Otázka přátelství. Věc, která mě aktuálně velmi trápí. A vyvolává ve mě rozporuplné emoce. Člověk by nevěřil, jak je v nějakém normálním věku těžké, mít někoho, na koho je spoleh. Nebo mít někoho.
Zakopaných psů je hned několik. Přesuny, party, drahé polovičky.
Pokud jste vyrostli v jednom městě a máte tam partu nejlepších kamarádů, většinou ještě ze základky, je to perfektní věc. Spojila vás léta šibalství a neplech. Zůstane to ve vás. Vzpomínka na dětství. Když se vrátíte do své domoviny, jsou tam. Často jsou už trochu jiní, zajímají je jiné věci, a jak jste spolu málo, osobní pouto pomalu vyprchává. Zůstává nostalgie.
Studovali jste nějakou střední školu a vejšku a z obojího máte taky okruh přátel. Jenže ti jaksi po ukončení vzdělávacího ústavu prchli do světa nebo alespoň zpět do svých koutů republiky a slibovaná přátelství se přetavila v sem tam like na facebooku.
Studuji další dvě vejšky, žiju v Praze, brigádničím. Je kolem mě spousta lidí. Přesto narážím na problém, že když chci něco podniknout, nemám s kým. Všichni moji aktuální spolužáci, potenciální noví přátelé, mají přítelkyně a nemůžou si courat venku jak malí. Nevím proč a nedělám to schválně, jen mě to táhne víc ke klučičímu přátelství. S holkama se neumím tak dobře bavit a nikdy si nepřipadám úplně v pohodě. Na druhou stranu jít na pokec nebo výlet s klukem, který má doma svojí slečnu se ukázalo nemožný. Je to jako epidemie. Něco je ve vzduchu. Všichni někoho mají. Jsou vázaní a svázaní. Nemohou. Jen já jsem svázaná tak, abych mohla kamarádit. Nikdo to nechápe.
Od podstaty je pro mě přátelství důležitější než láska. Já vím, že to může někomu znít hloupě a nepochopitelně, ale mám to prostě tak. Viděla jsem rodiče, a pak ty další a další a život mě naučil, že svatba přejde v rozvod jako nic a láska sice věčná být může, ale nemusí. Co je ale jisté, že i když se rozvedete třeba třikrát, pokud máte nejlepšího kamaráda, bude vám stát po boku celou dobu. Rozvod s nejlepším přítelem a partou kamarádů zase až tak častý nebývá. Z toho pro mě plyne životní ponaučení a trochu jiné hodnoty.
Co je problém… Není moc lidí, co by to mělo jako já. Nechápou, co hledám. Nerozumí, proč je obtěžuji něčím takovým jako „Je hezky, pojď ven.“ S původníma kamarádama jsem v kontaktu minimálně, protože teď žiju jinde. Domů se moc nevracím. A tak začínám od píky. Jako když přijdete první den do školky. Hledáte někoho, kdo vás zatahá za rukáv a nechá hrát s legem na svým vlastním plácku. Jenže to není jednoduchý. Ukázalo se totiž, že všichni mají svý plácky obsazený.
Je to ironie. Zítra jdu na výlet. Vezmu batůžek, svačinu, foťák a vydám se na celý den ven. Marně jsem sháněla po Praze duši, která by byla ochotná vyrazit jen tak ven a strávit cestu lesem tlacháním o životě a o nesmrtelnosti chrousta. Nikdo nemá čas na nové přátele. Všichni mají svých dost.
Tak zase sama.
Pojď courat se mnou. Sice nejsem kluk, ale couračky jsou super…
Kdybys věděla, jak ti rozumím! Ono je to s těmi vztahy takové strašně nejisté a prapodivné, a to celkově. Ať už přátelství, tak milostné vztahy jsou dnes otázkou určitého časového úseku a pak? Pak kdo ví, většinou to končí tak, jak jsi napsala. Už ani nevím, jestli nad tím hlavu ztrácet, nebo se tomu smát, někdy je vážně nejlepší mít třeba "jen" jednoho opravdového kamaráda, se kterým klidně půjdeš courat do deště..
Máš pravdu, tohle má každý nastavené trochu jinak. I proto už jsem se ve většině svých aktivit "individualizoval" 🙂
Asi to tak je no…Já osobně se pořád scházím s přátelí se základky i se střední. Sice ne se všemi, ale stejně je to fajn. Na výšce mám taky pár přátel, se kterými můžu něco podniknout. Jsem za to moc vděčná !!
