Jack London – Tulák po hvězdách
Vyrostla jsem na dobrodružných knihách. Nepřeberné množství autorů a titulů, známých i neznámých. Bílý tesák Jacka Londona nebyl výjimkou a zavedl mě k dalším Jackovým knihám. Slova „Klondike“ nebo „Yukon“ se pro mě stala ekvivalentem neuvěřitelného dobrodružství, synonymem pro divočinu, sruby, kurděje, zlato, vlky. Jenom o to v myšlenkách zavadím a mysl už se topí v představách, které mi vymaloval on svým dílem. Jako dítě jsem ale nevěděla, že i mnohem a mnohem později, mi bude mít Jack co říct a zavede mě úplně jinam. Daleko od Yukonu, daleko od vlků.
Někdy ve druhém ročníku střední školy, jsme měli předmět o dětské literatuře. Není pochyb, že došlo i na Jacka a hodnocení jeho děl. Učitelka tehdy shrnula jeho dílo jako průměrnou četbu a za jediný skutečný vklad do světa literatury označila jedinou publikaci. Jmenovala se Tulák po hvězdách. Byla jsem vzteky bez sebe. Znáte to. Knihy, které milujeme. Nedáme si do nich mluvit. Jenže i přesto, jsem prostě „zvědavá jak vopice“. A tak se mi dostala do ruky tahle kniha. Přečetla jsem pár úvodních stránek a položila ji na polici. Tohle není klasika jakou od něj znám. Byla jsem naladěna na vlnu divočiny a tady je najednou úplně jiné prostředí. Znechutilo mě to a Tulák upadl v zapomnění.
A pak ta shoda náhod, víte jak ten životní vítr občas foukne tak podivně. O celé dva roky později na mě připadlo vybrat si životopis, který přečtu a zpracuji do podoby referátu. Vybrala jsem si položku ze seznamu, upsala se k ní a až když jsem knihu držela v ruce, zjistila jsem to. Irving Stone napsal životopisnou knihu o Jackovi Londonovi. Jmenuje se Námořník na koni a jediné, na co při jejím čtení myslíte, jsou slova „neuvěřitelný“, „neskutečný“ , „život“. Neměla jsem tušení, jaký život vedl Jack a tak číst ty řádky, bylo jako číst jeho dobrodružnou knihu. Ale mezi jiným, mě pan Stone nakopnul a vyzval, abych vzala Tuláka znovu do ruky a našla cestu k té zvláštní a podivuhodné knize.
Darell Standing je vězeň, kterému se zvláštním přátelstvím a řízením nešťastného osudu podaří prožít celou řadu svých dalších životů. Ačkoli je vězněm, zažívá hmatatelné svobody. S napětím a přitom zamyšlením budete sledovat děj. S rozhořčením budete vnímat prostředí věznice a s hlavou v dlaních budete dumat o filozofických pravdách, které Jack v této hromadě slov zhmotnil. Čím déle čtete, tím více hloubek si všímáte, tím více mezi řádky vyvstávají prastaré životní pravdy. V rozličných životech se dostanete do historických období, kde sledujete události očima Darrela té doby. Pohltí vás a vtáhnou tak, že budete chtít, aby příběh neskončil. Nenapíšu vám tu dějovou linku, ale odcituji kousky, které kreslí filozofické myšlenky Darella Standinga dostatečně. Především ale vykreslují, jaký byl Jack London. Protože jsou to jeho myšlenky, jeho střípky.
