Dlouho ticho po pěšině, byť na srdci a na jazyku takových slov a pocitů. Ale včera jsem seděla v tramvaji (a přemýšlela nad svým nevalným pitným režimem – o tom jindy), když mi došlo, jak mi některé drobnosti z dřívějšího života chybí. Třeba tenhle blog.
Důvod, proč sem moc nepíšu je jednoduchý. Připadám si už trochu moc živá. Blogosvět se přelil na Instagram, kde sleduji já lidi a lidi sledují mě. Tak trochu mám pocit, že k blogu a nesvázanému psaní ta anonymita ale patří.
A taky mám trochu pocit, že se závoj zvedl a já jsem s pohledem do tváře přišla o své kouzlo. Už nejsem Teeda, ale konkrétní bytost. A to nepočítám ty reálné jedince z mého okolí, co blog náhodou našli bez ohledu na sociálně síťové propojení s blogosvětem. Je to takový strach sama ze sebe. Že moje blogové a reálné já při sloučení v jednu bytost zklame.
Jenže člověk se nezapře, zkrátka mi to chybí. Zvlášť, když jsem vymyslela tu geniálnost, že založím blog mamce. Je to docela vtipná historka a v budoucnu se k ní ještě jistě vrátím. 🙂 Ale když vidím, jak jí to baví, tak se mi chtě nechtě musí zastesknout.
Jedním z důvodů, proč člověku klesá blogovací pozornost je i to, že jeho stará parta se rozpadne. Taková analogie se střední školou. Všichni se tam sejdou z různých koutů republiky a než se nadějete, uplynou 4 roky jako nic… a pak si se všemi slíbíte, jak se budete potkávat a jak to bude všechno super… a už ty lidi patrně nikdy neuvidíte.
Dneska sem dám ale jen takovej menší výkop, aby mi to utřídil i někdo z vás.
* Je lepší blog, který je anonymní?
* Poznali jste někdy blogera, kterého jste četli a byli z něj naživo zklamaní?
* Potřebujete k blogování udržovat svojí partu lidí (oblíbených čtenářů) nebo myslíte, že by člověk měl umět být nevázaný na blogové přátelství?
* A má vůbec době sociálních sítí blog smysl?
Potřebuji být při blogování anonymní, protože si při psaní třídím myšlenky, které nikomu ze svého reálného světa neříkám. A šíleně se děsím okamžiku, až mě někdo odhalí…
Můj dojem je,že na sociálních sítích FB, Instagram se žije ve zkratce umocněné emotikony. Odpovídá to době když toho chceme hodně stihnout a máme málo času. Na blogu si mohu s článečkem vyhrát ,než ho pustím mezi lidi.Sociální sítě jsou jako agresivní SPAM ,kde se mi nutí ,co mě ani nezajímá.Na blogu si vybírám ,co si přečtu.Anonymita mě netrápí, mnoho mých přátel si u mě čte a když se potkáme ,tak mi to řeknou.A dost možná může být na blogu zastoupeno více "dříve narozených " uživatelů. Tak si to přeber 🙂
Já píšu veřejně a cítím se tak mnohem lépe než dřív, kdy jsem psala anonymně. Nemusím mít strach, že mě někdo náhodou odhalí, protože všichni o mém blogu vědí. Píšu jen to, za co se nestydím a nevadí mi, kdo všechno to uvidí. 🙂
Přinutit se k tomu, abych na blogu byla neanonymní, se mi nepodařilo. Nedokážu si představit, že lidi v mém okolí znají do podrobna popsané mé myšlenky a pocity, že do detailů znají mě.
Já si myslím, že na blogu by mělo být určité soukromí.
[4]: Jo,jo
Blog je jako jeviště divadla, na němž je někomu dobře v kostýmu a masce a jiný hraje nejlíp v civilu a s vlastní tváří; jedno, myslím, není ani lepší ani ušlechtilejší než druhé. Vybral jsem si roli sebe samotného; je to jednodušší v tom, že se nemusím rozmýšlet, jakou tváří se ke komu otáčet a jestli jsem si panebože zrovna nezapomněl nasadit knír a paruku. No a složitější je, že když se vrátím z divadla do normálního světa, lidé okolo mě snadněji poznávají. Je to každopádně dobrá škola v tom nestydět se před ostatními za svůj pohled na svět, za svůj způsob uvažování a za své obyčejnosti i případné odchylky od "normálu". Vlatně bych nikoho při osobním setkání neměl moc překvapit tím, jaký jsem, protože bych své blogové postavě měl být ve skutečnosti docela podobný :-).
Jo, ještě k tvým dalším otázkám: "Blogovou partu" pro provozování blogu nezbytně nepotřebuju, i když jsem za ni samozřejmě rád. Myslím, že blog by měl dělat hlavně radost svému autorovi; když se to povede, nějaká parta, kterou to taky potěší, se už najde :-).
Blogová "parta" se mi rozpadla dokonce třikrát. A skoro vůbec s nikým z nich nejsem v kontaktu. Opravdu jako se školou. Ale jako Čerf jsem zjistila, že ji nutně nepotřebuju. Zkrátka ve vlnách přicházejí bloggeři, kteří se na blogu objeví častěji, a pak zase zmizí. Tak to chodí. Píšu hlavně pro sebe, protože já chci. Jinak bych to už dávno musela kvůli málu čtenářů zabalit. I když samozřejmě mrzí, že nikdo tolik práce ani neokomentuje.
Teeda s tváří je příjemný bonus navíc 🙂
Konkrétní blogovou partu nemám… nebo to za partu nepovažuju… ale kdysi to tak bylo.
