Před chviličkou jsem se vrátila z jednoho čtyřsetstránkového setkání s Johnem Grishamem. Jedna z jeho posledních knih mě nechala prolajdat večer a noc a zanechala mě zase absolutně vzhůru a připravenou číst dál, kdyby bylo co. Tak je to vždy, když čtu o právu v jeho podání. Je to fascinující.
Nemluvíme tu o žádné malé potkávačce. S Johnem Grishamem se setkávám přibližně jednou do roka a to už nějakých deset let. Pro opakované čtení se dá říci, že se vlastně potkáváme ještě častěji. Přiznám se, že se mi snad ještě nestalo, že bych od někoho přečetla tolik knih a k žádné neměla výhrady. Podle mě vždy platí, že autor zazáří a pokud chrlí další a další tituly, tak už to není ono. A to je i ten důvod, proč mě pan Grisham překvapuje. Možná patří do klasifikace obyčejných knih bez nároku na označení “hodnotná literatura”, přesto jsou podle mě jeho knihy velmi dobré, zatraceně přesvědčivé a čtivé velmi typickým způsobem.
Přesto, že bych vám bez váhání doporučila vše, co jsem od něj četla, (to je o něco více, než třetina toho, co napsal), tak mám vyloženě oblíbence, kteří nejen, že mě fascinovali během čtení, ale myslím na ně i dlouho dobu po té a zanechali ve mně víc. Když jsem si projela autora googlem, tak jsem zjistila, že mnohá díla, která od něj zbožňuji, dokonce byla zfilmována (věděla jsem jen o Případu Pelikán a Klientovi). Pokud jste od něj tedy nic nečetli, je velká šanci, že alespoň ve filmové podobě se s ním setkal skoro každý.
První kniha, jakou jsem od něj četla, byla Vyvolávač deště. Dodnes si ten příběh pamatuji. Co hrálo v rádiu, když jsem to četla, konec, který mě trochu pobouřil. V ten moment, kdy se zavřela kniha za poslední stránkou, jsem už z knihovny tahala Porotu a byla zvědavá, jestli to bude stejně dobré. A bylo. Bylo to bláznivé poblouznění do právnického světa s nejrůznějšími typy procesů, s fascinujícím americkým právním systémem, podsvětím, spoustou peněz a spoustou lidí na dně. Jako by vytrhl někdo stránku z myšlenek o představách “práva”, vytiskl ji a svázal do knihy pod hlavičkou autora.
Jedna věc byla jasná. Chci další knihy a chci ho číst víc a víc. Dlouhé měsíce čekání na svátky, narozeniny, Vánoce. Nakonec se mi dostalo hned několika jeho titulů a přesně v tenhle okamžik jsem našla dvě knihy, které mě nechali rozechvělou nejdéle.
Moje nejoblíbenější je Firma. Příběh mladého nadějného právníka začínajícího v nadějné firmě. Jak to bývá, ukáže se špína a věci se pořádně rozjedou. Budete naprosto připoutaní k ději a ve strachu a napětí budete hltat každou řádku. Podle mého soudu, je to jeho nejlepší kniha vůbec.
Příběh Sama Cayhalla byl pro mě nudnou pouští, ve které hledáte studnu. A nakonec ji najdete tak, že do ní omylem spadnete a začnete se topit. Ze začátku příběh, který se nezdál tak zajímavý, ve mně probudil lavinu zájmu o problematiku Ku-klux-klanu. Po přečtení knihy jsem procházela problematiku trestů smrti a historii otřesného hnusného uskupení mužů v bílých kapucích. Trvalo mi pár týdnů, než jsem si vypracovala vlastní “studii” o problematice. Trávila jsem čas v knihovně a psala práci – ne do školy, ale abych věděla. To se mi asi stalo poprvé. Hltala jsem fakta, názory, bylo to malé bláznivé dobrodružství rozpoutané knihou Cela smrti. Četla jsem ji ještě párkrát a pokaždé ve mně vyvolává hněv a chvění a podivné rozpoložení. To vše doprovází chuť být právníkem a rozcupovat všechny špatné lidi na světě, vydělat tím balík peněz a mít k tomu pocit z dobrého skutku. Ach, jak je fajn se někdy ztratit ve světě knih…
Je to zvláštní, ale myslím, že vzhledem k typu knih není na škodu to prozradit – každá má pro mě celkem velký morální podtext. Jsem připravená na to, že mi řeknete, že je to asi brak. Když je kniha dobře napsaná, poutavá, dobře podložená a dobře se čte, nevím, jak se pozná, jaká je její skutečná úroveň. Já to nedokážu posoudit. Mám ráda ten styl. Mám ráda způsob, jakým vytváří napětí. Vtáhne vás to do sebe. Svět práva vás pohltí. A je to bezvadný zážitek. A to mi vlastně stačí. Nepotřebuji vždycky široký filozofický podtext. Někdy je fajn si přečíst prostě jen dobrou knihu…
John Grisham je americký spisovatel, který se narodil v roce 1955. Své příběhy založil na své právnické a politické praxi. Z většiny jeho knih se staly bestselery. U nás je nejspíše nejvíce známý Případ Pelikán v podobě filmu. Ve všech jeho zfilmovaných dílech figuruje velké množství zvučných hereckých jmen. V současné době je vydáno necelých 30 jeho knih.
8 thoughts on “Jak jsem se potkala s panem Grishamem”
Páni, abych řekla pravdu – neznám vůbec. Kdysi mě podobným způsobem oslovil například Robin Cook. Stejně tak, jako ty ses chtěla stát právničkou, jsem se já zhlédla v soudní patologii. Na chvilku. 🙂
Pokud tě kniha takto vtáhne do děje, to je ono. Podle mne je to to nejlepší, co se může stát. Není možné ji odložit, zkrátka číst a číst. To je moc dobře, ostatní není podle mne tak podstatné.
[1]: Určitě znáš, jen nevíš, že to je on… alespoň v té telce ho asi viděl každý. 🙂
Firmu jsem četla jako první, pak jsem viděla i film, obojí velmi dobré. Taky mám od něj Případ Pelikán, Vyvolávač deště, Porota, Klient, Cela smrti, Bratrstvo, A je čas zabíjet…
[4]: Jo jo, Vánoce nebudou má také na svědomí on. 🙂
Já zas mám strašně ráda tvůj styl, způsob, kterým dokážeš zaujmout, takže si pak říkám, jo, to si musím přečíst. 🙂
Skvělý autor. Četla jsem od něho Advokáta chudých, který se mi opravdu moc líbil !!
Četla jsem Klienta a Advokáta Chudých. Firmu mám doma, ale zatím jsem se k ni ještě nedostala. Ale děkuji za recenzi navnadila jsi mě, takže ji asi v nejbližší době přečtu 🙂