Současný svět je plný nemocí. Civilizačních nemocí. Těch, kterými se nenakazíte kýchnutím, ale přesto se šíří jako mor. Tahle doba nám nabízí svobodu a život, který chutná až podezřele dobře. Na druhou stranu nám podstrkuje ideál v podobě pečeného vzduchu v časopisech. A tak to tu máme. Obezita nebo anorexie. Vyberte si, co chcete, vyjde to na stejno. Dneska ale nechci psát o lidech. Člověk má totiž tu moc, že dokáže svými problémy pohltit vše kolem sebe. Včetně zvířat.
Když ji mamka držela v ruce poprvé, byla maličká, asi tříměsíční kočka. Divoká tolik, kolik jí les dovolil bez dotyku lidských rukou být. Po polapení mamce prokousla ruku a vzala roha. Ačkoli jsme kočku nikdy domů nechtěli a já jako vyznavačka psů jsem měla naprosto odlišná přání, stalo se, že jsme nakonec přeci jen lapili divokého a krásného mini ďáblíčka, který nás měl spoustu let trápit těmi nejrozmanitějšími způsoby. Když celý první rok, co jsme ji měli, nepředla. Když se před každou živou bytostí, kromě nás, schovala a nevylezla dřív jak za den. Pochovat ji bylo nemyslitelné. Pokousala každý pokus o pohlazení a jizvy po drápech mi i po těch letech jasně září na opálené kůži.
Přesto. Pokud nemáte rádi kočky, nejlepší způsob, jak to překonat, je pořídit si ji domů. Zamilujete si jejich hrdost. Zjevnou a inteligentní komunikaci. Jsou to osobnosti, které si vás nakonec omotají kolem drápku, protože mají charisma a je v nich něco šelmovsky královského čemu podlehnete.
Když byl Vikís rok, nechali jsme ji operačně připravit o možnost mít koťata. Sice s náma žila v bytě a nechodila ven, ale sem tam mohla utéct a navíc jí venkovní kocouří jek dost rozechvíval. Touhle operací ale začal náš problém. Její tělíčko se po lidském zásahu změnilo. Zvenku i zevnitř. Navenek byla vidět mírně povislá kůže v místě zákroku. Uvnitř tělíčka začal metabolismus fungovat jinak. A my o tom neměli ani tušení. Nikdy jsme ji neomezovali. Spoléhali jsme se na přírodu. Ona pozná, kdy má hlad a kdy jíst nepotřebuje. Kdykoli si řekla o jídlo, dostala ho. V průběhu let se zaoblila, a když k nám někdo přišel a dělal si z ní legraci, byl fixován naprosto zničujícím pohledem a přísně pokárán. V našich očích byla krásná.
Pak jsem asi před rokem náhodou zjistila, že existují granule pro kočky nad deset let. Potřebují jinou výživu. Hned vedle stál ale pytel s granulemi pro kastrované kočky. Zaskočilo mě to. Krmili jsme ji snad celá ta léta špatně? Po váhání jsem vzala seniorské křupky a byla jsem spokojená. Určitě jí budou chutnat, jsou značkový.
Postupem času začala kulhat. Vybírala si co nejsnazší cesty, aby nemusela zbytečně skákat vysoko a po delším ležení bylo vidět, jak napadá na tlapky. Čekali jsme dost dlouho. Pár měsíců, než jsem mamce řekla, že se mi to prostě nelíbí, a i když je jí 14 let, není to prostě normální. Protože před lety prošla operací po nálezu zhoubného nádorku, měla jsem strach, že někde může být další a bude jí způsobovat bolesti při chůzi. Naložila jsem tedy jednoho dne naší krásku do bedny a vydala se s ní k veterinářce. Diagnóza byla více než překvapivá. Má obezitu. Ano, je stará a trápí jí artróza, proto tolik kulhá, ale její váha jí extrémně přitěžuje. Musí shodit, aby se jejím kloubům trochu ulevilo. Měla jsem strašný pocit viny. Nikdy za to nemůže zvíře. Já jsem člověk, který ji krmí.
A tak se to stalo. Naše obézní kočka s artrózou dostala předepsané dávky krmení. Konzervu dostávala odváženou na gramy a křupky také. Už tak malé dávky se postupně snižovaly. Po třech měsících byla na převážení u veterinářky. Dieta neměla žádný efekt. Kočka nezhubla ani deko a obezita byla stále tady. Dostala tedy speciální dietní granule pro léčbu obezity. Denní dávka 30g. Víc ani ťuk. Už to trvá tři měsíce. Zdá se, že shodila asi 200g, takže už neváží 4 kg, ale 3,8. Zdá se také, že kulhá trochu míň. Celou tuhle peripetii, ale provází doma hladový a teskný nářek. Nedá se to poslouchat. Táhlé kočičí velmi naléhavé mňoukání připomínající se v kuchyni, obýváku, pokoji, všude.
A tak u nás doma vládne hlad. Jídelníček jak těch z anorektických blogů. Nic, nic a k tomu dvakrát nic. A sem tam kočičí křupka. Jediný rozdíl je, že tohle není nemoc. Tohle je léčba.
Podobnou léčbu bych taky potřeboval. Na rozdíl od tvé kočičky ale nemůžu svést vinu na toho, kdo mě krmí :-). Držím palce.
Je hezké si přečíst jiný článek, než jsou všechny ostatní, co jsem dosavad četla. A tenhle mě rozhodně zaujal více.
miluju kočky, od malička jsem na ně zatížená. Když vidím toulavou, hned jí něco dobrého donesu, na přilepšení. Takže tvůj článek mě dojal. Doufám, že bude kočičce brzo lépe a že přestane táhle zoufale mňoukat o jídlo 🙁 obdivuju vás, že to vydržíte. Vím, že musíte a vím, že je to pro její dobro. Ale někdy to bolí. Tedy, hodně zdraví pro tu potvůrku 🙂
Zajímal mě tvůj názor na tyhle "ana" blogy. Pojala si to ale moc hezky!:)
[1]: No já bych jí potřebovala také. 😀 A krmím se stále stejně, jako jsem dřív krmila jí. 😀
Chuděrka čičí!! Člověk by neřekl, se tohle může dít i kočkám. Že přeju, ať se jí to povede!
Ta kočička je nádherná, od jakživa kočky miluju a chtěla bych si jednu pořídit, ale místo toho mám jen morčata a jsou pro mě vším :-)Hlavně ať je kočička zdravá, sama jsem se svým morčetem dva měsíce bojovala se zápalem plic a nakonec jsem ji vyléčila 🙂
[6]: Taky mě nenapadlo, že zvířata něco takovýho můžou mít. Až když to má člověk před očima, tak to zjistí. Vikís ti nicméně děkuje a volá na tebe, že má hlad, nebo co tím jekotem zase myslí.. .)
Máš pravdu, dokud to člověk nezažije tak by ani nevěřil, že zvířata trápí stejné nemoci jako lidi. My jsme měli obézního psíka, byla to fenka, Pipina jsme jí říkali, malý hladkosrstý pinč. A jelikož byla bezedná a tatínek jí dopřával (byl to pes rodičů) dostala se do stádia, kdy vypadala jako míč na tenkých nožkách s vyvalenýma očima. No prostě příšerka a hlavně se jí rozjížděly nohy, nemohly unést tu váhu a špatně se jí dýchalo a teprve její zdravotní problémy přiměly tátu, aby ji míň krmil. Nakonec se dožila asi sedmnácti let, nikdy jsme už nedokázali dát dohromady jak dlouho ji máme.
To je děs, já to úplně nedávám, když někde kočka (nebo i jiný zvíře) táhle brečí a něčeho se dožaduje. I kdyby o půlnoci, tak prostě musim vyběhnout a zjistit, o co jde. A kdyby za mnou chodila hladová? No to bych asi lehla.
[1]:[2]:[3]:[4]:[6]:[9]:[10]:
Skvělá práce! Gratuluju tobě i tvé šlang kočičce 🙂