„Všeobecně řečeno, v podstatě kterákoli žena má kouzlo pro kteréhokoli muže. Stane-li se z něho kouzlo zvláštní, říkáme mu láska.“ str. 201
„Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě.“ str. 270
„Prožil jsem za dlouhé věky mnoho životů. Člověk jako jednotlivec neučinil za posledních deset tisíc let žádný morální pokrok. Tvrdím to s naprostou jistotou. Rozdíl mezi nezkroceným hříbětem a mezi trpělivým tažným koněm je jen rozdíl cviku. Cvik je jediný mravní rozdíl mezi dnešním člověkem a člověkem před deseti tisíci lety. Pod tenkou slupkou mravnosti, kterou si vyleštil na svém povrchu, je to týž divoch jako před deseti tisíci lety. Mravnost je jmění společenské, přírůstek získaný za věky utrpení. Z novorozeněte se stane divoch, nebude-li cvičeno, leštěno abstraktní mravností, tak dlouho shromažďovanou.“ str. 292
„Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít.“ (…) Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až zase budu žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl…“ str. 295
Příběh je inspirovaný vyprávěním Eda Morella, který byl nevinně odsouzen, jeho proces byl obnoven a bylo dosaženo jeho osvobození. Myslím, že by tu mělo být napsáno, že Jack tuhle knihu napsal s trochu jiným záměrem než ostatní díla. Chtěl burcovat společnost. Chtěl, aby lidé nahlédli do otřesných podmínek věznice, aby se zamysleli nad základní pravdou života, nezlomnosti lidského ducha a jeho vlastní svobodou. Vlastně je to kniha o víře. O víře v život i uprostřed smrti.
A já si říkám, kdo jiný by mohl psát o životě, než Jack London.
“ … Po odhalení plánu na útěk z věznice zavládla v kobkách hrůza. A během nekonečných hodin čekání jsem si ani na chvilku nepřestával uvědomovat, že mám následovat ostatní vězně a vytrpět peklo výslechu, které vytrpěli oni… Dvakrát mě pak předvedli před celý ředitelský sbor. Střídavě mě zastrašovali a získávali lichocením. Vydám-li jim (neexistující) dynamit, udělí mi formální trest třiceti dní v kobce, pak ze mě udělají důvěryhodného vězně a dají mi práci ve vězeňské knihovně. Setrvám-li však ve své zatvrzelosti a dynamit nevydám, strčí mě na zbytek trestu do samovazby… A přece jsem za těch pět let smrti zaživa, dokázal – díky radám Eda Morella – získat svobodu, jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem…
A když teď, na konci svých dní probírám všecko, co jsem věděl o životě, dospívám k závěru, že silný duch se nikdy nepoddá…“
Jack London byl americký spisovatel žijící v letech 1876 – 1916. Napsal desítky děl, k nimž bral inspiraci ze svého života, který mimo jiné prožil i jako tulák, zlatokop, námořník a neobyčejný dobrodruh. Jeho nejznámějším dílem u nás je patrně Bílý tesák. Za nejhodnotnější dílo se považuje právě Tulák po hvězdách.
* vlastním /a tedy ukázky jsou z/ vydání Nakladatelství Svoboda, Praha 1984
Mám doma knihu o životě a díle Jacka Londona, která se jmenuje Láska k životu. Je také částečně autobiografická – pamatuji si, že mě silně zasáhl příběh Jackova dětství a jeho odchod z domova – a obsahuje i devět jeho povídek. Máš pravdu, že o životě mohou vyprávět ti, kteří skutečně něco zažili a tento dobrodruh a snílek ( i Tulák po hvězdách) určitě zažil neuvěřitelné věci.
Když jsem četla Tuláka, měla jsem pocit jakobych přímo slyšela hlas Darella Standinga. Touto knihou mě pan London velice překvapil a jak vidím není to jen můj dojem. Taky jsem ho měla zafixovaného jako autora dobrodružných příběhů. Vybrala jsi krásné citáty.
Tuhle knihu jsem četla celkem nedávno a vlastně jsem se k ní dostala úplně opačně než ty. Náš češtinář má pro Londona velkou slabost, v dětství četl jeho povídky a dobrodružné knihy, jeho nejoblíbenější knihou je Martin Edon, a tak nám zadal jedinou povinnou knížku – Tuláka po hvězdách. Vyprávěl nám o Jackově životě, jeho tvorbu nazýval "oslavou síly lidské vůle". Mluvil o tom tak poutavě, že jsem se rozhodla si to přečíst. A tady jsem na tom byla opět zcela jinak než ty – prvních pár stránek mě naprosto nadchlo. Návrat do minulosti, dětská nevyhraněnost, rozptýlenost myšlenek – těšila jsem se, že to bude jedna z nejbáječnějších knih. Pak se to ale nějak zvrtlo. Celá myšlenka příběhů z minulých životů se mi moc líbí, ale nějak jsem v nich nenašla tu hloubku. Čekala jsem drobná poselství mezi řádky, ale nikde nic. Jen pár odrbaných klišé. Nicméně poslední stránky opět senzační – pohled na popravčího jako na oběť? To je přece dokonalost!
