Jak jsem se seznámila Johnem

Začalo to, když mě učitelka vyčapila na střední v hodině češtiny, jak si pod lavicí čtu a nedávám pozor. Tenkrát to byl svět Mika Waltariho v podobě Egypťana Sinuheta. Místo aby mi vynadala, začala se vyptávat, jestli se mi to líbí. Byla nadšená. Netrvalo to dlouho a přišla za mnou s knihou, kterou si musím přečíst. Bude se mi líbit, byla si jistá. A tak ke mě putoval Obraz Doriana Graye od Oscara Wildeho. Byla jsem unešena. Naprosto skvostné a fantastické dílo. Strhlo mě a obrátilo ve mě pocity všech druhů. O tom však zase jindy.

Když tedy přišla znovu a tentokrát s knihou O myších a lidech, poděkovala jsem a spěchala se začíst. Věřila jsem jejímu úsudku. Ale byla jsem trochu zklamaná. Nevěděla jsem proč. John Steinbeck byl pro mě zvláštním případem. Znáte ten pocit, když se vám kniha líbí, ale nevíte jak ji uchopit? Přesně v tom jsem vězela. Nebyla jsem si jistá. Byla to jednoduchá kniha, krátká, nijak složitý jazyk, žádná filozofická úvaha, prostě klidné čtení. Na těch pár stranách se ale vyskytovalo něco těžkého a pro mě v té době neuchopitelného. Bylo to uvnitř, ve významu těch jednoduchých vět. A tak jsem Johna Steinbecka odložila k autorům zajímavým, ale neprahla jsem po něm více. Trvalo to čtyři roky než jsem se s Johnem setkala znovu.

---

Tentokrát to bylo o Vánocích. Po stromkem jsem našla Toulky s Charleym. Krásný přebal. Lákavá podoba. Ale autor mě odrazoval. Nechtělo se mi zakousnout se. Pořád jsem myslela na Lennyho a nechtěla jsem do té řeky vstoupit dvakrát. Trvalo to rok než jsem jí otevřela. A jen protože knihy které dostanu vždy přečtu. A tak se to stalo, TADY je ten moment, kdy jsem mu propadla. Hltala jsem jeho názory v tomhle tak podivuhodném cestopise. Putování v karavanu po americkém kontinentě bylo fascinující stejně jako pudl Charley, který tomu dodával oddechový zábavný ráz. Mohlo se to zdát. Ale kniha je to hluboká. O všem, co autor potká, o lidech především, přemýšlí tím hlubokým moudrým způsobem, pohledem člověka, který prožil život za který se může postavit. Jasné hodnoty vyzařují z jeho jednání i slov. Zejména mi uvízla v hlavě scéna před školou, do které ve vyhrocené době vstupovaly černošské děti. Nekonečné emoční rozbouření.

Tehdy jsem si řekla, že ten chlap ví, co dělá. Má dar a já bych ho měla odhalit. Šla jsem do antikvariátu a koupila si Toulavej autobus. Už jsem Johnovi věřila. Nezklame mě. A tak se taky stalo. Zase to byl příběh neobyčejný. Keroacovský toulavý boty, charisma a atmosféra o níž by se dal napsat další román. Ta kniha mě naučila hodně věcí. Člověk se nehrne dopředu. Lidstvo ano, ale člověk ne. Dnešní obyčejný člověk nedokáže sestavit počítač, ale také ani zabít a stáhnout zvíře. Je bez společenství odsouzen k záhubě. Je dobré si někdy uvědomit vlastní bezvýznamnost a ponořit se trochu víc do soukolí okolností chodu světa.

Uvrhlo mě to celé do chtíče. Do neúprosné touhy znát ještě více z toho neobyčejného člověka. Co víc ještě mohl napsat? Co víc by se mnou mohlo ještě pohnout? Chtěla jsem jít dál. Číst slova, která podle mého mění svět, úhel pohledu a mysl se v nich topí a zároveň je pije. A tak jsem tu. Uprostřed knihy Hrozny hněvu. A hněvám se, protože mnou ta kniha zmítá. Nedokážu pochopit, jak mohl ten chlap ze slov vytřískat ten rozměr. Chce se mi u té knihy brečet, ale její vyschlá a prašná hrubost reality mě poráží a nedokážu nic, než se modlit, aby zvítězil nesmysl. Protože jen tak by se svět mohl stát lepším. Jen tak bych mohla doufat v krásné konce. Nečekám to. Je to kniha, která mě pohltila nejvíc z toho, co jsem od něj četla. Je dobře, že jsem začala něčím jiným. Možná bych byla po tomhle tak otřesená, že bych se k němu nevrátila. Je to kniha zemitá a o zemi a o hodnotách, které dávno zmizely. Je to kniha o tom, že se naše ruce nedotýkají půdy a tak neznáme hodnotu chleba. Je to o rodině, která v našich světech plní úlohu nejisté jistoty a nakonec je to o nás, o lidech.

John Steinbeck vůbec ve všech dílech má sklon psát o lidech. Přemýšlet o nich, o důsledcích jejich úvah a o dopadech lidí na lidi. V poučkách najdete něco o sociálním cítění, ale dokud to nepřečtete, nepoznáte ten rozměr. Dostal Pulitzerovu cenu. Dostal Nobelovu cenu za literaturu. Ale nejvíc toho od něj dostanete vy. Tak čtěte…

Američan John Steinbeck žil v letech 1902 – 1968. Vystudoval historii a literaturu na Stanfordu. Je držitelem Pulitzerovy ceny (1940 Hrozny hněvu) a Nobelovy ceny za literaturu (1962).