Marně vzpomínám, kdy jsem v půlce ledna měla čas, volno, pohodu. Mám pocit, že kam až se táhnou moje vzpomínky, se táhne i jedno zkouškové za druhým. Pokaždé nachlup stejné. Studené, smutné, nenáviděné. A přece je ve vzduchu teď i něco jiného než jen zbytky studeného kafe a mrazivá rána cestou na tramvaj.
Každý rok sem píšu předsevzetí a bilancuji. Letos jsem si dala na čas.
Počátek minulého roku znamenal skok do neznáma, do nové práce, následovaný nejistotou, zkouškami, dlouhými pracovními neutěšenými dny. A z téhle ponuré temnoty, do které jsem se dobrovolně vrhla, se pomalu, jako by jaro prstíkama roztopilo led, otevřely nové dveře.
Vlastně to celé byla náhoda. Ve škole jsem projevila zájem v hodině a po přednášce za mnou učitel skočil, jestli bych něco takového nechtěla dělat. Nevím, možná. Měla jsem se někdy stavit. Nestavila jsem se. Přišla jiná nabídka a já jí vzala. Jenže teď byl leden, ten studený zlý leden plný zkoušek a práce, co už vím, že mě nebaví a já si šla pro zápočet…
M: A proč vy neděláte radši tady u nás?
J: No já jsem jí to říkal.
Já: Ale já o tom přece vůbec nic nevím…
J: No to je jedno, to bychom vás všechno naučili.
Pár úsměvů a vtípků, zápis do indexu a pryč. Ale rozleželo se mi to.
Když na konci měsíce přišlo na ujednávání smlouvy, úvazku a peněz po zkušebním lednu, podmínky se mi zatraceně nelíbily. A tak jsem to riskla a napsala jsem učiteli mail, jestli ta nabídka platí. Druhý den už jsem s nimi seděla na schůzce a dojednávali jsme, co budu dělat a kolik času mi to zabere. Všechno se to strhlo jako bouřka a vyčistilo celý ten úděsný leden. Původní nabídku jsem odmítla a dala se na tu novou. Pomalu ale jistě. Sem tam ustrašeně a netrpělivě, ale ráda a s príma lidma.
Za tenhle rok jsem se naučila hodně věcí. Konečně jsem dokončila nějakou školu, konečně pracuji na plný úvazek v práci, kde chci být. A bydlím sama. Nikdy jsem nebyla víc samostatná než teď. A je to báječný pocit.
I letos jsem objímala víc, měla víc ráda než dřív, byla trochu sobečtější a pila ještě více kafe a vína. Dostala jsem pusu od třech různých pěkných kluků a upekla hrozně moc dobrých koláčů. Našla jsem si další nové kamarády a znovu mám nablízku ty staré. Světy se protnuly.
Naučila jsem se pár skutečně dobrých dovedností do pracovního i osobního života, a tak trochu mám pocit, že mi teď vůbec nic nechybí. Až na to, že se koloběh opakuje a čas nezastavíš. A tak je to tu zase. Leden. Zatracený zkouškový a s ním večer co večer odkládaná honba za dalším kouskem vzdělání.
Ale tentokrát je to jinak. Protože i přes spánkový deficit, ledničku plnou redbullů a tisíckrát přepisovaný rozpis úkolů, jsem vlastně šťastná. Další rok může být totiž klidně ještě lepší než ten předchozí.
Jen co překonám ten zákeřný leden. Po zimě přece vždycky přijde jaro…
A moje letošní předsevzetí?
… těšit se, nebát se a nestydět se být vpředu.
🙂
#bluemonday
Ach ty ledny! Ale ve tvém podání to tentokrát vypadá na měsíc v plném rozpuku 🙂 Tak ať to tak i pokračuje.
[1]: Děkuju. No stačí udělat ty zkoušky, zbytek už půjde samo… 🙂
Lednička plná redbullů, jak mně se po ní stýská!
[3]: Letos to bude velký. Hned jak dodělám všechny zkoušky… 😀 😀 😀
Já chci taky pusu od tří pěkných kluků! 🙂
[5]: Tak za prvé – teda ale, ty záletnice, co by ti na to asi pověděl Pekelník. 🙂