“Obraz musí být pojednaný, ne vylízaný.” Jiří Krásl
Procházela jsem svou knihovnu a říkala si, koho vyberu pro další setkání. Je tolik lidí, o kterých bych chtěla světu říct. Než jsem ale stihla vybrat dalšího velkého autora a spolu s ním stoh knih, které mě s ním seznámily, narazila jsem na knihu malou, jedinou, osamocenou a zastíněnou tak trochu veledíly kolem. A proč ne? A tak ji tu máte. Je to dětská kniha a vždy jsem k ní měla trochu zvláštní vztah. Kdykoli jsem o ní mluvila, nikdo ji moc neznal. Upadla v zapomnění na dlouhá léta. Když jsem ale na střední škole měla dělat seminární práci na ilustrátora knihy a mohla si vybrat kohokoli, vybavila se mi okamžitě, jako by právě ležela na stole přede mnou. A teď, když uběhlo zase tolik let, se k ní vracím, abych vám řekla, co je na ní tak zvláštního a proč byste ji vlastně měli poznat.
Srnečka Sisi od Josefa Prchala je dílo malé, nenápadné a přece v něm najdete tolik.
Jedna linie vypovídá příběh vran šedivek. Jejich boje o přežití, odchov mláďat a vůbec celého toho vnitřního světa lesů bez okrasy, tak skutečného a právě tak krutého.
Druhá linie nese ústřední příběh. Malý kluk najde v lese srnče a odnese ho pryč. Jak je známo, srna se již nedotkne mláděte, na které člověk sáhl. A tak nalezené srnče šťastnou náhodou putuje do myslivny, kde vzniká zvláštní přátelství se psem, malá každodenní dobrodružství a nakonec touha vrátit se tam, kam patří. Všichni nakonec pochopí, že není možné, aby žila jinak než ve skutečné přírodě, venku, za plotem, tam, kde se rozpínají luka i lesy. Protože tam skutečně patří a ne jinam.
Jedna kapitola za druhou se střídají životy rodiny ptáků a příběh nalezeného srnčete. Roční období a životní etapy krokují čas, který uběhl. Bude vám z toho smutno nebo alespoň mě vždycky bývalo.
Ale není to jen hebký a syrový příběh. Ilustrace, které ho doprovází, jsou stejně, ne-li více, fascinující. Snažila jsem se dohledat něco o akademickém malíři Jiřím Kráslovi, který má doprovodné kresby na svědomí. Ukázalo se, že je to téměř nemožné, a tak o něm mám jen velmi kusé informace. V povědomí ho ale možná máte, protože to byl právě on, kdo ilustroval Foglarův komiks Kulišáci nebo známou trilogii Josefa Pohla.
Jeho styl je osobitý. Skutečně poznatelný rukopis, který si uvědomuje i laik jako já. Pracoval s čínským akvarelem a právě u Kulišáků je vidět, jak se kresby jakoby rozpíjí, barvy přechází mezi sebou do ztracených linií a vytváří tak trochu zamlženou a volně plynoucí kresbu. Tu ale právě v Srnečce Sisi najdeme jen málo. Většina ilustrací je černobílá a musím se doznat, že ji v té podobě mám ještě radši. Proč mně už jako malou jeho ilustrace tak braly? Nejspíš stejně jako dnes. Nejde mu o detail. Trochu abstrakce a trochu čitelného vytváří kompaktní dojem. Nechá vás to uvažovat samostatně. Dovolí vám to si v hlavě něco dotvořit a vnímat to po svém. Je to citlivá ilustrace a má, abych to vyjádřila podle svých dojmů, náladu. Atmosféru. Auru. Něco jako mlžný opar, který nad tím cítíte. Je to jako poslední tajná ingredience k příběhu, ke kterému lahodí a jdou spolu ruku v ruce.
Jako malou mě kniha fascinovala krutostí. Příroda tu je skutečná, dravá, bojující o život každý den. Smrt je stále očekávanou možností. Popisy vás ale uchvátí a budete se chtít rozběhnout šumícím lesem naplněného vůněmi a sluncem. A ten les vypadá přesně tak, jak ho nakreslil Jiří Krásl. Rozpíjí se ve vás, stejně jako vy v něm.
Akademický malíř Jiří Krásl žil v letech 1908 – 2004. Vystudoval státní grafickou školu a poté Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Věnoval se především ilustrátorství s přírodní tématikou.
Josef Prchal žil v letech 1907 až 1987. Byl spisovatel a především pedagog. Zabýval se dějepisem, češtinou, pedagogikou a psychologií. Publikoval celkem 32 knih.
* Použité ilustrace pochází z knihy Srnečka Sisi od Josefa Prchala a jejich autorem je Jiří Krásl.
8 thoughts on “Jak jsem se potkala s ilustrací”
Taky se vracím ke knihám dětství… včera jsem si říkal, že bych si měl přečíst i Babičku. 😀
Díky za připomenutí. Mám ráda tyto ilustrace. Pan Krásl ilustroval hodně taky knihy Jaromíra Tomečka, Jana Vrby.
Neznám knihu ani ilustrátora, ale určitě jak čtu, tak by se mi to líbilo. Mám ráda i dětské filmy o přírodě jako třeba Tam za trnkovým keřem a podobné. Dík za krásné čtení.
No krása Kráslova! Radost pohledět. A koukáš také na ilustrace na přebalech? Doma máme doslova knižní přebalové sběratelské doupě designu 60. let. Mám rád hlavně Vladimíra Fuku. Až mi je líto, že knihy kupuju už jen vyloženě kvůli přebalům. :)) I když občas se mezi podivnou sovětskou literaturou vyskytnou i velmi dobré knihy.
[4]: Sleduji je jako čtenář, protože to já jsem v první řadě. Nejsem žádný odborník na výtvarno, ale někdy prostě člověk cítí, že to má do sebe něco víc (nebo alespoň pro něj). 🙂
To je krásný!
Ty ilustrace jsou božské. 🙂
Znám ilustrace pana Krásla z knih o přírodě a zdá se mi, že snad kdysi doprovázely i texty v časopise Ohníček. Mám nějaké obrázky dodnes schované, protože jak říkáš, jsou fascinující. Děkuji za krásné připomenutí i poučení. 🙂