Sedím za okénkem a dělám, jakože nic. Jde to velmi těžko. Cítím, jak se mi červeň hrne do tváří a nemůžu se na něj dívat, protože koutky mi škubou k úsměvu. Připadám si trochu neohrabaná a vratká.
On je na druhé straně skla. Zapisuje se do knihy návštěv a během tahů propiskou několikrát vzhlédne. Na opálené tváři má zvláštní výraz. Něco mezi zaujetím a šibalstvím. Kdykoli zavadím pohledem o ty hluboké tmavé oči orámované hustě řasami, všechno mě brní a musím rychle ucuknout. Jako bych se spálila.
Nevydržím to. Chce se mi usmívat. Tak strašně se mi na něj chce smát. Ale snažím se zachovat profesionální výraz s odstupem. Zvednu se, vezmu kelímek a dojdu po špičkách k barelu s vodou. Jsem zády, ale vím, že se dívá. Je mi jasné, že zkoumá moje opálené bosé nohy v hříšně krátkých tmavomodrých džínových kraťasech. Ohlédnu se, abych se přesvědčila, a přistihnu ho. Usměju se na něj a jdu dál, jako by se nechumelilo. Naplním pohárek vodou a cestou zpátky k němu se dívám, jak mu neovladatelně klouže pohled stále a zase ke mně. Je na odchodu, ale co krok, to ohlédnutí. Znovu se na něj usměju a dívám se tentokrát přímo do těch uhrančivých očí. Je to chvilička. Spojení. Červenám se a klopím oči dolů, protože víc už nezvládnu. Naposledy se ohlédne a vyjde trochu neochotně do slunečného dne.
Vydechnu a moje hrdá, plavná chůze je ta tam. Rozechvěle zasednu zpět k okénku a než se uvelebím, ještě se vykloním, jestli ho třeba naposled nezahlédnu, jak odchází. Sedím a kolem knihy proudí další návštěvy. Zapisují se, odepisují a já létám v myšlenkách daleko za hranicí zdí. Uvažuji nad tím, jaké by to bylo, kdyby třeba něco zapomněl. Vrátil by se a já… já bych tu pořád seděla a zase se na něj dívala. S tím chvěním. Bez pozdravu. Mám strach, že by mi selhal hlas.
Jak to jen dělá. Co je to za chemii, která navodí něco tak euforického? Adrenalin, tlukoucí srdce, strach a chtíč, štěstí. Báječný koktejl, který na alkoholové opojení zdaleka nemá. On. Nevím, jak se jmenuje. Nevím, co je zač. Znám ale jeho ruce, které přímo přede mnou píšou. A znám jeho tvář, jiskřivé oči. Rty, které mám chuť kousnout. K opilosti mi to stačí.
Ještě pár hodin se tupě usmívám a při práci píšu jeden nesmysl za druhým.
Jsem zadaná už pěkných pár let. A musím říct, že jsem hodná holka, znám hranice kam nesmím. Ale kdykoliv potkám pokušení, váhám. Asi znám podstatu. Prachobyčejný chtíč. Nic víc. Nic „skutečného“. Jenže právě tenhle chtíč je úžasným kořením života, po kterém vás pálí dobré bydlo a máte chuť pít plnými doušky a uhasit tu žízeň v nepředstavitelném horku.
Takže, nabízí se otázka, jak daleko může taková hodná holka zajít? A dají se poutat myšlenky? A když tu sedím a myslím na pohledy se skrytým významem, jsem nevěrná? A v jakých mezích se vlastně ona hranice pohybuje? Co je ještě přípustné a co je už zakázané ovoce? A když o tomhle uvažuji, neznamená to, že mi třeba něco schází?
Hm. Život je plný pokušení. A já mám zároveň chuť být pokušitelkou.
Dneska jsem přišla do práce na noční. Když jsem si s E. předávala službu, sdělovala mi novinky.
„Všechno je zkontrolovaný, zapsaný, jo… a dneska se tu na tebe někdo ptal. Naklonil se do okénka, a že má na mě malou prosbu. Jestli bych mu nemohla říct, kdy tu bude ta překrásná slečna, která tu byla včera.“
„Cože?! A jak vypadal?!“
„Takovej mladej, pěknej, skoro černý oči, strašně charismatickej.“
Polkla jsem naprázdno.
„A co si mu řekla?“
„No kdy tu budeš na denní. Říkal, že je to prima, že to se mu hodí.“
* obrázek z google – Colin Farrell
Nemůžu kázat nic o hranicích, protože nejsem tak "hodnej kluk", jak bych asi měl podle všech pravidel být. Pro změnu totiž pokouším hranice někoho jiného a dělám mu tak život těžší, než sám o sobě je. A kladu si stejné otázky jako ty a stejně jako ty na ně nenacházím odpovědi.
Ten konec je jako nějakej romantickej film. Jestli je ten kluk takovej fešák jako na fotce, tak bych si snad dala říct :D, ale ty seš asi v trochu jiný situaci. Doufám, že bude pokračování :)!!!
Ty bláááho, to znám moc dobře. Taky jsem hodná holka, a toho svého bych neměnila, ale občas člověk jen sedí, čumí s otevřenou hubou a srdce mu bije na poplach, když vidí někoho fakt krásného s něčím neskutečně přitažlivým, co z něj vyzařuje…
Krásné! Nakonec to vycítí každý sám jestli půjde za ty hranice a jestli ano, aby ho to pak nemrzelo. Jako kdysi mne, když… ale to už je tááák dávno. Ale vzpomínám dodnes.
Já vždycky říkám, chceme to co nemáme a to do té doby, než to dostaneme. Pak se nám to omrzí… Tys to ale napsala daleko hezčí. 🙂
Můžu se zeptat na Tvůj názor na knižní čtečky?
tuhle se mi stalo něco podobného, takže chápu… 🙂 víc bych to asi nerozváděla 🙂
[1]: O kolik by to bylo snazší, nebýt těch pokušitelů.. 🙂
[4]: To je právě to.. aby to pak nemrzelo. 🙂
Nádherný začátek, známá situace 🙂
Bombasticky napsané. Něco podobného se mi kdysi dávno taky stalo. Ustála jsem to. S přítelem, s kterým jsem tenkrát byla už nejsem a v hlavě občas zavrtá červík, co by bylo kdyby 🙂