Modrooký

Utíkal jsem. Utíkal jsem jako o život a bez nadsázky se dá říct, že tu o život šlo. Kdo mohl tušit, že jsme skutečně na správné stopě. Že jsme skutečně našli to místo, kde se skrývá. Zastavil jsem se a tiše oddychoval. Obezřetně jsem naslouchal zvukům nepokojné buše. Blížily se kroky. Někdo běžel. Instinktivně jsem se skryl.

Může to být kdokoli. Andrew, Col nebo Barbara. Jenže to mohl taky být Modrooký. Když se ozvala ta rána, nestihli jsme nic, než se rozběhnout na všechny strany. Vůbec nebylo jasné, kdo kam běží. Jediná jasná věc byla, že ten sesuv muselo něco způsobit. Někdo. Modrooký. Lepší úkryt by jinde nenašel. Jenže nás to napadlo. A teď jsme vůbec neutíkali před řítící se skálou, ale před tím, kdo jí k tomu dopomohl.

Nikde kolem mě nebylo ani stopy po nějakém dalším zvuku. Kroky dávno minuly. Napřímil jsem se a očima se snažil proniknout skrze hustý lesní porost. Vše se zdálo tiché a v pořádku. Než jsem ale stihl udělat první krok, ztuhla mi krev v žilách. Lesem se rozlehl výkřik. Barbara! A pak zase to ticho. Řezavé a ostré. Na nic jsem nečekal. Bleskurychle jsem se rozběhl a tělem rozrážel větve blahovičníků. Hlavou mi ještě rychleji letěly myšlenky na Barbaru. Kde je? Co se jí stalo?

Paprsky protnuly nazelenalé stíny a utvrdily mě v tom, že jsem na okraji lesa. Jedním plavným skokem jsem se octl na malém palouku. Než jsem však stihl cokoli udělat, zamířila mi mezi oči chladná ocelová hlaveň. Chraplavý hlas, tvrdý a nesmlouvavý, mě pobídl a zpoza zbraně se na mě upíraly zářivě modré, studené oči.

Do široka otevřenýma očima jsem zírala do tmy. Živý sen, živý Modrooký. Velmi blízké setkání. Cvakla jsem lampou a našmátrala ohmatanou knihu. Chatrč v horách od Johna Gunna. Jako malá jsem jí milovala. A teď jsem měla zase chuť vrátit se do dobrodružných dětských let.