Divadlo mám ráda. Nemyslím, že jsem nějaký extra odborník. Něco mám načteno, z dramatické výchovy jsem maturovala a mám za sebou pár let v divadelním souboru. Nepovažuji se ale za někoho, kdo by měl právo a tolik zkušeností, aby mohl říkat, co je dobré a co není. Přesto si nemohu pomoct a jsem zklamaná. Jsem zklamaná z Jihočeského divadla. Poslední dva roky jsem přestala nějak do divadla chodit, a tak jsem teď udělala trochu vítr a zařekla se, že to musím trošku dohnat.
Je mi jasné, že každé představení asi nemůže být mé oblíbené, ale občas se to stane. Na Dona Juana v Prachaticích jsem šla dokonce dvakrát. Na baletní Tanec pralesa v podání pražské školy bych šla znovu, kdyby to bylo jen trochu možné. Sluha dvou pánů na otáčku v Krumlově to u mě má také dvakrát, i když Tři mušketýři tam byli na stejně dobré úrovni. A teď se spolu s otáčkem dostávám k tomu, co mě tíží. Jihočeské divadlo. Cokoli jsem od nich shlédla venku, bylo skvělé. Za poslední dva měsíce jsem ale byla na čtyřech představeních v Budějkách a všechna byla… nedalo se to. Jistě, když to srovnám s Hlubockými ochotníky, bylo to na mnohem vyšší úrovni, ale i tak.
Jako první jsem se vypravila na Misantropa. Trochu mě zarazilo podání… hodně ukecané a suché, ale člověk to vydržel a na konci si řekl, že to asi mělo patrně tak být. V hlavní roli zajímavý herec, líbilo se mi celkem postavení scény. Herecké výkony dobré, ale co šťáva? Co trocha zaujetí? A zaujetí nemyslím v hereckém zaníceném dialogu, ale zaujetí pro diváka.
Jako další jsem se vydala na balet o čtyřech částech – Bez gravitace. Co na to říct. Některé scény byly skvělé – tanec pod hnízdem a poslední labutí námluvy. Ale část lidí odešla už po první části. Hudebně nevyvážené, všechno řvalo a chvilkami zase bylo takové ticho, že jsme slyšeli až do osmé řady údery nohou, funění a kapání potu. Není balet přeci jen trochu o té ladnosti? Nemělo by to působit dojmem, že to není ani trochu námaha, ať už je to jakákoliv dřina?
Mé zklamání bylo velké a říkala jsem si, že by byla škoda na divadlo úplně zanevřít. Mrkla jsem tedy na ochotníky v Hluboké nad Vltavou. Strašidlo Cantervillské nabízí mnoho vtipu, Oscar Wilde mi přišel jako zaručený recept na napravení chuti. A zase jsem byla zklamaná. Afektované průpovídky, přehrávané uječené scény, špatně obsazené postavy. Ach jo. To Jihočeské bylo přece jen lepší.
A tak jsem se vrátila zase na Budějovickou scénu a pečlivě volila. Oidipus. Co může být jasnější než tohle proslulé antické drama, zpracované křížem krážem. Celý děj znám a přesně vím o čem to je. Je to výborná hra. To jsem si myslela. A světe div se, já byla zklamaná zase a zase a zase.
Nedívala jsem se, ale mám pocit, že to musel dělat stejný člověk jako toho Misantropa. Stejným stylem postavená scéna, typově stejná hudba a herci mluvící se stejně znějícím nasazením jako předtím. Kostýmy zajímavé a musím říct, že se mi líbily, ale těšila jsem se na antiku. Zajímavě sofistikované sako je fajn, ale mé očekávání bylo zkrátka jiné.
Víte, já ale nechci, aby to znělo jako kritika herců. To ne. Hodně těch scén bylo přesvědčivých a bylo z nich úzko. Herci v naprostém pořádku. Ale ta hra byla prostě špatně postavená. Ať antice fandím sebevíc, šestkrát jsem se za hodinu a půl dívala na telefon, kolik že je hodin a kdy už bude konec. Nevěděla jsem jak si sednout, aby na mě nešlo spaní a projekce, která k tomu běžela, mě víc rušila, než zajímala, i když uznávám, že to dělalo zajímavou atmosféru.
Poslední scéna byla velmi dojemná a hnala mě k slzám, ale i tak jsem chtěla z té šedi už pryč. Táhlo se to jak žvýkačka na botě a člověk už nevěděl kudy kam.
Tak nevím. Možná je to mnou. Možná jsem si jen špatně vybrala představení. Možná jsem hloupá a nepochopila jsem umělecký záměr. Možná někdo jiný nepochopil něco ještě důležitějšího. V jedné věci jsem ale poučená. Jméno hry a ověřený autor neznamená ověřený výkon a konečný dojem. Navíc, sebelepší scénář dokáže režisér špatně podat. Hm. A třeba je to o vkusu…
V srpnu jdu na otáčko na Dekameron. Ještě se mi nestalo, že by mě na otáčku něco nechytilo. Tak mi fanděte. Já nechci zanevřít na divadlo. Mám ty prkna, co znamenají svět, moc ráda… Jestli ale do té doby ještě na něco půjdu, tím si opravdu nejsem jistá…
Měla jsem podobný problém. U nás v Olomouckém "Moravském divadle" byla jednu dobu velká krize. A týkalo se to všeho. Činohra, balet, opera… No prostě hrůza. Protože s mým dědečkem chodím do divadla už od ranného dětství, vždycky jsem si myslela, že se už v divadle celkem vyznám a tohle období bylo vážně špatné. A nebyla jsem jediná, kdo byl zklamaný. Spoustu her museli stáhnout z repertoáru a dokonce jsem z Jak je důležité míti Filipa odcházela po prvním dějství. Naštěstí dvouletá krize našich jevištních mistrů odezněla a to, s čím se na prknech světa objevují teď, je jeden skvost za druhým. Co se týče opery, baletu i činohry, takže na divadlo nezavři, jen sniž nároky a vyčkávej. Ono to zase přijde 🙂
Třeba je to náhoda, že si zrovna narazila na tyhle nepovedené hry…I když jak říkáš, mohlo to být prostě postavené stejným člověkem a stejně špatně-a to je pak vážně konec. Od školy chodíme do městského divadla. Tuhle jsme byli na Marvinově pokoji a měla jsem stejný problém. Na hodinky jsem se koukla snad milionkrát a to jsem ještě byla slušná-opravdu nekecám, že polovina lidí v hledišti odešla domů. To mě fakt nedostalo, tahle hra.
Divadlo, co mám domu nejblíž, je Slovácké, v Uh. Hradišti. Tam mě zatím nezklamali. Nevím, jak to dělají. Ale myslím, že mají jenom slabou chvilku, z
[1]: Ani nemyslím, že mám až tak velké nároky. Jen mě to nebaví. Cítím, jak to to špatný. A doufám, že jak říkáš, je to jen přechodné období. Uvidí se. .)