Toulky

Jak jsem zjistila, že nejsem Kerouac

čundr v itálii
Celé to bylo strašně jednoduché. Dva týdny dovolené. Našetřených pár tisíc. Pojedeme na stopa, spát budeme pod širákem nebo u lidí přes “gaučing”. Super plán. Realita naprosto odlišná.
Ono to začalo už před pár měsíci. Vymyslela jsem, že chci jet do Albánie. Nějak mě ta země zaujala, a tak jsme si řekli, že si tam dostupujeme. Nějak, snad. I když se volno blížilo, nikdo moc neměl čas něco zařizovat nebo vyhledávat, a tak se veškerá příprava smrskla na “tak jo, pojedem”. Tři nebo čtyři dny před odjezdem jsem udělala první základní věc. Koupila jsem mapu. Škoda. Ten večer jsem zjistila, že mi v únoru propadl pas.
Během pár hodin jsme se rozhodli, že naše příprava nebyla tak obsáhlá, abychom nemohli změnit destinaci na nějakou zemi, která je součástí EU a já bych tak mohla vyjet na občanku. Ta mi naštěstí platila. Portugalsko znělo perfektně. Možná se zdržíme v na jihu Francie, ve Španělsku projdeme Barcelonu a pár opomenutých míst. Zpátky pojedeme něčím jistějším, abychom se včas vrátili do práce a do školy.
V neděli jsem šla naposledy do práce, v pondělí ráno jsme se chtěli zabalit, zařídit co je potřeba, a pomalu vyrazit s tím, že se stavíme ještě u nás na Jihu, abychom si doma vzali druhý spacák. V jedenáct mi z práce zavolali, že nemusím chodit na 12, ale stačí až na jednu hodinu, stejně je málo lidí. Ok. Nezbeda mezitím seděl u kompu a zrovna koukal na stránky spolujízdy.
“Hele, tahle rodina má v autě dvě místa. Za osm stovek by nás vzala až do Verony.”
“Ty jo, možná by nebylo špatný odsud dostopovat na Sicílii. Vždycky jsem chtěla vidět skutečnou sopku!”
“Tak pojedem do Itálie?”
“No jasný! A kdy jedou?”
“No… dneska večer, tak osmá hodina.”
“Ale já z práce přijdu v sedm!”
“Tak to sebou budeme muset asi dost hodit.”
Následovalo něco neskutečnýho. Sepsat co je potřeba – pojištění, mapa, něco k jídlu, obvolat, zařídit, nestihneme jet na Jih, tak dokoupit jeden spacák. Do toho jsem svištěla do práce. Nepoužitelná, mimo a tudíž stejně zbytečná. Pak splašeně domů, zabalit a honem. Stihlo se to. V bytě bordel, kytky asi umřou, kosti od kuřete na stole, jídlo jen na cestu tam, na místě se budeme muset nakrmit. A někde v tomhle bodu začala naše cesta za poznáním. Cesta za vědomím, že Kerouac ani London nesídlí ani v jednom z nás.
Druhý den jsme dorazili do Verony. Rodinka nás vykopla ve městě a my se s těžkou krosnou v úmorném horku vydali hledat tak směšné věci jako základní potraviny, vodu, záchod. V překrásném městě, kde vše žhnulo a dav lidí se nikde netrhal, ale byl jednolitý, souvislý a zkrátka skoro všude. Další šok byly ceny. Vyměnili jsme na místě nějaké peníze a dostali za ně směšně málo eur. Po skromném nakoupení za neskromné peníze jsme se po procházkách městem vydali podél řeky dál, abychom našli místo, kde večer složíme hlavu. Na kraji města jsme rozdělali na břehu řeky oheň a ulehli. Vzduch byl teplý a řeka nás ovívala šumem z města. Krása.
Ráno padlo rozhodnutí, že vzhledem k místním cenám není úplně možné za naše úspory vyžít celých 14 dní. Zkrátíme tedy pobyt na týden a uvidíme. Během dne se naše rozhodnutí změnila hned několikrát. Po nákupu v malé vesničce v obyčejném místím koloniálu se ale počítalo jinak. Nějak jsme doufali, že Verona, jako turistické centrum, má ceny nadsazené. Ale když jsme v malé neznámé vesničce koupili chleba v přepočtu asi za 70 korun, ukázalo se, že Itálie jede na jiné vlně.
Blížil se večer a my začali přemýšlet, kde tentokrát složíme hlavu. Z prima místa nás vyhnaly bouřkové mraky a my radši v blízké vesnici sedli na schody pod střechou a sledovali kapky, jak nám máčí papír s názvem města, kterým jsme před chvilkou mávali na projíždějící auta.
Pořád ještě pršelo. Seděli jsme a kalkulovali. Počkat do odjezdu rodinky, která by nás vzala zpět, by nás stálo třikrát více než teď hned najít autobus, vrátit se do Verony a jet studentem domů do Čech. Tenhle výpočet byl tak šílený, že jsme se mu museli zasmát a do vzduchu začali malovat plány. Přijedeme do Prahy, nikomu nic neřekneme, zašijem se doma a budeme si užívat volno! Jupí. A tak jsme do toho šli. Našli autobus, vrátili se a v turistickém centru Verony projedli a propili všechna eura, co nám přebývala z jízdenky do Čech.
Pak už se jen za oknem míhaly Alpy a siluety měst, v noci pak světla, záře mezi kopci. Nad Innsbruckem svítila v horách světélka a byla vidět ještě kilometry daleko.
Doma nás stihnul pocit viny. Nedali jsme to. Z naší super dovolené nezbylo nic moc a jsme zkrátka másla. Jak je možný, že to stálo tolik? Všechen špatný pocit nás opustil s papírem a tužkou v ruce. Kalkulačka nelže. “Ještě, že jsme odsud utekli včas,” konstatovala jsem. “To jo. Jinak bych stopro sáhnul na úspory,” připustil Nezbedník.
Příště.
Lépe naplánuji, lépe spočítám. Alespoň jsme měli čas být líní a dělat, že nejsme, vejletit si po domovské zemi a užívat si jen tak.
Co teď ale vím, že jít na čundr po Čechách je pohodička. Ono to všechno na mapě a za okýnkem auta strašně klame. Vydat se do světa je bláhový. Je totiž strašně, strašně velikej.
P.S.: Víno tam mají úžasný!
P.S.2: Lasagne tam mají luxusní!
P.S.3: Na fotky čekám! Fotila jsem jak jinak něž filmově! 🙂
P.S.4: Jsem zase konečné domáááá! 😀

