Tam kde končí koleje

Trocha mé poezie o Novém Údolí

Vzpomínáte si na verše z Máchova Máje? Já už vím, že bělavé páry a blankytné nebe není jen v okolí Bezdězu. Znám místo, kam jistě Klostermann zabloudil, když psal o lesních samotách.

Hluboko v lůně Šumavy, kde stěží potkáte živáčka a kde končí koleje, které dál nevedou. Na takovém místě jsem strávila celý měsíc prázdnin. Robinsonovský měsíc na překrásném místě, které jsem dostala možnost poznat tak, jako nikdo jiný. A právě tam bych vás teď ráda vzala s sebou.

Když jedete vlakem od Volar směrem na Stožec, blýskají se před vámi z rána koleje zasypané krůpějemi rosy. Mohutné smrky se nad vámi sklání a vůně jejich jehličí tiše a šumivě mámí. Cítíte sladký vzduch, co nutí k hlubšímu nadechnutí. Louky mezi shluky stromů zvou k posezení, ale tam, kde lehají trávy k zemi, jen těžko bývá projít suchou nohou. Naopak, kde trávy hrdě tyčí své stvoly, můžete spatřit letmý hravý pohyb stébel, jak lehký větřík drnká do strun nebo jak se černá zmije těmi místy klouzavě proplétá, stejně jako páry plížící se od Vltavy.

Čím blíže jste údolí, tím více zachytíte melodií, barev a vůní. A pak jste tam. Je poledne a slunce se třpytí na neposedných vlnkách Vltavy. Ta se vine tím malebným krajem a krájí ho na dvě poloviny. Její hladina zuří, skřípe, zurčí, prská, sípe, křičí, naříká, jásá a hlavně volá na vše kolem a především na vás. Každého osloví tak veselým a hravým tónem, že těžko nepodlehnout. Vnoříte ruku do jejích lesklých ledových peřejí. Chvilku vás zalije chlad, ale v srdci? Jako by vám vybuchla sopka, jejíž láva se rozlije celým vaším tělem. Říká se tomu – radost. Vítr v korunách stromů vykouzlí potlesk a vám zbyde na tváři slastný úsměv.

Pak se vydáte na odpolední procházku sotva znatelnou lesní pěšinou, kterou snad vyšlapaly srnky a zvěř, co z večera chodí do těch míst pít. Půjdete místy, kde jsou stráně modré, pokryté borůvčím, kde lesní jahůdky sladce pošimrají a zavoní jen pro vás. Nebe je jako bez konce a jeho modř utíká všemi směry a pohlcuje vše. Celý ten prostor vás oslní a zavře do sebe. Kdo sem najde cestu, už se mu nechce vracet zpět.

Padne večer. Zlatý obzor přechází do v oranžovou, až se sytě zbarví do ruda. Nachová záře dálných mraků se odráží ve všem, co spatříte. Neposedně tančí po zurčící neklidné vodní hladině, klouže po těžkých stéblech lehajících travin, proplétá se voňavým zvlhlým jehličím a zakusuje se do rozpukané kůry borovic. Vzduchem se line vůně pryskyřice a je zatěžko odtrhnout zrak od krvavého obzoru. Kopce v dáli však hoří už jen chvíli a pak pomalu dohasínají. Na krajinu potichu sedá tma. Tiše se plíží a obklopuje každý kout i zákoutí. Stíny se dlouží a jdou temnotě vstříc. Poslední rudé záblesky dávno zmizely a tma vše pohltila.

Za temných nocí na nebi, jako lampičky pro pocestné, rozkvétají zahrady plné jiskřivých smutných hvězd. Krajina se najednou mění. Nehřeje, ale naopak studí a stoupá z ní chlad. Studená Vltava volá teskně v dálky a její vzlyky se nesou dál a dál. Srnky již vyběhly do luk a svá kopýtka kladou tak lehce, jako by se snad ani nedotýkaly země. Bledý kraj vypadá smutný a mrtvý, ale je v něm ukryt život. Ve skrytu noci se odehrávají příběhy života a smrti. Lesy ožily.

I vzduch se mění – jako by sám dýchal. Stojíte-li na kolejích a hledíte do změti černých šmouh, obklopí vás tajuplné mrazení. Bledé světlo hvězd na vás rozsype svůj hvězdný prach. Uvidíte víly, rusalky i noční skřítky. Dost možná, že se na chvilku stanete jedním z nich. Budete tančit po mechových bocháncích, ucítíte lehkost svých nohou a chladný průzračný vzduch vám způsobí nezadržitelnou závrať. Budete chtít zůstat tady, okouzleni v lůně přírody.

Jenže když se posadíte na starý trouchnivý pařez, spatříte náhle chuchvalce husté mlhy, líně se válející v lukách. Třpytivá tráva těžce leží nasáklá rosou. Zvuky nočního lesa se uloží ke spánku a probudí se ptáci. Tma se roztrhá a slunce jako malíř vymaluje svými paprsky lesy i louky, vysuší koleje a rozpustí mlhavou přikrývku.

To už se krajem nese pískání stožecké parní mašinky. Parní stroj supí a těžce oddychuje. Slyšíte bzučení, šum vody… a ten pocit, který vás obklopí – snad jako kdybyste se znovu narodili. A to se vám může stát právě jen tady v té šumavské samotě. Zapomenutý kraj bez lidí, kde ještě potkáte parní mašinku. Nové Údolí. Na to místo mi zbyly jen vzpomínky, pár fotek a naděje, že se tam snad zase jednou vrátím, do těch míst, kde končí koleje…