Smutná zebra

Povím vám příběh jedné smutné zebry…

Jsem psycholog. Mám poradnu na rohu Šeříkové a Liliové ulice. Dny mi plynuly v celku stejně. Pacienti se střídali. Všichni měli stejné problémy – lásku, zdraví, drogy, však to znáte. Ale včera se mi stalo něco divného. Do mého života přišla zajímavá osoba. Přesněji řečeno, drze si to nakráčela přímo do mé ordinace. Nechápal jsem co se děje, a tak jsem splašeně volal: „Zavolejte někdo policii. Mám v ordinaci koně!“. A pak tma.

Probudil jsem se na své měkké prima pohovce, kterou mám vyhrazenou pro relaxaci nervózních pacientů. Připadal jsem si jako pacient a rozhodně jsem potřeboval uklidnit. Ten bílý kůň stál přímo nade mnou. Věděl jsem to. Z tohohle zaměstnání se asi člověk musí prostě jednou zbláznit. A pak se to stalo. Ten kůň promluvil!

„Dobrý den, pane doktore. Já bych potřebovala vyšetřit.“

Bílý kůň v mé ordinaci a mluví. Strašná halucinace. Zase jsem chvilku upadnul do tmy.

Probral jsem se v ordinaci sám. Byla to úleva. Posadil jsem se a opatrně se rozhlížel. Oddechl jsem si. Všechno se mi zdálo. Jsem jen přepracovaný. A pak to přišlo zase! Vešel ten kůň a povídá mi: „Pane doktore, já vám nesu kafe, tak snad už bychom si mohli sednout a popovídat.“

Doufal jsem, že zase omdlím, ale to se nestalo. A tak jsem se, odhodlaný čelit svým šíleným představám, posadil za stůl do křesla, statečně zamíchal kafe a konečně se přesvědčil k tomu činu – oslovit svou vidinu: „Víš, že koně do mé ordinace nesmí?“ Kdybych snad tušil, co má věta vyvolá, tak bych jistě raději opět omdlel.

Koně zachvátil strašný záchvat pláče. Během vteřiny vypotřeboval celou krabici papírových kapesníků a mžikem si přivlastnil i ubrus.

„Když.. eh… já.. chrrr…. nejsem… frk……………. kůň… uááááá…“

V mé hlavě zavládl zmatek. Že by si moje vidina byla vědoma toho, že neexistuje?

„Když já…. jsem… fňuk… zebra… bůůů ůůůů..“

Překvapení v mém obličeji spustilo další vlnu slz. Mluvil jsem si k sobě nahlas: „Aha. Mám v ordinaci zebru. Je bílá. Tady není něco v pořádku.“

Zebra pokyvovala a povídá mi: „No právě. Proto jsem tady. Mám stres, protože nemám pruhy… béééé ééé…“

A v tom se ve mě něco zlomilo a já jsem si řekl – zavázal jsem se pomáhat lidem a neexistuje důvod proč nepomoci své vlastní halucinaci. Vzal jsem blok na recepty, zamyslel se, a pak jsem napsal: „Plechovka černé barvy nesmyvatelné, pravidelně obtahovat postižená místa.“

Podíval jsem se na smutnou zebru a vysvětlil jí, kudy se dostane do drogerie.

Dneska ráno jsem přišel do ordinace. Na dveřích byl přilepený lístek a pod ním stálo: „Pane doktore, děkuju vám, léky zabraly hned v první dávce.“ Usmál jsem se, zaťukal si na čelo a otevřel noviny. V ten moment jsem vyprskl kafe přes celý stůl. Jeden z hlavních titulků zněl: „Ze zoologické zahrady včera utekla vzácná zebra, která se narodila jako albín“.