Jak já tak občas bloudím po blozích, tak si kolikrát říkám, jestli jsem neudělala chybu, když jsem v jisté části svého života na beletrii zanevřela. No, zanevřela. Možná to byl kdysi spíš takový únik do jiných světů jiných lidí. A já si tenkrát řekla, že už mám možná konečně na to jít do skutečného života a nežít ty románové. Ale teď je možná zase na čase se k románům vrátit. Je mezi nimi, jak se koukám, spousta zajímavých knih. Není nad dobré nadšené učitele, koukám 🙂
Pokud jde o doporučenou nebo dokonce povinnou literaturu, během své vlastní školní docházky jsem ji samolibě přehlížel, mnohdy samozřejmě ke své vlastní škodě. Když jsem v dospělosti v tomhle ohledu pobral trochu rozumu, začal jsem mladické resty dohánět a ještě se mi to za ta dlouhá léta úplně nepodařilo :-). Takže díky za tip.
Neskutečná knížka, myslím, že tam byla smrt popsána tak dokonale, že ji člověk doslova cítil, to jakým způsobem je ta kniha napsána, všechno.
Moc pěkný článek. Nalákal mě sehnat si tuto knihu. Také jsem na knížkách Jacka Londona vyrostla, ale tuhle neznám. Zapátrám a vrátím se zas na chvíli do dětských let 🙂
Toto je jediná kniha Jacka Londona, kterou jsem četla. A je to jedna z mála knih vůbec, která mne dostala na kolena. Vynikající dílo, které člověka vtáhne do děje a nakonec ho nechá plazit se v slzách. Tak jsem to měla já. Dočetla jsem ji a pak půl hodiny vzlykala, a hučelo mi v hlavě. Silně popsaný sled událostí, konec a víra v začátek. Knížku jsem ve svém rozpoložení musela schovat za ostatní knížky. Dělalo se mi slabo jakmile jsem uviděla obálku. Tak silně na mne zapůsobila.
Jack London a Bílý tesák. Tebe by miloval můj tatínek, ten ty jeho knihy miloval a četl, hodně jich měl doma v knihovně. A myslím, že dobrodružnou literaturu – spíš lásku k ní převzal po něm můj syn. Mně to zas až tolik neříká, ale tak, jak ji měl rád můj tatínek, tak tak mne to nebere.
přiznám se, že tenhle autor u mě nikdy nenašel moc pochopení. Jeho knihy jsem v ruce měla, ale nikdy jsem nebyla schopná se do nich začíst a tak jsem je po pár stránkách odkládala… tuláka jsem ale ještě nečetla, takže je možné, že dám na tvůj článek a zkusím jí 🙂 člověk nikdy neví 🙂
[1]: O Lásce k životu slyším poprvé, takže vlastně děkuji za tip. 🙂
Právě probíráme anglickou literaturu na přelomu 19. a 20. století. Mezi ní je i Jack London a já si najednou vzpomněla, že tu u tebe je nějaký článek, "jak ses toulala po hvězdách", tak jsem ho musela vyhledat, protože mě tenhle autor oslovil. Líbí se mi náměty jeho knížek. 🙂 Tulák po hvězdách zní taky dobře, líbí se mi nějaké ty úryvky, cos sem vypsala – já mám teď ale vysoko v seznamu ke čtení napsaného Bílého tesáka… prostě to téma, vlci♥. Těším se na ní. 🙂
[12]: Pokud tě opravdu láká téma "vlci", tak až dočteš Bílého tesáka, doporučuji ti knihu Vlčák Kazan a pokračovaní Barí, syn Kazanův. Je to stejná tématika, ale podle mě ještě lepší , divočejší a dobrodružnější. Méně lidí, více vlků. Napsal to Oliver Curwood. Milovala jsem tu knihu a přivedl mě k ní právě Londonův Tesák. .)