoho mluvit. Už jsem měla vybranou celou krabici knih (17!) a tak jsem usoudila, že když už antikvariát drancuju, tak jedna kniha navíc mě nevytrhne. A tak číslo 18 s nápisem Jack Kerouac putovalo do mé sbírky. Musím si přece rozšiřovat obzory.
A svět se otočil a změnil.
Okouzlil mě. Navodil ve mně pocit, že chci utíkat ven, někam pryč, do hor, najít smysl pravdy a prázdnoty a najít pointu života v nepromyšleném haiku. Už to nebyla změť bezcílnéhou toulání. Tady mělo každé stoupání smysl. Popisy přírody mě nutily čichat ve vzduchu jarní vůně a toužebně hledat v kalendáři volné místo, které bych mohla obětovat cestě na nějaký kopec, kde budu poslouchat jen svoje myšlenky. Zen, zabalený do divokých hor.
Jack Kerouac pro mě dostal jiný rozměr.
Našla jsem ho v přírodě. Trochu osamělého pijana a básníka, který hledá na cestě svůj život.
A přitom cesta a on jsou jedno.
Zajímavý že to bylo sepsaný za tři týdny:O
Jsem celkem trpělivý čtenář, slouskal jsem už dost věcí čtenářsky hodně náročných, ale knihu Na cestě jsem třikrát rozečetl a nikdy nedočetl. Prostě mi to nejde; není to text pro mě.
[2]: Na cestě se vážně nedá. Je to nečleněnej běs. Proto jsem byla tak překvapená, když jsem četla ty Dharmový tuláky. Jsou skvělí. 🙂
tady ten směr mi vždycky přišel děsivý a z nějakého záhadného důvodu jsem neměla potřebu jej poznat. možná… že máš pravdu. možná, že bychom neměli zatracovat něco, co jsme nepoznali. možná, že ti budu věřit a zkusím si to přečíst. Na cestě teda ale asi ne 😀
Jednou jsem měla Cestu v ruce v knihovně, to jsem byla Kerouacovi zatím asi nejblíž. Tahle odbočka na mé čtenářské cestě mě teprve čeká.:)
Podobnej postoj mám k Paní Dallowyový. Přečetla jsem to snad až napotřetí, po kouskách. Ale vnímala jsem fakt každý slovo. A jednou snad dojde i na ty další.
[6]: Název blogu je životním motem, v angličtině zůstal protože při založení měl blog sekce anglicky. Předsevzetí o studiu angličtiny mě později pustilo, ale název blogu jsem už měnit nechtěla, když tu byl tak dlouho na očích.
Upřímně, plánuju si přečíst Na cestě. Ale jak tak tady píšeš, začínám o tom pochybovat. 😀 Ale ano, nebudu dělat názor z jedné knihy. Díky tomu jsem ještě nezavrhla Fitzgeralda. 😀
Na cestě mě taky zklamalo, nebylo to nic než smutnej, bezcílnej, smutnej a depresivní život beze smyslu. Přečetla jsem to, ale vážně to ve mě zanechalo jen pocit, že nic nemá smysl. Paříš, někam jedeš, za něčím dobrý, úžasným, za nějakými dobrými lidmi, ale nakonec je to vždycky ´jenom smutný a tak musíš jet zase jinam. No… ale tohle znělo… docela lákavě.