30 thoughts on “Jak jsem zjistila, že nejsem Kerouac

  1. Tak to je úplně výborný 😀 Jediný dobrý je, že já bych se dostala tak akorát do fáze snění a realizace by byla veškerá žádná, takže pojedeme nudně na pár dní do Vídně, do hotelu a budeme jíst jídlo z pouličních bister 😀 Jo, nejsem moc dobrodružný typ… Ovšem moc se mi líbí, jak jste se vrátili a zbytek volna prožili v Praze… 😀 Fotky jsou moc pěkné, ale na slova příběh nemají 😀

  2. Takhle jsem kdysi dávno prostopoval celou jižní Francii od Avignonu k Atlantiku a zpět. Náročných pět týdnů, ale dal jsem to, i s několika noclehy v bažinách a mimořádně skrovným rozpočtem. A tak hubený, jaký jsem se odsud vrátil, jsem nebyl ani na gymplu :-).

  3. Nedávno jsem četla knížku Péra a perutě, taky o autostopu a řekla jsem si, že to někdy zkusím. Třeba jen na konec republiky nebo třeba na Slovensko či do Německa. Jaké to je, jet stopem? 🙂

  4. To jste byli v nějaký drahý části itálie ne? My jsme vyžili celá rodina tři týdny i s dopravou karavanem (po celé itálii, něco k 5000km – tj. skoro polovinu peněz stála doprava) za asi 50 táců se vším tzn i s parkovným za karavan, jídlem a benzínem, semtam nějakou tou zábavou vstupným, jízdenkou po římě atd. Ty ceny tak vysoký nebyly.

  5. Ja som minulý rok bola s priateľom stopom len po Slovensku, na dlhšiu trasu sme si našťastie netrúfli. Dva týždne nás stáli 450 eur (a to sme spali pod stanom a jedli to najlacnejšie), mohla som ísť radšej k moru. Dovolenky stopom, nie sú pre každého. Hoci to bol pekný zážitok, viac by som nešla. Oplatí sa to možno hudobníkom, ktorý si po ceste vedia aj zarobiť a byť pár dní bez sprchy im nerobí problém…

  6. Ha, vy jste vtipní. To nemyslím jako urážku, jenom mi to přijde, jako nejvhodnější popis. 😀 Já cestuju strašně ráda, taky mám ráda dobrodružný věci a tohle by mě jednou lákalo, až na to, že většinou není s kým do toho jít. Nějaké dovolené se mi taky povedlo udělat celkem levně, nejvíc pyšný jsem na letenku z Varšavy do Stockholmu za 90 Kč a jízdenku do Varšavy za 150 Kč. 😀 Ale když ject "na Kerouacka" pořád to chce mít o cílové zemi zjištěno vše potřebné, aby se pak nestalo tohle.