Já sama jsem vlastnila anonymní blog, ale po třech letech jsem přešla na blog bez anonymity. Je to risk, ale říkám si, že nikdo nezmění to, kým jsem. Můžou se někteří vysmívat, ale někteří podpoří. Já sama jsem se na blogu seznámila s hodně milými lidmi a s dvěma holčinama jsem se osobně setkala a jsme přáteli do teď. 🙂 S jednou se bavím víc než s druhou, ale přesto to jsou obě moc super holčiny. 🙂
S tou rozpadající se partou máš naprostou pravdu, člověk to tak cítí, ale problém je to jen tak z půlky. Záleží na tom jestli člověk psal vyloženě pro pár konkrétních lidí a bez nich ho to nebaví, nebo jestli píše hlavně pro sebe a jakékoli nespecifikované publikum. Mně třeba chybí spousta lidí z blogosféry, chybí mi jejich humor, jejich psaní, komentovací přestřelky v dobrém, no prostě všechno. Ale psala jsem vždycky hlavně pro sebe a kohokoli, kdo to bude chtít číst, takže nemívám stavy, kdy bych si říkala, jestli to má vůbec smysl, byť moje komentovanost je v posledních měsících téměř nulová a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to neštve 😀
Co se anonymity blogerů týče, vždycky mě mnohem víc lákaly blogy, kde byla nějaká profilová fotka a člověk se dozvídal informace o jeho autorovi. Protože textů a blogů jsou statisíce a čím se chceš odlišit, abys udělala dojem v prvních pěti vteřinách? Můžeš psát jako pánbůh, ale spousta lidí se do toho nestačí tak rychle začíst, rovnou tě vykliknou, když je nezaujme něco vizuálního. A já to tak mám, prostě mě ten blog musí zaujmout něčím na pohled a pak ho budu číst. A je to stokrát snazší, když si můžu k tomu textu přiřadit nějakou podobu, jinak se ty lidi člověku strašně pletou, zvlášť když furt mění designy.
Nepotřebuju vyloženě jméno, ani to nemusí být celá fotka, ale oči pro mě byly na blogu vždycky důležité a mám prostě radši blogery, co se trochu ukážou.
Naživo jsem blogerů moc nepotkala, ale pár jo. Nenazývala bych to zklamáním, ale je to určitě pokaždé trochu rozčarování. Protože máš o lidech nějakou představu, zvlášť tam, kde nikdy nesdíleli profilovku nebo kde byla tak umělecká, že ten člověk vlastně ve skutečnosti vypadá o dost jinak. A taky když si čteš něčí text, tak ho čteš určitým vnitřním „tónem“, máš nějakou představu o tom, jak ten člověk působí, a na živo je to podle mě většinou pak dost jiné. Jsme podle mě často tak trochu antisociálové, možná trochu nejistí, a blog ti dá možnost kontrolovat přesně dojem, který děláš, slova, která vypouštíš. Naživo jdeš před lidi bez filtru a bez možnosti se dělat hezčí a zajímavější.
V dávných dobách jsem potkala pár blogerů, kteří mi naživo prostě nepřipadali tak zajímaví a cool jako na blogu.
Jistě že má blogování smysl. Blog nemá se sociální sítí moc společného. Blog je od toho, aby se člověk vypsal nebo popisoval různé věci, sdílel rozvinuté myšlenky, blábolil na dlouhé lokte, sdílel vnitřní pochody, na které na sociálních sítích je málokdo zvědavý… blogový obsah je něco jiného než co si píšeš s lidma na facebooku nebo twitteru. Všechno to podle mě může dobře fungovat dohromady, jedno doplňuje druhé, ale nechápu ty věčné hlody v posledních letech o tom, jestli má blogování ještě smysl. Samozřejmě, že má. Lidi blogy vyhledávají jako diví. Podívejte se na Pinterest, kolik materiálu tam je, a všechno to odkazuje na blogočlánky a čte se to v šíleném měřítku. Všechny ty návody co jak dělat, cestovní itineráře, soupisy tipů, recenze na věci nebo místa, ježiš vždyť bez toho by si dneska člověk už pomalu ani nezabookoval dovolenou nebo nekoupil auto. Všichni vyhledávají, jakou zkušenost mají ti druzí, a kde to budeš publikovat? No samozřejmě na blogu.
A pokud si bloguješ jen deníček, no tak ti tuplem může být jedno, co je in, protože si to píšeš hlavně pro sebe a pak ti může být jedno, co o tom soudí druzí, pro tebe to smysl má.
Blogy žijou a lidi si jima často vydělávaj majlant. Takže ty kecy, co někteří rádi šíří, jako že blogování je pasé, jsou naprosto absurdní bláboly.
Takovej článek místo komentáře 😀
Ale ne… ve většině s tebou souhlasím.
Jenom… člověk je tvor společenský. A blog pro mě vždycky byl kamarádským médiem. Byl vstupenkou do jedné specifické skupiny lidí, které jsem si oblíbila. Jasně, může tě číst kdokoli, ale nakonec, když už lidi poznáš tak tě od někoho těší komentář víc. A já mám teď pocit, že z těch „víc“ zbylo málo lidí.
Co se anonymity týká, je pro mě větší překážka než se na blogu identifikovat a ukázat. Překážkou je pro mě, když lidé z mého osobního života čtou moje myšlenky. Protože na blog člověk dokáže napsat víc, než by řekl na hlas. A to pro mě je trochu blok v tom, abych pak otevřeně dál psala…