Vnímám to taky… Zadaný holky prostě vejletěj jenom se svými kluky. Případně s partou, kde je každý v páru. Nic proti tomu. Jen mě občas sejří, že nikdo nechápe, proč mám chuť jet do hor a do skal i s někým mimo Pekelnika 🙂
Jsi dobrá, že jsi tu duši vůbec sháněla 🙂
Kam jsi nakonec vlastně vyrazila a cos měla dobrého?:)
Tak to chápu a je to pořádně smutný, když si to vztáhnu na sebe. Dřívější parta, se kterou jsme dělali lumpárny, už mě nechce, protože jsem se s jedním z nich rozešla, takže v původním městě jsem dlouho nikoho neměla. Ale přeju ti, abys někoho potkala, protože mně se to teď ke stáru taky poštěstilo a je to fakt super pocit, když máš s kým zajít jak na kulturu, tak do hospody.
tohle zažil asi každý, bohužel… Vše, co jsi napsala, je pravda. Člověk za svůj život pozná obrovskou kupu lidí, ale jenom pár jich zůstane i v dospělosti. A když zůstanou, tak stejně jenom "omezeně". Já myslela, že mám ono přátelství, které drží už od školky. Ale lidé se mění a na poslední akci jsem měla sto chutí odjet, protože ona kamarádka přičuchla k trochu jinému stylu života a já byla z její proměny víc než rozčarovaná. Taky o tom chystám článek. Přeju ti, abys brzy našla takového přítele, který ti bude vyhovovat a se kterým budeš moct prožít všechno to, co bys chtěla 😉
[5]: Je to přesně tak jak píšeš.
[10]: Já mám všechny výlety spojený s jídlem. V práci už se mě ani neptají, kde jsem byla, ale co jsem jedla 🙂 Lomy Amerika – srnčí na smetaně v podkarlštejní a s dršťkovka v nádražce na smíchovským nádraží 🙂
Taky tomu nerozumím, proč se častěji jeden z páru nerozdělí a nepůjčí svoji druhou polovičku na výlet s osobou opačného pohlaví. A stejně tak naopak samozřejmě. Máš moji morální podporu! 🙂
[10]: Taky bych si dal řízky!
Čím to, že jsou všichni svázaní? Mají závazky a když je nemají, tak se všichni diví.
No, kéž bych měla takovou spřízněnou duši. Takovou, která by bydlela poblíž a ne přes půl republiky. Všude tuna známých, ale nikdo, kdo by měl čas na víc, než jen zběžné "Ahoj, jak se vede?" když se potkáte na ulici.
Nenávidím toto klišé, ale musím priznať, že viem, čím práve prechádzaš. Tiež nechcem byť jedna/jeden z tých, ktorí ťa len oboznámia s tým, ako ťa chápu, no je naozaj ťažké hľadať riešenie na takéto situácie v živote. Ľudia naozaj prichádzajú a odchádzajú, strieda sa to ako na kolotoči, a na ľudí, ktorí sú nášmu srdcu naozaj blízky, treba mať šťastie. Práve preto si myslím, že je to také ťažké, nájsť niekoho, kto človeka úplne pochopí a doplní niečo prázdne v človeku samom. Pane Bože, idem stráááášne hlboko, ospravedlňujem sa! Len som nechcela napísať iba to, že ťa úplne chápem, pretože to napísalo už x ľudí predo mnou, a napokon – asi ti to veľmi nepomáha… Každopádne však treba myslieť pozitívne, pretože keď máme veselú myseľ, priťahujeme k sebe aj veselých ľudí 🙂
Ahoj, reagujem síce neskôr, ale presne viem, aké to je. Totiž je jedna vec mať sebe naklonených ľudí, ktorí by pre teba aj niečo spravili a mať s kým ísť von, na prechádzku a podobne. Pracovné vyťaženie, iné partie, vzdialenosť, "reťaz" od polovičky, všetko to môže zredukovať počet ľudí s ktorými sa reálne dá niečo podniknúť až na minimálny počet, či nulu. No súcitím s Tebou. Veci, ktoré vadia mne som spisoval v článku Priateľstvo v súčasnej dobe a v rovnomennom s poradovým číslom 2. Tam som veľa spomínal aj nezodpovednosť, ktorá tiež vie zničiť priateľstvo, a podobným témam sa ešte chcem venovať. Nedávno mi kamarát spomenul zoznamku Badoo, ktorá vraj má zohľadňovať aj záujmy, aj vzdialenosť pobytu, teda by to mohlo stáť za pokus.