Je to už asi měsíc a půl. Vypravila jsem se do Dubí v severních Čechách. Takový malý výlet. Jen já, foťák, tatranka a jízdenka na vlak. Cílem byla bývalá dětská psychiatrická léčebna někdy přezdívaná Tschinkelova vila. Dnes už v podstatě ruina. Trocha urbexového dobrodružství…
Mělo mi být jasné, že je to něco prokletého. O lesním zámečku s ponurou minulostí jsem se dočetla na urbexových stránkách a říkala si, že to musím vidět, než to tam všechno půjde k zemi. Najít přesné místo stálo jen málo hledání a než jsem se nadála, nařizovala jsem budík. Jak to tak u mě bývá, hned první bod programu (tedy vstát) selhal.
Nezaspala jsem o moc, ale faktem je, že hned první spoj mi ujel. Hodinu jsem mrzla na liduprázdném nádraží a říkala si, jestli to nemám zabalit. Kdepak. Jsem dobrodružná holka. Nakonec jsem přeci jen vyjela. Když jsem dorazila do severočeského města, byla jsem zaražená. Nejen, že mrzlo a já byla už z autobusu prokřehlá, ale lidé, kteří se kolem mě pohybovali, byli tak zvláštní, že jsem na zastávce městské ani nechtěla vytáhnout foťák (na překrásnou budovu vlakového nádraží). Bála jsem se, že mi ho někdo ukradne a mě posléze také.
Nasedla jsem do městské a přála si, aby mi něco intuitivně řeklo, kdy mám vystoupit. Instinkt zafungoval. Vyhoupla jsem se ze dveří rozhrkaného autobusu a došlápla akorát do mokré a špinavé hromady sněhu u kraje silnice. V hlavě jsem měla jen cestu domů, myšlenku na krb s ohněm a kakao. Místo toho jsem se vydala na cestu do šedivého kopce. Nějaká dvojce cikánů kouřila u protějšího vymláceného okna a koukala na mě. Neotáčela jsem se. Obešla jsem bránu, sotva visící starý plot a kolem ponurých rozmlácených lamp stoupala dál. Pomalu se vynořovalo torzo staré vily, ke které jsem se obloukem pomalu blížila na stejnou úroveň, až se přede mnou vynořila celá, smutná, v plné kráse.
Chvilku jsem se rozhlížela. Jít dál se mi nechtělo, jít pryč, když už jsem až tady – nemyslitelné. Nadechla jsem se a vešla nenápadným bočním vchodem. Vnitřek byl kompletně vysídlený a zničený. Nezbylo nic. Jen ponurá atmosféra. Sem tam kapání a skřípání, kterým vítr dával domu najevo, kdo je tu pánem. Vystoupala jsem po zbytku schodů až nahoru, prozkoumala každý kout a pak… s pokorou odešla.
Co bude dál? Nevím. O záchraně pochybuji.
Komu však věřím, je gravitace a příroda.
Dřív nebo později bude jasné, kdo vyhrál.
Pěkné fotky, i pěkná reportáž. Máš můj obdiv, žes do takového baráku vlezla, jak vidím ten vnitřek, bála bych se, že tam bude žít i něco víc než jen krysy a podobná havěť.
Pěkná článek i fotky. Mají tu správnou děsivou atmosféru toho místa. Úplně jsem cítila mrazení v zádech, když jsem si článek četla a pak si prohlížela fotografie.
Pěkně hororová zkušenost a fotografie také. To ses tam vydala sama?
[3]: Byla jsem tam sama. Měla jsem strach, aby tam někdo nebyl, ale na druhou stranu, byla tam tak neskutečná zima a profukuje to, že to asi přes zimu není nejvhodnější místo. Nějaké pozůstatky tam ale byly, takže předpokládám, že tam nějaký bezdomovec asi také pobýval, třeba v létě.
Úžasný, viděla jsem ji v knize urbex a strašně jsem ji chtěla navštívit, společně s dalšími zmíněnými místy, úžasný místo pro focení, přesto to chce odvahu, aby se tam člověk vydal.
Musím se přiznat, že bych se tam asi sám neodvážil. Jak jsem se dočetl na internetu, vila má za sebou temnou minulost.
Brrr. Tam by mě nedostali ani párem volů. A samotnou už vůbec ne. Jednou by tam něco vrzlo a další návštěvník by mě tam našel pod sněhem, páč bych měla infarkt jistej. 🙂 Už jen z fotek mám husinu! Ale jsou povedený, zvlášť schodiště.
Tahle "vila" je asi taková ta srdeční záležitost – taková Mekka českýho urbexu 😀 Každopádně obdivuju, že takhle chodíš sama, já chodím s teleskopem, plynovkou a stejně bych v případě, že by na mě nějakej feťák někde hukl, rozbila tím teleskopem hubu spíš sobě, než tomu feťákovi 😀
Paráda! Hned první fotka je opravdu exkluzivní a okouzlila mě!
Podle mě je to hrozná škoda, ten barák je opravdu nádherný.
Tak tady vím najisto, že bych zůstala doma. Jsem na tohle málo odvážná holka.
Tvůj blog mě natolik zaujal, že si ho musím uložit! Je to pro mě suprová podívaná, já sama bych se strachy asi po… 😀 Máš to tu moc krásné, jen tak dál 🙂
Ano, něco prokletého, tomu ráda věřím. Hned si píšu název sídla, abych si o něm mohla přečíst. Zatraceně působivé, úžasné fotky, obdiv za ně i za odvahu. Paráda! 🙂
Okouzlil mě hned první záběr. Tajemné schody, jako by do jiného světa. Trochu strašidelné místo a taky bohužel zdevastované. Bylo to docela nebezpečné, Teedo, neměla jsi strach? Co kdyby se něco zřítilo, spadlo na tebe… Jít sama do takových sborů není moc bezpečné, zkus příště sebou někoho přibrat.
Oprava: zborů, nikoliv sborů… 🙂
Ahoj,moc zajímavý článek,mohu se jen zeptat,kde se místo přesně nachází?Nikde jsem nenašla adresu….Za týden se tam chystáme
[16]: Je to obec Dubí v Severních Čechách.
Ahoj, chystané se tam ve dvou, a chceme tam zůstat přes noc. Nemuzu se dočkat, a doufam, že si privezu super fotky, a fajn zážitek 😉
ja si ji jeste pamatuju.do te nizke budovy jsem chodil na lokopedii.pamatuju si tam jeste hriste dopravni znacky i semafory.parkrat jsem tu vilu navstivil.od pudy az po sklep.muzu vam rict.dost desivy,hlavne sklep.byla tam mistnost cela okachlyckovana v bile barve.mel jsem husi kuzi a pomyslel jsem si co se tady provadelo a delo.kdo to nevidel na vlastni oci tak neuveri.