  7. Známej jezdí stopem, má takhle projetou celou Evropu a letos se chystá do Francie. Dost odvážné na můj vkus, ale proč ne. V Itálii jsem byla několikrát, na severu, na jihu a nikdy to levné nebylo, záleží taky na načasování, kdy jedeš, co si budem povídat a taky kam. Osobně můžu říct, že jsem se v Itálii nikdy moc nenajedla. Víno mají super, ale jídlo, to dost pokulhávalo. Měli jste jet do té Albánie nebo Rumunsko. Tam už pár přátel bylo a byli nadšení.

  8. No jo, kočko, to nesmíte jezdit stopem do Itálie 😉 v Itálii se stopařům nedaří a lidi je neberou 🙂 Ale zní to jako docela šílená zkušenost 😀 Já ti můžu vřele doporučit Anglii a hlavne Skotsko… Studentem tam a zpátky za pár kaček, stopaře berou všude, nechají tě často přespat i u nich doma… <3 no prostě labůžo dovolená. A ty sendviče z Tesco, na ty vzpomínám do dnes 😀 😀

  9. Já bych na tohle neměla odvahu vůbec.. sem typ co sedne na autobus, nechá s evyhodit před apartmánem a válí si šunky u vody občas zajde na nejbližší památky.. sem lemra líná, musím s tím něco začít dělat 😀

  10. A to je jako všechno? 😀 Čekala jsem trochu větší zápal a bojovnost 😛 Příští rok se chystáme na podobnou věc ve Francii, ale s vlastním autem a stanem, snad to nedopadne obdobně 😀

  11. chodíme do Talianska každé leto lebo v Toskánsku máme rodinu 🙂 je to prekrásna krajina mohla si sa o tom presvedčiť aj sama 🙂

  12. Ve mě Kerouac je a už mě začíná kopat do zadku, abych konečně vypadla z  Česka, splnila si sen a jela na trip do Ameriky.

  13. no já jdu asi za čtrnáct dní k silnici s kámošem a razíme někam na sever přes Polsko asi. Je dost dobře možný, že dopadneme úplně stejně, vlastně ještě hůř, protože kdo zastaví dvou klukům 😀

  14. Prokrastinace se tentokrát nevyplatila, začít shánět věci dva dny před odjezdem (a před TAKOVOUTO akcí), to chce vážně odvahu. A stejně jste dobří, že jste to aspoň zkusili. Kerouac to měl nastavený jinak, taky tenkrát skočit na náklaďák bylo podstatně jednodušší než dnes.

  15. Jo jezdit na blind je vždycky trochu o držku. Pokud neznáš knížku Kouzlo hašiše od Josefa Peterky, tak ji sežeň a přečti si ji. A nedej se zmást nadpisem, opravdu to není psané jako popis drogového opojení. Jinak, moje první zkušenosti s tím byly úplně stejné. Pokud chceš takhle cestovat, tak je dobrý si vymyslet něco čím si přividěláš, jako žonglování bo hraní na kytaru.

  16. máš můj obdiv… na tohle já nikdy nebyla. Jen tak se sbalit a jet. Jsem plánovací typ. Musím mít všechno přichystané, zařízené, zbláznila bych se, kdybych vyjela jen tak, bez patřičných opatření a příprav 🙂 i když výlet nedopadl podle vašich představ, věřím, že jste si ho nakonec užili. Jste zase o spoustu zážitků bohatší a zkušenější. Třeba příště to už dopadne tak, jak má 🙂

  17. Zkuste příště skutečně cestovat stopem. Ušetříte peníze za dopravu a eura si vyměňte už v čechách, pomůže to. Kámoš je zkušený cestovatel a vlastně nikdy nejezdil autobusem, ani do skandinávie 😀 ovšem se vždycky může stát, že v cizích zemích ocitnete bez peníze hladový někde v lese, ale v tom je to krásný cestovat/vandrovat po zemi.

  18. Mě teda nejvíc baví ty rady "příště si dopředu tohle a tamto". 😀 To já za normálních okoností dělám, že jo. Kdo četl pozorně, tak ale zachytil, že jsem měla na kompletní přípravu asi hodinu času včetně balení – byl to impulsivní krok.. proto to  tak dopadlo, což taky konstatuju. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *