Václav Havel

Václav Havel

“Terez, si v pořádku?” napsala mi Lucie 18.12.2011. Věděla, že u mě to bude trochu jinak než u ostatních. Totiž, že já to mám trochu jinak. Že právě zemřel člověk, kterého jsem měla zatraceně ráda a byla jsem si tím jistá i před tím, než odešel..
Ten den strhl obrovské davy. A další dny se přidávali další. Lidé chodili zapalovat svíčky a národ truchlil a byl pohnutý, jako za posledních skoro dvacet let nikdy, ačkoli poslední desetiletí bylo s Václavem více nesouhlasu než souhlasu. Jenže ve všech se ten den něco pohnulo, protože to znamenalo konec. Konec jedné éry a definitivní vstoupení do éry nové. Padla poslední velká osobnost našich dějin.

Měla jsem to skutečně ještě trochu jinak. Mluvila jsem o něm často. Měla jsem vždycky pocit, že naše společnost potřebuje velké osobnosti a že jich máme po čertech málo. A toho mála, co máme, si vůbec nevážíme. Hledáme chyby a hledáme odsouzení hodné vlastnosti, protože jsme prostě takoví, Češi, nic nám není dost dobré. Pan Václav Havel pro mě představoval symbol. Víte, nebyl to on, kdo by to celé zvrátil, změnil systém a vůbec to celé zpunktoval. Sametová revoluce nebyla “havlovská revoluce”. Necením si ho jen jako prezidenta nebo dramatika, ale především jako člověka, protože jeho charisma a hlavně lidskost nás kdysi dávno dokázala spojit. Spousta lidí utekla před komunistickým režimem do zahraničí, ale já si víc vážím těch, kteří byli ochotni tu v příkoří nějak smysluplně žít a neopustili zem, která jim byla rodnou. Žít v nesvobodě, když chcete mluvit o pravdách, to není med.
Když už tu byl, jako prezident, vytýkala se mu až příliš velká orientace na Ameriku, bombardování v Jugoslávii, amnestie, bylo toho víc. Ale Havel nikdy nebyl politik. Uvažoval prostě lidským způsobem jako normální sečtělý běžný občan. Objevilo se na něj tisíce kritik i po smrti. Lidé si stěžovali, že už je to moc, moc truchlení, moc lidí, moc Havla. Ale šlo s tím něco dělat? Bylo to spontánní projevení něčeho, co v nás tiše dřímá, aniž bychom to tušili. Je to odkaz historických událostí naší země.
Velké historické proměny, velké otřesy společností, tyhle události rodí velké osobnosti. Se zrodem naší republiky se objevil Masaryk. Symbol naší svobody, vymanění se z područí cizích zemí. A pak je tu Havel. Symbol konečné svobody, slov, myšlenek, nás. Učitel nám pouštěl na střední záznam dění v roce 1989. Dívali jsme se na obrazovku a stál tam několika tisícový dav a cinkal klíčema. A můj učitel dějepisu ukázal do toho davu a řekl: “Tadyhle někde jsem i já. To víte, kolem nás kráčely dějiny.” A tahle věta vystihuje moment. Cítili jsme, že dějiny jdou právě teď přímo kolem nás. Tenhle zlom zrodil Havla jako symbol.
Můžete ho odsuzovat. Můžete ho nenávidět. Můžete mu vyčítat chyby. Já nic takového udělat nemůžu. Mrzí mě, že si dneska lidé neváží tak základních věcí. Studuji na vysoké škole jaké chci a mohu jet do zahraničí, kam se mi zamane. Věci pro nás tak samozřejmé.
Moje vzpomínka na něj je provázaná s každým dnem rozhodování, kam se bude můj život dále ubírat. Je symbolem možnosti volby. Moje vzpomínka na něj znamená, že odešel někdo, koho jsem měla ráda. Moje vzpomínka znamená, že poslední český hrdina padl a že mi budou už navěky chybět velké myšlenky a velká slova. Optimistická vize člověka, který obětoval svoji svobodu. Nikdy nechtěl být úředníkem a vůbec ne prezidentem. Chtěl psát hry, věnovat se divadlu, věnovat se životu.
Nemyslím, že měl vždycky pravdu. Nikdo z nás nemá vždycky pravdu. Člověk dělá chyby a často se mýlí, což je vlastně jeho podstata, podstata lidskosti a důvod k odpuštění. Neomylný život by byl prázdný. A na prázdný život nestojí za to vzpomínat. A proto v nás, když už nic jiného, by měl zůstat Havlův odkaz.
Totiž, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

7 Replies to “Václav Havel”

  1. Zrovna nedávno jsem si prohlížela na YouTube videa s Václavem Havlem krátce po jeho nástupu do prezidentské funkce. Bylo v nich opravdu znatelné, že není politik.

  2. Byl to holt pravdoláskař. 🙂 A je fakt, že jeho romantizující pojetí politiky je neopakovatelné. Můžeme být rádi, že zrovna o něm lidé (čímž tě beru za příklad) dokážou tak mile nostalgicky psát.

  3. Z článku je vidět, že sis V. Havla vážila hlavně jako člověka a ten závěr – ten nemá chybu. Pravda je, že byl v něčem první a určitě také dělal chyby, ale jak píšeš, kdo je nedělá. Nikdy se jeden člověk nezavděčí všem, to vidíme na tom dalším a nastávajícím prezidentovi.

  4. Velmi pěkně napsaná vzpomínka. Mě osobně moc mrzí, že se z té "pravdy a lásky" v mnoha uších stala fráze. A vysloveně mi vadí, když někdo to sousloví považuje za hodné posměchu. Václava Havla jsem si v mnohém vážil a v mnohém jsem s ním nesouhlasil. Kupodivu, u jeho následovníků v úřadu nesouhlas pokračuje, zato to "vážení" mi dává mnohem víc práce :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *