Sedím si tak v tramvaji a dumám nad tím, jak vůbec nepiju. Víte, já celkově nemívám vůbec žízeň a doplňování tekutin je pro mě poslední dobou výzva. Něco, o čem si dlouho říkám (roky), že bych měla změnit a ono to tak nějak nejde.
Pokoušela jsem se stáhnout aplikaci na pitný režim, dávat si do džbánu brčko, ale nic. Jediné, co jsem ochotná pít samostatně na žízeň bez problému kdykoli, je mléko. Dohromady ale moje bilance obyčejně bývá jen 4 kafe denně. Při velikosti hrnku 250 ml je to celkem 1000 ml denně a bohužel, moje hrnky jsou velké, a tak si potichu myslím, že to bude i více. Takže vypiju vlastně za den více než 1 litr kafe. Skvělý. Jelikož kafe odvodňuje a za každé byste měli k pitnému režimu přidat sklenici vody, tak jsem odhadem v mínusu o tři litry.
A protože člověk je tvor „vychcaný, jak díra do sněhu“, hledá viníky jinde, aby se zbavil pocitu viny. Tedy zpět do tramvaje k mým úvahám. Jak se tam tak vezu a provádím tyhle sebemrskačské výpočty, tak mě napadá, kdy jsem se vlastně naučila pít kafe? Kdo za to může? To se asi ani nedá říct. A pak se rozvzpomínám…
Byli jsme v osmičce se třídou na vodě. Když jsme večer seděli u ohně a bylo tak vlhko a chladno ve vzduchu, tak jsem chtěla zahřát a W. mi podal svůj plecháček. Bylo v něm obyčejný nescafé 3 v 1, z toho malýho pytlíčku, co se tak dobře hodí na akce tohohle typu. Chtěla jsem jen ochutnat, jen si tak cucnout. Nevinnost sama.
Maličko jsem se napila a ách! Jak dobré to bylo. Sladké a jemné, trochu chutnající po smetaně, ale taky to tak hezky vonělo, jako ty sušenky v hnědém obalu. A tak jsem mu to vypila celé. A pak chtěla další. Tak je to se mnou konec konců vždycky.
Dnes už mi káva překapává z klasického dripperu (po hipstersku vé šedesátka) a já si vychutnávám, jak voní, když kapka za kapkou opouští papírový trychtýřek. Cukr už do ní nedávám a mléka do té dobré taky už ne tak moc. Ale ta vzpomínka na začátek mé kávové cesty mě trochu dojala. Dávno zapomenutá chvilka mi osvěžila další kousky z minulosti.
Každý v mém životě mě přece něco naučil. Š. mi jednou v hodině angličtiny nasadil sluchátka se oblíbeným cédéčkem, i když jsem nechtěla. A já seděla a poslouchala kytary, najednou na jiném světě v takovém tom rozechvění, když vám z tónů nasakuje husí kůže. Nevím, jestli jsem mu kdy poděkovala, že mě seznámil s mojí na dlouhá léta nejoblíbenější kapelou.
Takových okamžiků v životě je tolik. Jeden za druhým se mi vybavují. Proč mám rybičky, kdo mi dal ochutnat jako první pesto, kdo mě naučil pít víno, proč dělám tohle gesto a proč se dívám na tenhle seriál.
Tak jsem vám chtěla říct – vezměte si několik milých a oblíbených věcí, které máte ve svém životě a zamyslete se, odkud se tam vzaly. Někdy možná přijdete i na věci, které zapadly v temnotách vaší hlavy. A vylovit je na světlo je strašně krásný moment. 🙂
To je každopádně zajímavá archeologie! Kde se vlastně ty pěkné věci a zvyky vzaly? A kolik z nich díky jiným lidem? Třeba mě napadá, že v neděli chodím psát blog do kavárny, kam bych sám nikdy nevkročil – jednak skoro vůbec nepiju kávu, což je ovšem, uznávám, hloupý komentář k takovému článku 🙂 – a jednak mi ta kavárna byla čímsi nesympatická. A stačila jediná návštěva a ta kavárna byla najednou moc krásným a sympatickým místem; tedy – mezi námi – ne, že by to bylo její zásluhou, ale už jí to v mých očích zůstalo :-).
Vůbec to není hloupý komentář k takovému článku. Naopak sedí. 🙂 Je to přesně o tom, že se nám díky někomu do života vloudí něco, co si oblíbíme a jinak by se to možná nestalo. 🙂
Stejný zážitek mám paradoxně taky s kávou – je to jako to poprvé, člověk na ty pocity nikdy nezapomene 🙂 u některých věcí by mě docela zajímalo, jestli jsou v mých očích tak krásné právě proto, že je mám podvědomě spojené s krásou toho prvního momentu, nebo jestli mi byly prostě od začátku souzeny..ale zrovna u té kávy to bude asi to druhé 🙂
Kouzlo je v tom, že na to už zpětně přijít nemůžeš. 🙂 Taky mi podle mě byla káva souzena, ale cesta k ní byla moooc hezká a za vzpomínku to stojí. 🙂
Káva mi moc hezky voní, závidím lidem, kteří ji pijí, já jsem přecitlivělá na kofein, tak si dám jen výjimečně. Zkusím popřemýšlet, kdo mi co dal do života…:)
Nepřítomnost žízně je v TČM hodně důležitý příznak…
Co se skrývá za TČM? 🙂
Tradiční čínská medicína. 🙂