Na střední škole jsem se naučila leccos. Psát taháky, psát omluvenky, vymýšlet příběhy, když je to potřeba, předstírat pozornost, když se to vyžaduje. Na střední škole jsem také poznala skvělé lidi, převážně z řad učitelů. Můj dějepisář, moje češtinářka a můj učitel na kytaru, to byli lidé, kteří můj život ovlivnili více, než sami mohli tušit. A spolu s nimi se do mého života příjemným způsobem vetřelo i mnoho lidí v podstatě neskutečných, jejichž názory a slova mě formovaly vlastně ze všeho nejvíce. Ve čtvrtém ročníku u mě jednoho dne zaklepal i Robert Fulghum se svojí nevšední poetikou o všedních věcech.
První setkání bylo milé. Všechno co potřebuji znát jsem se naučil v mateřské školce. Malá knížka o malých věcech, které náš život dělají větší a naplněný. Formuloval základní pravidla žití v té nejčistší podobě, jakou všichni potřebujeme. A vyslovil základní motlitbu ve kterou věřím také.
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
Už hořela, když jsem si do ní lehal byla pokračováním a přicházely další a další povídkové sbírky jako Možná, možná ne nebo Od začátku do konce. Všechny jeho knihy povídek, fejetonů, esejů, mají jedno společné. Drobné zvyky, věci, které nás doprovázejí a životní situace a pohledy na ně, jako na zajímavý artefakt našeho žití. Jeho slova se týkají mě, tebe, jich a tamtěch. V tom je osobitý. Jeho slova se týkají nás. Bezpočet teorií o našem životě na dveřích lednice nebo o užívání si zakázaného, jako vypravit se do té lednice uprostřed noci na sekanou.
O všech věcech píše lehce a s nadhledem. Robert byl snad vším na co si vzpomenete. Od kovboye až po kněze. Jeho životní přehled a jemný humor se kterým vás naveze do věcí, které běžně nevnímáte, je svěží a lechtavý. Mám ráda jeho teorii o dospělácích. O tom, že se dospělým stanete, když vyndáte z odpadu chuchvalec slizkého chlupatého čehosi, co ho ucpalo, protože už víte, že to za vás nikdo jiný neudělá. Aneb být dospělým je špinavá práce, ale někdo to dělat musí.
Mám ráda jeho teorii o náboženství. O tom, že náboženství je jako voda existující v mnoha skupenstvích a je jedno z jaké nádoby ji pijeme, společná je nám ta žízeň. A vůbec nejradši mám jeho povídku o doutníku. Najdete ji v Ach jo na straně 35. A uvědomíte si pravý význam chuti a dolce far niente. A uvědomíte si radost z radosti někoho jiného. Vy sami budete mít radost. To je jedna z věcí, které on umí. Usmíváte se i v trochu smutných situacích, protože on vám ukáže to dobré, co se v nich ukrývá a odkryje vám spirálu myšlenek, které by vás bez jeho šťouchnutí nenapadly.
Romány. Mmm. Je zvláštní, že jeden a ten samý člověk může být v povídkách tak poeticky jednoduchý a v románech tak jednoduše poetický. Třetí přání pro mě byl, přiznejme si to, maličko šok. Nikdy jsem se do té doby nesetkala s románem tak zvláštního rázu. Musíte se ponořit, a pak se zamilujete a nebo ne. Záleží na vás. Já si zamilovala vše. Krétu, Japonsko, Alici, Moneta.
Pokračování mě nevzala tolik jako samotný počátek všeho, ale celistvý dojem je hladký a chuťově nabitý. Co se mě ale v knize dotklo je hlavně věta, kterou Alice napíše na lístek. Totiž, že důležité je i to, co tu chybí. Nikdy jsem nad tou větou, ani po letech, nepřestala uvažovat. Důležité je i to, co tu chybí. Nikdy v té knize neprozradí, co tím myslela. Alice je tajemná stejně jako ta věta sama. Ale pro mě nese velikou spoustu životních významů. Odkazuje to na věci, o kterých přemýšlím a nevyslovím je, i když jsou důležitější než to, co říkám nahlas. Odkazuje to na činy. Co jsem neudělala můj život možná změnilo ještě více, než to, co jsem udělala. A také je tu ten fakt, že můj život ovlivnili především lidé, kteří v jeho reálné podobě chybí. Byli důležití i když tu nebyli a nejsou. A tohle on umí. Přiměje vás přemýšlet nad zdánlivě nepodstatnou věcí, ze které se vyklube smysl a rozměr.
Poslední kniha, kterou jsem od něj četla je Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Je to také román, jeho druhý. Je to kniha o tanci a přitom vůbec ne. Ukazuje poetiku přemýšlení. Uchvátila mě a okouzlila tím způsobem, kterým to dokáže jen on. Někdy předpokládáte, že dveře jsou zamčené a nezkusíte ani kliku. Ale je tu jedna důležitá věc. Dveře vůbec nemusí být zamčené, ale pouze zavřené. Je možné, že na ně někdy někdo zaklepe. Je potřeba tu kliku zkusit. Robert Fulghum vás naučí dívat se na dveře jinak. Tak, že vždycky zkusíte kliku. I když předtím možná pro jistotu přeci jen zaklepete.
Američan Robert Fulghum se narodil v roce 1937. Vystudoval teologii. Byl kopáčem, kamelotem, kovbojem, zpěvákem, barmanem, pastorem, učitelem kreslení, kytary a filozofie, malířem a sochařem. Tak trochu je i spisovatelem – u nás je k dnešku dosud vydáno dvanáct jeho knih.
Hm. Teď se stydím, že jsem se ještě nedokopala k tomu, něco si od něj přečíst. Asi to při zítřejší návštěvě knihovny napravím.
Jo, měli jsme ho jako povinnou/nepovinnou (byl ve výběru) četbu, a já jsem šťastná, že jsem si ho vybrala. Četla jsem teda zatím jenom "Co jsem to proboha udělal?", ale okamžitě se tím zařadil mezi mé oblíbené autory.
Já mám hrozně ráda Vše co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Všechny knížky od něj jsou hrozně perfektní, to s jakým zápalem neobyčejně popisuje i úplně obyčejné věci je až fascinující.
Zajímavé, určitě to musí být poučné čtení, já se také rdím, že jsem o něm nikdy neslyšela, ale utěšuji se tím, že nám, starším, se také všechno nedoneslo. 🙂
Milá Teddo,
Ahoj Teedo, jako Ty miluji Fulghuma.