Mám otevřené okno do zahrad a poslouchám vzduch. Vlní se a je slyšet, jak někde v dálce mizí motorka. A vůbec, celý ten šum je… letní noc. Čistá, v očekávání bouřky. Napnutý vzduch visí na vlásku, jen čekám, kdy se zvedající vítr utiší a zem zaplaví kapky. Čekám na ně. Pak nazuju sandálky a vylezu nahoru do parku, abych se mohla bosýma nohama rousat v trávě. Potřebuju bouřku. Ne jen venku.
Mám teď období jakési rozpolcenosti. Vnitřní boj.
Velmi dlouhý stabilní klid mi nesvědčí.
Nemůžu se rozhodnout, co potřebuji víc. A hlavně co nepotřebuji.
Už dlouho mám stejnou práci. Rok a půl. V září budu moci říct, že jsem s někým byla osm let. Jeden rok bydlím s klukem. Jeden rok mám kocoura. Sedm let studuji vejšku. A tím vším si připadám zatížená. Nehorší na tom mém rozladění mysli je to, že bych strašně potřebovala někomu vyložit, co se mnou je. A nemám komu. A nemám co. Je to fascinující, že má člověk s kým jít do hospody, ale nemá s kým jít mlčet.
Ticho s někým je věc, kterou velmi postrádám. Jsem věčně ukecaný tvor. Dokážu se bavit úplně s kýmkoli, hlavně protože jsem schopna veškerou konverzaci obstarat sama. Na druhou stranu, dost často mluvím proto, aby situace nebyla tísnivá nebo nepříjemná. Najít někoho, s kým nemusíte prázdno vyplňovat, ale kdo ho ocení a pochopí, je složitá věc.
Začínám si myslet, že jediný, kdo je schopen sdílet ticho, jsem já sama. A přijde mi to jako smutné zjištění.
Jsem velmi nerozhodná a o to víc zamlklá k okolnímu světu. Všechna rozhodnutí, která musím promyslet, chci říct a mlčet o nich, jsou ale možná jen nezávažné chmýří. Možná je čas odfoukne a já se nehnu z místa.
Dva dny zpátky jsem napsala kamarádce do zprávy: „…Tak si říkám, jestli nemá pravdu, jestli nejsem jen velká kecka, protože je tolik věcí o kterých mluvím a pořád jsem je ještě neudělala.. no.. jestli já nejsem třeba srab nebo jestli se jen nenechávám vézt místo abych kráčela sama.“
To je přesně tak. Vezu se s davem. A teď potřebuji udělat kroky do prázdna, vybočit z řady, stereotypu. Z davu, který mě někam tlačí. Davu, který mi tvrdí, se takhle je to super. A já s ním souhlasím, protože se to sluší a přitom bych tomu davu mnohem radši odpověděla všeříkajícím tichem. Ticho chce velkou odvahu. A porozumění.
Karel Plíhal ve filmu Rok ďábla říká, že mlčet je dobré, aby člověk slyšel melodie lidí.
Vždycky mi zůstane na rtu a mysli otázka, jestli je někdo, kdo uslyší mou melodii.
A co když ne? Co když je moc tichá?
Nebo nenajdete nikoho, kdo by s vámi mlčel a uslyšel jí?
Přítel s tebou nemlčí?
[1]: Tak můžete zkusit mlčet společně!
Ničí melodie není tak tichá, aby ji to správné ucho neslyšelo.
Děkuji ti za ten článek, díky němu jsem asi pochopila jednoho člověka v mém okolí, se kterým jsem ticho neuměla sdílet…
??? Chmýří… Stará dobrá vyjmenovaná slova :).
Jak moc rozumím…. a mám asi tak milión věcí, co k tomu říct a napsat. Ale stejně obě víme svoje, a tak bude asi lepší to promlčet v sobě. V těhle článcích mám pocit, ze zrovna sdílené mlčení by byla jedna z věcí, které bych s tebou mohla dokázat.
Hmm, tak tohle se čte dobře, ačkoli je to takový filozofický 🙂
[6]: Vůbec není nejdrzejší. 🙂 🙂 Kdo ví. Tohle je ta otázka blog versus realita. 🙂
Tohle je bohužel jedna z "chorob" dnešní doby. Lidé mají pocit, že musí pořád mluvit, aby se ostatním zavděčili, připadali jim zajímaví, aby si nepřišli nudní… bojí se ticha a toho, co ticho znamená, a sice to, že je mnohem mocnější a "obsahovější", než miliony prázdných slov. Všichni mají tendence ticho nějak vyplňovat, rádiem, televizí, hudbou… ale být chvíli v tiché místnosti, to vydrží jen málokdo. Já mám práci, kde se pořád něco děje, pořád někdo mluví, hučí to tam jako v úlu a doma si pak užívám ten klid, samotu, to, že na nikoho nemusím mluvit… je to úleva. Při čtení tvého článku jsem si vzpomněla na myšlenku z jednoho filmu, která sem výborně pasuje – lidé se bojí mlčet a být v tichu, protože pak musí být jenom sami se sebou…. A je to pravda.